Transylvánský příběh

Menší výplod noční fantazie. Příběh o Transylvánii a tragédii v ní,... tragédii, nebo vysvobození? 

Transylvánský příběh

 

 

Vítejte smrtelníci! Vítejte moje milé ztracené duše!

Dnes začíná náš příběh! Svítit nám bude Venuše!

Dlouhý příběh! Plný dobrodružství, smrti, lásky a temnoty,

příběh Transylvánských upírů probuzených z dřímoty!

Poslechnětě jak to vše začalo:

Pamatuji ony pradávné časy toho nejsladšího vína,

rolníci vracejíc se při západu slunce kdy síla každého dohasíná...

Do tehdejších kalichů bez mravnosti v hostinci pily,

tak dlouho, dokud neusly nebo se nepobily.

Tam v království za sedmero horami v němž vládl král,

v tehdejší době, někdo z nás královu dceru vysál …

král rozhněval se a zakázal smích po celé zemi,

od té doby vesničané honí nás z loučemi a vydlemi.

Pochopení pro onen hořkosladký elixír života dětí noci,

díky kterému jsou živy nemají.. stále jen bez smrtelné pomoci..

Noc. Černá, klidná, tichá...všude slabé jiskřičky z měsíce,

rozprostírající se po kamenných uličkách v oknech tiše hořící svíce.

Tak nádherná, tichá a pokojná noc, básník by řekl jako smrt temná,

jak nesnadno se vy smrtelníci vzdáváte života, nepoznajíc smrt a noci tajemna.

Smrt- ona brána mezi dvěma životy, mezi krátkým a nekonečnem,

kdo ví zda-li život není umíráním a umírání životem?

Vy lidé se tak nesnadno vzdáváte svého krátkého života,

a přec... závidím vám, život při slunci, když voda se mihotá …

Po letech strávených v noci každý... i z noci stvořený zatouží vidět slunce,

cítit teplo, vidět žluté louky v ve slunečním svitu, v zářivých vodách potoku vidět sumce...

Snít o louce plné motýlů a květů, děvčatech tančících okolo potoka,

vidět jejich vlasy poskakovat ve větru, nadechnout se ve vánku a slunci z hluboka.

Vnímat zvuk přírody a ležet v trávě a počítat mraky na modré obloze,

sledovat déšť, vychřici, s šedou bouří příchoze...

Potom se začalo vše vzdalovat, mizet do zapomění a poté jsem se probudil,

byl to můj první sen co nemrtvé, byla to nejhezčí myšlenka jenž jsem ulouodil.

V duši jsem cítil krásný pocit, zda-li vůbec duši ještě mám,

nebo jsem tady bez duše, pouze tělo a uprostřed noci sám.

Po dlouhých letech bezesných nocí

je pro nemrtvého i sen velkou pomocí.

Ale dost bylo snění, lov čeká …

Po dlouhých staletích jsem si myslel že jsem viděl už téměř vše,

byl jsem snad na všech kontinentech, viděl tisíce lidí, jak jeden druhému lže.

Jako upír nemůžete nikde být dlouho-nestárnete, nemůžete na slunce,

po čase to vždy začne být podezřelé, jednou jsem kvůli tomu musel zabít rumunce.

Žil jsem si svůj noční život a hledal vzrušení, něco nového,

když po šesti letech života na jihu Evropy zabili nemrtvého.

Rozhodl jsem se prozkoumat sever, plný tajuplných legend a mýtů,

příběhů a krásných lesů za tajuplného měsíčního svytu.

Po půl roce jsem v tmavém lesíku pár kilometrů od malého severského města,

dostal zvláštní pocit, tehdy tam vedla jedna dlouhá kamenná cesta...

Matně vybavuji si časy tehdejších dob, ale tenhle pocit pamatuji si,

nevěděl jsem jak si to mám vysvětlit, jako když mi zemřela žena kdysi..??

Asi podobného něco to bylo,

ale mne to hodně zarazilo.

Nic neobvyklého se nedělo, ale chůzi napříč dál jsem cítil jsem ..

asi něco staré..temné..tajemné..

Ano, bylo to tajemné, tady končí můj příběh zřejmě...

Utíkal jsem rychlostí větru několik hodin lesem,

snad jako by neměl konce, pomyslil jsem...

A uviděl jsem to, co v životě jsme neviděl,

dívka nad jezerem se vznášela, já jí tu čistotu záviděl.

Krásná jako lylie byla,

její tvář do paměti se mi vryla.

Tančila tanec smrti nad krásným křišťálovým jezerem,

její silueta se odrážela od země, byla krásným večerem.

Její úsměv a sametové tváře na mne vzhlédly,

úsměv zmizel, tváře zbledly...

Volám, „Počkej na mne! Vílo noci!“

Ona: „Ne! Jdi pryč ty zrátce noční moci!“

Já „ Zrátce noční moci? Proč tak mluvíš o mém plemenu?“

Ona: „Zabíjíš lidi, piješ krev, zkončíte v nesmrtelném plamenu!“

Já: „Vraždění již dávno nechal jsem,

dnes mne živí lidé, zvěř a zem!“

Ona: „Nevěřím Ti nemrtvý, zabil jsi mi matku!“ Já: zamyslím se uprostřed toho zmatku,

povím jí: „Matku možná zabil jsem,

a pravda, i krev její vypil jsem,

ale nejsem ten za koho mne máš,

chci být někdo jiný, než jak mne znáš!“

Ona: „Nikdo jiný už nikdy nebudeš,

víno věků Ty vždy uzřeš“ ..

Ach má zatracená vampýrská povaha,

stud mne málem svléká do naha!

Nechci životem takhle dál jít,

chci normálně žít, nebo zemřít!

A tak ona krásná panna odešla,

jen další smutek a trápení přinesla.

Pokračuji dál a bloudím v bezesných nocí lesa,

doufám že vysliží mou naléhavou prosbu nebesa.

Ovšem, kde nic, tu nic, stále sám,

život upíra je prokletí, nemrtvý ho nese jako těžký trám.

Od té doby, snažit se pomáhám,

občas zabíjím, jemi hrozně ale přesto se přemáhám.

Pokračuji dál v chůzi bezesných lesech severu,

čekám koho potkám, koho zase přiberu,

je tomu již 400let,

co hledám dívku jako z růže květ.

Jednoho večera kdy jednou bloudil jsem,

spatřil jsem jak měsíc obímá pobřeží a celou zem.

Hledal jsem a hledal kde usadil bych se na věky,

našel jsem starý hrad opuštěný kousek od řeky.

Na tomto hradu strávil jsem spoustu-set let,

v Transylvánii, žil semnou alespoň jeden lesní skřet.

Sháněl mi potravu pro horší časy,

já mu na oplátku popisoval své dřívější trasy.

Ale teď přicháázejí časy kdy skřet taktéž umírá,

má duše stále živá, bolestí skomírá ….

Po několik set letech, rozhodnutí udělat jsem se rohodl,

kůlem jsem si srdce o půlnoci probodl.

Mé oči do zapomění padají,

vlci okolo mne hrad hlídají..

Upadám do zapomění snad mi bude líp,

upadám do zapomění jako vystřelený šíp..

Tohle je konec mého příběhu,

snad se vám líbil, nepřinesl radost ani něhu...

Právě proto napsat jsem tento dopis vám musel...

Snad si vzpomenete na někoho kdo vás rád měl....

Kdo vám farmy z ovcemi před vlky hlídal,

kdo v životě svůj chtíč nikdy neuhlídal...

V srdci však umírajíc naději si stále nosím,

nemám na výběr..bez naděje... naději tam mít musím!

Vyřiďte všem....

A tak krvelačná přesto dobročinná ústa padla,

skončil život nemrtvého.. růže jeho života navždy zvadla.

---