Když jasmín dá světlo noci

Po Noci u tamaryšku, Ránu s Magnólií a Momentů nad lekníny vydala Hana Karolina Kobulejová čtvrtou básnickou sbírku, která na předchozí tři volně navazuje a nese název Úplňky z jasmínů.
 Autorka ve 47 básních drží kontinuitu se svými předchozími výpověďmi. Knížka, která si ponechává již standardní rozměr i formu, a kterou autorka opět sama ilustrovala, se opět dotýká světa jejích tužeb, přání, snů a otázek.
 Jedním z hlavních motivů je tu potřeba vztahu, potřeba blízké osoby, s níž jde sdílet vnitřní svět, který autorka částečně svěřuje stránkám svých knížek.
 Z názvů jednotlivých sbírek Hany Karoliny Kobulejové lze vyčíst, že osciluje mezi ránem a hlubokou nocí, mezi svítáním a úplňkem měsíce, mezi nadějí a zklamáním s tím, že však naděje u ní vítězí, že vždy je v jejích verších nějaké to světlo – a že mezi řádky nikdy nepřevládne totálně temná obloha.
 Její černobílé kresby opět velmi citlivě korespondují s lehkým dotykem slov, navíc, jako by se v nich odrážel a opakoval motiv jednoty jin – jang.
 V jejích básních se často objevují metafory související se čtyřmi základními živly – s vodou, vzduchem, zemí a ohněm. Vypráví o kapkách i celých mořích, o vánku i bouři, o ukotvení i letu vesmírem, o svitu hvězd i plápolající svíci. Jako metafory se v jejích básních objevují slova jako „fregata“, „plachty“, „lachtani“, mořský koník“, „vzduch z tvého ramene“, „smysl jiskry“, „slova s jádry galaxie“, „dvoje ústa jednoho dechu“, atp.
 Jak jsme si již zvykli, básním nechybí ani něžný erotický odstín, který však nepřebijí poměrně křehké vrstvy hledání vztahu, který přetrvá bouře i mír, hlubokou noc i rozednění. Patrný je tento motiv například v básni Souznění.

 Svázaní jako blesk a hrom
udeřili jsme do strun
tón
ve znění přečkali jsme
jako tělo bouře

Příkladem básně, kde se snoubí hned několik motivů vodního živlu, který si autorka propůjčila jako symbol naděje, je Pozvání.

 V rose moře
otevíralo se dešti
hostem na kapce
stanu se
jakmile mě zajme
ranní okamžení
než jako korál vypadám
který zakládá nový útes

Autorka si ráda pohrává s nevšedními metaforami, které se většinou týkají základních lidských smyslů. V Úplňcích z jasmínu k nám promlouvá hudba muře, slyšíme jeho příboj, vidíme klidně plující lodě na širém moři, do něhož se opírá slunce, dotýkáme se přílivu i odlivu, spolu s Měsícem, chutnáme slanost vln, cítíme ticho před bouří. Jako například v básni Útěk.

 Když mé ozvěny
narazí na stěnu briliantu
jako stesk kosatek na útes
plna transparentních pocitů
odrazím se od blýskotu
v cyrilici mořské pěny

Některým čtenářům může připadat, že autorka nepřichází s ničím novým, že se opakuje jako den a noc. Je pravdou, že zůstává věrna jednomu tématu, tématu, kterým do jisté míry žije. Neopouští svůj vnitřní svět hledání, možná i částečně přešlapuje na místě – přesto se ale posouvá někam dále.
 V jejích čtyřech sbírkách můžeme pozorovat její vývoj. Můžeme sledovat, na co kladla důraz dříve – a kam ho přesouvá nyní. Pokud v Noci u tamaryšku probleskoval v jejích básních především motiv času, v Úplňcích z jasmínu přebírá tuto roli moře. Byl-li dříve v jejích básních více cítit boj, snaha něco prolomit, v současnosti můžeme pozorovat, že se nechává více unášet přítomností, že sama tolik netlačí na osud, že čeká, co ji sám nabídne – aniž by snad byla zcela pasivní.
 Rozhodně si čtenář na své přijít může – čeká ho gejzír metafor – je však třeba, aby byl naladěn na tlukot měsíčního svitu a barvy přílivu. Tak, jako v závěrečně básni, Úplněk.

 Na kaskádách záře
tekla voda věčného světla
Měsíc přitom zurčel
vyprávění o vesmíru
ale jeho šepot ztratil se
u první bójky dálky
která dělila ho
od Země

 Úplňky z jasmínu, H. K. Kobulejová, Nakladatelství Plot 2013, 60 s. ISBN: 978-80-7428-182-2.