DVA

U tohoto jsem se zdržel emocí, je to -
no...


...trochu uměle napsaný příběh o někom, kdo už tu není...

Dva Vyšli ven z učebny. Drželi se za ruce. Byli to Sam a Lucy. Každý to o nich teď už věděl. I slepý by si toho všiml. Byli spolu jen pár dní, ale šlo jim to opravdu skvěle. Vypadali skoro jako ideální pár. Lucy byla menší, štíhlá, s hnědými vlasy a nádhernými modrými očky. Sam byl oproti ní úplný obr. Byl také štíhlý, měl hnědé vlasy a kaštanové oči. Když se spolu nesli po chodbě, nebo po ulici a vlastně jakoby se vznášeli, bylo vidět jak jim to každý upřímně závidí. Byla to ale taková normální - možná i zdravá závist - každý ji chápal. Teď už byla Lucy doma a čekala na Sama až přijde aby mohli jít spolu do kina. Už byla připravena a seděla ve svém pokojíku, když ji začala bolet hlava. Ale tak nesnesitelně že si musela dojít pro nějaký prášek. Vzala si ten nejsilnější, který doma měli a šla si natočit trochu čisté vody. Vzala skleničku ze staré poličky po babičce. Podívala se skrze čiré sklo a otočila kohoutkem. Voda začala téct - průzračná a svěží, chladná tekutina, která se při volném pádu rozprskovala na tísíce drobných kapiček. Natočila si půlku, polkla prášek a zapila ho. Vtom se ji udělalo slabo a omdlela. Za chvíli se ozval zvonek. Byl to Sam. Zvonil a zvonil, ale nikdo mu nepřišel otevřít. Zarazilo ho to ale věděl že uvnitř musí být jeho Lucy. Vzpomněl si že Lucy schovávala náhradní klíč do truhlíku přede dveřmi. Kouknul se do něj a skutečně tam byl. Otevřel si a vstoupil dovnitř. Rychle proběhl všechny pokoje a za chvíli ji našel. Ležela na chladných dlaždičkách v kuchyni. Naklonil se k ní aby zjistil jestli dýchá. Ano - bylo to zřetelně slyšet. Vstal a šel zavolat záchranku. Po chvilce již ležela na lůžku v autě a Sam ji držel za ruku. Nevnímala ho. Do nemocnice se dostali velice rychle - ve městě nebyly žádné zácpy, a i kdyby nějaké byly tak má rychlá záchranná služba přednost. Zde ještě existovali slušní řidiči. Ještě než byla Lucy odvezena do pokoje přišla k vědomí. Měla rozraženou bradu - pár stehů - ale na několik dní v nemocnici to stejně bylo, protože musela na různá vyšetření - jestli nemá vnitřní zranění, jestli nemá otřes mozku, a jiná další. Po několika takových se již Lucy necítila svá. Připadalo jí to divné, že chodí na tolik vyšetření a přitom jí nic nikdo neřekne. Bylo tomu tak, že Lucy dostala podezření - a měla pravdu. Nebyla již v nemocnici jen pár dní, ale už celé týdny a stále nevěděla co s ní je. Sam byl v nemocnici každou volnou chvíli. Nosil jí úkoly a výpisky z přednášek aby nezahálela. Nebylo toho tolik - teď ve druháku - a tak to všechno stíhal. I ona na tom byla velmi dobře s učením a tak jim to oběma nedělalo ani nejmenší starosti. Bylo to ale hrozné být tam - jen tak ležet a koukat se do stropu nebo jen tak bezcílně bloumat po deprimujících chodbách malé nemocnice. Chodila teď zase sem a tam po dlouhé přístupové chodbě. Měla podivný pocit smíšený se strachem. Bylo tomu skutečně tak - stalo se to co cítila ale nedokázala to vyjádřit. Když se vrátila na pokoj už tam stál. Byl to její ošetřující lékař. Nebylo tomu dlouho co plakal, ale nechtěl to na sobě nechat znít a tak hned spustil: „Dobrý večer Lucy, jak se máte?“ zeptal se jí. „Co tady děláte?“ odpověděla. Teď byl v pasti a nevěděl jak má začít. Měl pro ni velice špatnou zprávu - umírá. Měla totiž nádor - zhoubný nádor a nezbývalo jí více než dva měsíce života. Dělat se s tím již nedalo nic. Dokázal to říci, ale cítil se velice provinile - jakoby za to mohl on, ale tak to přeci není. Věděl to ale nic už ho o tom že je úspěšný lékař nedokázalo přesvědčit. Každá taková prohra v boji se smrtí se ho osobně týkala a nedokázal se s ní vypořádat. Bral si to až příliš. To teď bylo ale o někom jiném. Lucy byla v šoku - naprosto nevěděla co říci, co dělat. Ale už věděla proč je v nemocnici tak dlouho. Vyběhla teď z pokoje a aby ji nikdo neviděl jak pláče tak utíkala i dále a zastavila se až venku. Cestou jakoby slyšela hlasy mrtvých, kteří se na ní už těšili. Byla zděšená ale hned ji vraceli zpět do svého pokoje. Nakonec ji musel, i proti její vůli, personál nemocnice odvést zpět. Napojili na ni zpět přístroje měřící její stav. Nebylo to fyzicky nepříjemné, ale psychicky jí to úplně rozedíralo. Měla jen dva měsíce. Co teď? Byla jako vlak, který v plné rychlosti vykolejil a již nikdy se nemůže dostat zpět na své koleje. Její mládí říkalo že má žít, ale lékaři a tělo bylo proti tomu a že už to nemá cenu. Její myšlenky se minutu za minutou více a více posunovaly k bráně smrti. Byla teď přesvědčena o tom, že musí všechny opustit, od všech pryč. Někam odejít a tam si tiše v ústraní odejít z této kruté a fakty přebité reality. Když se druhý den otevřely dveře jejího pokoje a v nich se objevil Sam, její tvář se zkroutila v bolestnou křeč. „Co je ti“ zeptal se jí. „Není mi dobře, ale už jsem se rozhodla a tak ti to musím říct. Měla bych výčitky svědomí. Tak tedy - znáš našeho souseda. Ten co k nám tak často chodí. Tak ten. No víš co chci říct?“ Sam se na ni s podobnou grimasou, jakou ona před chvílí, podíval, otočil se a s pláčem odešel. Teda spíše vyběhl ze dveří a běžel tak dlouho než se ocitl před svým domem. Nevěděl jak se tam dostal, nevěděl a nechápal co se děje. Byl překvapen tímto bolestným zvratem. Ale ani jí nebylo dobře. Lhala mu. Umírala a byla na to teď dočista sama. Ztratila všechno co měla a mohla si za to sama. Chvíli jí zachvacoval vztek - proč já? Proč zrovna já musím umřít? Věděla co se stalo a co se stane. Ale nevěděla koho má proklínat více - jestli sebe nebo ostatní. Asi to nechtěla vědět, protože vstala a šla se koukat na televizi - ta jí vždycky dovolila zapomenout. Asi v půl čtvrté ráno ji probudila sestřička a na chvíli si Lucy nepřipadala jako někdo kdo by měl umřít. Ale ráno, když se opět vzbudila začaly na ni ze zdí chodby útočit myšlenky a nenávistné vzpomínky. Co jsi to jen udělala? Ublížila si tomu, koho jsi tolik milovala. Dá se s tím něco dělat? Teď už asi nic pomyslela si a vrátila se zpět do pokoje. Ale takhle to přeci nemůže zůstat. I kdyby se tím nic nespravilo musíš to alespoň zkusit. Věděla že je Sam hodně citlivý a mohl by teď provést něco co by se nikomu asi nelíbilo. Nebyl ten typ, který by se chtěl hned zabít, ale přesto chtěla mít jistotu že alespoň někdo zůstane naživu. Samovi bylo opravdu špatně. Byl v zoufalé situaci a připadala mu skoro bezvýchodná. Přesto ale nechtěl nikomu ublížit tak jak to udělala ona jemu. Ale proč? Co jí udělal tak zlého? Vždyť ji přece tolik miloval. A stále ještě miluje ale nevěděl co má dělat. Trvalo mu přeci strašně dlouho než ji vůbec oslovil, než jí řekl že ji má rád. A když už si myslel že je všechno naprosto dokonalé, úplně ideální a skvělé, tak se stane tohle. To byla rána pod pás. Chtěla si s ním jen tak hrát nebo co? Nechápal to. Byl přesvědčen, že může být šťasten jenom s ní a že už nikdy žádnou takovou nepotká. Začal o tom přemýšlet, rozebíral chvíle s ní do nejmenších detailů aby zjistil jestli neudělal něco špatně. Byl do toho tak zabrán, že úplně opomíjel školu. Byl konec semestru a měl zkoušky. Jeho rodiče byli daleko a stejně jim to bylo jedno. Sam byl v krizi a beznadějně pohlížel na svůj bídný život. A co ona? Taky nevěděla co dělat, ale se životem si už moc starostí dělat nemusela. On to za ní co nejdříve domyslí sám. Měla dost času přemýšlet aby se rozmyslela jak dál. Měla opravdu tolik času? Chodila po chodbách nemocnice a cítila lítost - všichni ostatní nemocní jí připadaly teď důležitější než ona sama. Dostala se do stavu kdy člověk lituje všechny a všechno. Procházela se tak v myšlenkách až se dostala k Samovi. A co? Co bych měla udělat? Dá se vůbec něco dělat? Nemohla pochopit proč mu ublížila. Rozhodla se strávit jenom s ním těch svých pár posledních dní - jestli jí o to ale bude stát. Doktoři ji propustili, protože se zkrátka nedalo dělat nic, snad jen se za ně modlit. Lucy došla až k domu kde Sam bydlel. Zarazila se a neměla odvahu mu přijít na oči. Chvíli to trvalo než se rozhodla a sáhla po zvonku. Ten se rozdrnčel jakoby to měl být jeho poslední zvuk, který kdy ještě ze sebe má vydat. Sam hrozně rád spal a bylo ještě brzy. Vyšel ven ještě v pyžamu a rozespalý. Ale najednou jakoby ho opařili vroucí vodou. Zastavil se a nevěděl co si má myslet. „Ahoj Same, nepozveš mě dál?“ zeptala se Lucy a vešla dovnitř. Sam byl hned za ní. Chtěl se jít převléci, ale Lucy ho zarazila, protože pak už by mu asi neřekla nic, co chtěla. „Lhala jsem ti. Měla jsem vztek. Celý život se mi hroutí. Moc času mi už nezbývá. Nezbyde po mne za pár dní nic, co by stálo za řeč“ vypravila ze sebe a začala brečet. Objali se a Sam ji začal utěšovat. Vše bylo odpuštěno. Oba pochopili a poslední dny strávili spolu jako ten nejlepší pár na světě. Po dva dny procházeli všechna místa, která jim něco připomínala. Třetí den již Lucy nemohla vstát z postele a ani teď se od ní Sam nehnul ani na krok. Byl s ní a hladil ji - nejen po vlasech, ale i po duši - tím, že tam byl. Oba se cítili šťastni a klidně. Vypadalo to jako by se vůbec nic nestalo a nestane. „Same odpustíš mi to někdy? Vím že jsem ti hodně ublížila.“ „Už jsem ti to odpustil - všechno. Nemusíš mít strach.“ „Chtěla bych aby jsi se po mém odchodu měl stejně jako se mnou. Slíbíš mi to?“ „Slibuji ti to, Lucy“ odpověděl Sam. „Sbohem Same...“ A zavřela své hluboké tůňky - modré oči, které Samovi připadaly zázračné - naposledy. Chvíli plakal. Pak přestal a šel zavolat nejprve do nemocnice a pak funebrákům. Pohřeb byl tichý a skromný. Jen rodinní příslušníci a Sam. Nevěděl jak je to možné, ale nebyl smutný. Věděl, že to co zažil bylo nádherné a neopakovatelné a že proti přírodě se nemůže postavit. Byl se vším smířený a věděl, že byl šťastný a že mu tyto chvíle s ní úplně stačí na celý život. Měl ji rád a ona jeho. Poznal Lucy - svou lásku. „I když jen na pár chvil“ povzdechl si a zamířil domů.

---