lepidus activ - kapitola 24 - Onen svět

 

Onen svět

 

Pod Mrautovým vedením rozkvétala v Igetově světě, tedy zejména ve Vnitřní republice, demokracie po vzoru nejvýznamnějších známých demokracií, zejména tedy té české a někdejší zdejší. O základních reformách jsme se již zmínili, stejně jako o snaze zvelebovat Město a celý stát.

Tato snaha se dařila. Mraut měl ve společnosti statut ,,presidenta osvoboditele", přestože sám se jakémukoliv zveličování svých zásluh spíše bránil; snažil se o oslavu živlů a vyvolených, i tak by se jeho uznání občany dalo srovnat s československým T. G. Masarykem. Vpravdě oba měli výhodu, že vládli po době útlaku svého národa a oba také mnohé dokázali, jejich zásluhy však spočívaly zejména v demokratizaci státu a v je spojujícím demokratickém smýšlení. Míra demokratizace byla za Mrauta vyšší, nežli před nástupem útlaku Lepidu activ, zároveň však nebyly opomíjeny sociální jistoty, zabezpečení vzdělání a služeb. V některých oblastech se stát nebránil regulaci a omezování, ovšem jen v nesporně prospěšné míře, zároveň daně byly nemalé, ale kupodivu většině lidí nevadilo je platit. Tuto - až zvláštně vydařenou - vyváženost začal vytvářet Mraut během prvního roku své vlády. Jelikož lidé s ní byli velice spokojeni, měli politici zájem o její pokračování a také ve volebních programech mnohých stran se zmiňovala spolupráce s presidentem, a dokonce upevnění presidentského systému, které by se však Mrautovi rozhodně nelíbilo a nikdy by jej také dobrovolně nepodpořil.

K Mrautovi si tak za parlamentních časů, to znamená po volbách a ustavení vlády, chodili vládnoucí politici pro rady a Mraut se tak i nadále nemalou měrou zúčastňoval vládnutí; nechyběl na mnohých schůzích vlády a právě tak jednal i s opozicí. Na prvním místě pro něj vždy byla demokracie, na druhém spokojenost lidí a na neposledním zajištění fungování státu i po jeho odstoupení.

V roce 1698, tři roky po pádu Lepidu activ, se uskutečnily presidentské volby. President se samozřejmě volil přímo, protože bylo žádoucí, aby měl co největší důvěru obyvatel. Volba byla jedině dvoukolová, i kdyby jeden z kandidátů získal třeba 80% hlasů. Tím byla zajištěna možnost konkurence, neboť mezi dvěma koly byl měsíční rozestup umožňující kandidátům představení se veřejnosti. Druhé kolo by se nekonalo jedině v případě, že by počet kandidátů nebyl větší než tři a pro jednoho z nich se vyjádřilo alespoň 60% voličů, nebo kdyby kandidáti byli pouze dva a jeden získal aspoň 50% platných hlasů.

Celá procedura však mohla být jakákoliv, aby Mraut s přehledem obhájil svůj post a vstoupil do svého prvního klasického funkčního období, protože jeho dosavadní presidentování se jako funkční období nepočítalo.

Mraut tedy mohl být presidentem 13 let v kuse a mnoho lidí by to uvítalo; po 8. roce své vlády však již nekandidoval a přenechal presidentský post svému nástupci. Odešev do důchodu vrátil se do Sporé a nechal se zvolit do obecního zastupitelstva na post jednoho ze tří zastupitelů. I na místní úrovni byl totiž pozměněn politický systém a každá obec měla kromě starosty i tři další zastupitele; zastupitelstvo mělo nepatrně větší práva a zodpovědnost než dříve, nižší zastupitelé však měli za úkol dbát o skutečné blaho obce a kromě povinností na radnici zejména kontrolovali správný chod věcí ve vsi a živili se prospěšnými činnostmi, jakými bylo například vedení knihoven, učitelství, kontrola lesních porostů, prověřování hospodaření zemědělců i vedení pracovníků obce například v oblasti sociálních služeb; každý z nich měl tedy na starosti to, čemu rozuměl, a starosta měl se především starat o kancelářské práce a reprezentaci obce. Ne vždy se tento systém osvědčil, ale většinou fungoval uspokojivě. Ve Sporé pak dokonale, a sice hlavně po příchodu Mrauta, který především vedl knihovnu, ale také řídil všechny práce; ostatní zastupitelé včetně starosty si tak mohli dáchnout, když měli vedle sebe takového aktivního důchodce.

Všechno toto však Mraut postupně zase omezil a s přibývajícím věkem se začal věnovat učitelství na zdejší škole, neboť ho tato práce vždy uspokojovala. Možná se také jednalo o záminku k výmluvám, proč nemůže cestovat do Města; nemůže přece jen tak rušit hodiny. Bylo zřejmé, že cestování za vrcholnými politiky jej unavuje a nechával je, ať si přijedou za ním.

Když Mraut v roce 1703 opustil presidentský post, bylo mu devětašedesát. Už tehdy někteří jeho vitalitu obdivovali a jiní mu ji záviděli; ve Městě však nebylo mnoho takto starých lidí. Ještě v dalších šesti letech jezdil Mraut do Města několikrát do měsíce, někdy, hlavně zpočátku, i každý týden; není tedy divu, že když mu již táhlo na osmdesát, jal se usadit se doma a Město navštívil jen několikrát do roka.

Bylo mu dobře z fungující demokracie, prosperujících podniků i spolupráce s okolními státy, jimž také kdysi pomáhal s budováním jejich politických systémů. Město svítilo vkusnými barvami, žádné šedi by se v něm člověk beze snahy nedohledal. Přibylo parků, omezeno bylo všechno nežádoucí včetně již zmíněné pouliční prostituce. Snad jen jednoho dobrého se Mraut nechtěl dožít:

,,Toho věru nebude, aby mi někdo za mého života postavil ve Městě sochu," říkával.

Takové vyjádření se dalo očekávat, když jej pořád někdo se sochou otravoval, přestože on tvrdil, že žijícím se sochy nestavějí, že by se něčemu takovému říkalo jedině ,,kult osobnosti". V okolních zemích Mrautovy sochy stály na různých čestných místech, v některých vsích i přímo na hlavním prostranství, ale ve Vnitřní republice si nikdo Mrautovu sochu vztyčit nedovolil.

První, kdo se odvážil, byl Stranov, a sice roku 1709. Zdejší starosta přemluvil Mrauta, aby mu dal svolení, vpravdě však nikdo netuší, jak se mu to podařilo, poněvadž Mraut působil velmi zavile. Před lety by snad ani jej samotného nenapadlo, že se odhalení své busty skryté na krásném čestném místě sám zúčastní. Možná za tím vším stáli vyvolení, kteří také byli přítomni vyjadřujíce nemalou radost nad vytvořením Mrautova pomníku.

Onoho podzimního dopoledne vypadalo to zákoutí velice malebně a vyvolení odváželi si fotografie a vzpomínky na oslavu odhalení sošky, kterou si Mraut beze všech pochybností zasloužil; zvlášť když všichni ostatní měli své pomníky rovnou ve Městě dobrých dvanáct let.

******

Socha ve Městě na sebe dala dlouho čekat. Po odhalení stranovského pomníku si stále nikdo nedovolil ji zhotovit a do Města umístit. Minuly dlouhé roky Mrautova života, kdy se věnoval péči o blaho obce dávaje důraz na budoucnost i výukou sporských dětí, nežli se v dubnu roku 1724 definitivně odebral v důchod. V té době již druhým rokem neuče, věnoval se jen minimu svých někdejších všeobecně prospěšných činností, zůstávaje při tom zavřený ve svém domě, odkud když vycházel, tak jenom na čerstvý vzduch a za přáteli, kterých nebylo málo. Byl vděčný za svůj dlouhý produktivní život, jenž mu byl jistě odměnou za jeho ochotu pomáhat; za to, že ačkoliv o to nijak nestál, ujal se presidentského postu, čímž přejal veškerou zodpovědnost za budoucnost svého světa osvobozeného od Lepidu activ, dále pak za to, že se v mládí nebál vystoupit s odlišným názorem, ale že byl dost inteligentní, aby odešel z Města a pomohl trochu, nežli vůbec, neméně za to, že vyhledal Mistra a dal se jím vést, ale i za to, že když mohl jen čekat, nesložil ruce a pomohl tam, kde to bylo možné - na místní úrovni ve Sporé -, oceněn tím byl jistě i fakt, že se ani ve stáří nezastavil a vrátiv se do své obce pomáhal jí i politikům, kteří o to v nemalé míře stáli, také dlužno podotknout, že mu přinášelo radost potěšení lidí z fungování státu a on jim i v důchodu poskytoval jakousi oporu i tím, že podpořil každého dalšího presidenta a každou další vládu; musíme dodat, že každý z nich si to více či méně zasloužil a každému z nich mohl Mraut věřit, že neohrožuje demokracii, již považoval za největší poklad, který pomohl získat svojí zemi.

24.2.1725, ve věku nedožitého devadesátého prvého roku, Mraut z Martova, známý jako Ten Mraut, nebo President Mraut, zemřel. Jeho pohřeb v novém kostele ve Městě se stal velikou smuteční akcí, na kterou se sjeli lidé z celého světa. Mnozí z nich nikdy předtím neviděli Město a byli uchváceni tou nádherou, nejvíce ti, kteří Město poznali za Lepidu activ. Byli uchváceni, že pověsti nelhaly - Mraut skutečně dokázal z nevábného kolosu udělat urbanictický poklad a hrdý střed celého světa a především demokracie.

Téměř všechna města a vesnice nejen Vnitřní republiky, ale celého světa byla toho dne zahalena do smutečních černých barev, avšak to si Mraut nikdy nepřál. Vyvoleným jasně řekl a napsal do své poslední vůle:

,,Pohřeb bude v novém kostele ve Městě, to rohodně, na městském hřbitově mi vybudují hrobku, která mě bude hodna, ale až po mé smrti, ne teď, aby tam chátrala a čekala na mě, ale v žádném případě nechci žádný přehnaný smutek, to rozhodně ne!"

Město, Sporá a některé další obce tak černý háv neoblékly a vyvolení se snažili zaháněti chmury a lítost vědouce, že si to jejich Mraut přál. Přesto, nic naplat, obřad nebyl obzvlášť veselý. Mrautovu hrobku nebylo možno začít stavět ihned, poněvadž byl únor a venku mrzlo, a tak se uložení jeho rakve do ní uskutečnilo až za dva měsíce.

Nyní již chmury opadly, znovu se sjely tisíce a tisíce lidí a obřad ukládání do hrobu se stal zárověň oslavou demokracie a světlých zítřků. To se podařilo nejen vyvoleným, ale i mnohým obyvatelům a zastupitelům Mrautova světa.

Na výročí revoluce - 23. září - byla v zahradách přímo před rezidencí odhalena Mrautova socha ve výrazně nadživotní velikosti. Každý, kdo do rezidence přicházel, nebo se na ni jen zašel podívat a projít se nádherně udržovaným parkem, musel vzpomenout na Mrautův odkaz. Odhalení sochy se řadilo mezi největší oslavy svého druhu, jaké si lze vůbec představit a kdyby byla socha odhalena ještě za Mrautova života, nikdy by s ní něco takového nebylo spojováno, ani by v ní nebyla taková síla. Toho Mraut jistě nechtěl dosáhnout, ale dozajista byl na onom světě rád, že jeho snaha postavit pomník v hlavním městě Městě až po jeho smrti měla větší smysl, než si sám myslel.

---