Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMeziměstí 1 - Thorsen
Autor
Shikari
Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů... Už ho to nebavilo. Pot se z něj řinul v proudech a vlasy měl slepené. Dělal to pro ni – donutí se ještě chvíli vydržet. Zaklonil hlavu a obdařil slunce nevraživým pohledem. Namočil štětec znovu a pokračoval v natírání plotu.
Tohle úmorné léto ho ničilo. Neustálé vedro, dusno a bezvětří bylo příjemné, jako bolák na varlatech. Pokud nemusel, ven nechodil. Pokud musel, snažil se tam trávit co nejméně času.
Shrnul si vlasy z čela a hlasitě kýchl. Z vedlejší višně se zvedlo hejno špačků, proletělo kolem a ozdobilo hnědě natřený plot směsí bílých sraček. Thorsen rezignovaně mrštil štětcem do džberu s vodou, vzal kyblík s barvou a odkráčel domů.
"Jak to vypadá s obědem?" zahuhlal s obličejem zabořeným v košili, kterou si zrovna sundal a začal si s ní utírat pot z obličeje.
"Jak to vypadá s plotem?" odvětila od plotny mladá žena s dlouhými havraními vlasy po pás spletenými do copu.
"Mhm," mávl Thorsen neurčitě rukou a posadil se na židli u kuchyňského stolu.
Světnice byla jednoduchá, ale dobře opečovávaná. Většinu nábytku dostali po svatbě od příbuzných a část vyrobil Thorsen sám. Se dřevem mu to sice moc nešlo, ale zatím vše drželo pohromadě a plnilo svůj úkol. Dřevěné stěny zdobilo pár koberců, které pletla jeho žena, když se zrovna nemusela starat o domácnost, a zavěšené nádobí. Okna byla otevřená a zajištěná, aby tu byl alespoň nějaký průvan.
"Za tři dny je trh," připomněla mu, zatímco kriticky ochutnávala z naběračky polévku, která bublala na kamnech. Thorsen si unaveně promnul rukou oči.
"Myslím na něj. Musím ještě připravit spoustu věcí," založil ruce a opřel se lokty o stůl. "Až mi zítra Petr přinese násady, vrhnu se na to."
Thorsen byl kovář. Kovařina je práce, u které vám je horko. Horko bylo v kovárně, horko bylo venku. Bylo to zoufalé, depresivní a bezvýchodné. Neměli jste se kam schovat. Horko bylo přes den, horko bylo v noci. Spát pod dekou se nedalo a po spánku bez deky vás bolela záda celý zbytek týdne. Pomyšlení na výheň mu křivilo rty.
"To bude dobré..." postavila před něj hrnec, ošatku s chlebem a pohladila jej po tváři s rašícím plnovousem. "Večer tě vykoupu a oholím," usmála se a začala jim nalévat polévku.
"Říkám, že se sem něco žene," opakoval ochmelka, opíraje se ramenem o vrata kovárny. "Něco se žene!" vztyčil výstražně ukazovák a zavdal si piva z hliněného džbánu.
"Lebedo, jděte chlastat někam jinam. Spadnete mi do výhně a já to budu muset čistit," odháněl ho Thorsen a ukazoval kladivem jeho směrem. "Dědek prašivej, stará si ho nehlídá..." povídal si napůl k sobě a napůl k sedlákovi, který mu přinesl ke spravení pár kusů nářadí.
"Chystáte se na slavnosti?" snažil se zdvořile konverzovat.
Farmář ho nijak nezajímal, ale věděl, že k nepříjemnému řemeslníkovi, se nikdo znovu nevrátí.
"Jo, jo... Hlavně kvůli ženské a dceři. Malá chce vidět kejklíře a od loňského sklizně jsme trochu našetřili..." pokýval hlavou a trochu nepřítomně sledoval kovářovu práci.
"Žene, povídám, frackové!" zahulákal Lebeda a Thorsen se k němu prudce otočil s rozžhavenou podkovou v kleštích. Děda zavřískl, spadl na tři (džbán kupodivu udržel), zmátořil se a rychle odvrávoral.
Trh probíhal velmi uspokojivě. Thorsenovi, i jeho přátelům ze vsi, se prodeje dařily. Většina z nich přivezla zboží, které se hodilo pro nadcházející žně a šlo dobře na odbyt. Farmáři, sedláci a pěstitelé povzbuzeni vínem a pivem, které se rozlévalo na každém rohu, pouštěli opravy starého nářadí z hlavy a kupovali si rovnou nové. Po prvním dni se všichni tři mohli pořádně rozšoupnout a v jedné z krčem na kraji města, kde nebylo tak k prasknutí, jako v jeho centru, se najedli a napili na týden dopředu. Pronajali si zde pokoje, zatímco vůz nechali stát pod okny. Druhého dne už se tolik nedařilo.
"Táhni! A dávej si pozor na koho si dovoluješ!" kováře vystrčily dva páry rukou ven na déšť.
Byla už noc. Klopýtl pár kroků, rukama zbrzdil náraz do protější zdi, potlačil nadávku, odplivl si do kaluže a otočil se.
"Co moje věci?!" dveře se už zabouchly. Urychleně k nim došel a začal na ně bušit.
"Co moje věci, kurva?!" od pěstí mu létaly kapky vody.
V horní části obloukových dveří z pokovaných dřevěných prken se otevřela západka pro škvíru na oči.
"Zabaveno k úhradě výdajů na ubytování a stravu. Zmiz," západka se opět zavřela.
"Mělo to cenu stokrát takovou!"
Thorsen dveře rozzuřeně nakopl. Z vnitřku šatlavy už se nikdo neozýval. Rozhlédl se do obou směrů sotva dva metry široké uličky mezi vysokými domy a vydal se tím, na jehož konci nebyla neprohlédnutelná tma.
Gwyn odstrčil ruku kurtizány, která mu držela na tváři sáček s ledem, a natáhl se k nočnímu stolku pro lahev brandy. Napil se, položil ji zpět a popohnal nevěstku k plnění svěřeného úkolu. Načechral si polštář pod zády a ruce si složil v týl. Ložnice nebyla velká – její převážnou část zabírala velká a široká postel pokrytá drahými dekami a houněmi. Na nočních stolcích po jejích bocích hořely ztlumené olejové lampy a společně se dvěma zrcadly na stěnách vytvářely zmatenou hru stínů po okolních zdech. Dvěřmi naproti posteli byl vidět kus chodby a dřevěné vyleštěné schodiště vedoucí do předsíně v přízemí.
Led si na tváři ještě chvíli přidržoval sám, načež jím mrštil do rohu místnosti a rozmrzele si protáhl čelist. Až na ten malý incident se mu den vyvedl a nehodlal si tím kazit náladu. Ostatně, mírně si díky němu přilepšil.
Koberce, které ten vandrák prodával, opravdu vypadaly jak od tříprstého skřeta – zasloužil si o tom být informován. Ve své podstatě to byla dobře míněná a konstruktivní kritika, která mohla vést k větší motivaci jeho ženy, nicméně on to tak, zdálo se, nebyl schopen vnímat. Stráže byly naštěstí ve střehu. Co se jejich rodiny týkalo, byly v něm vždy. Zatím co si Gwyn užíval v teplé posteli, kovář stále seděl ve vlhkém sklepě městské hlídky, přičemž sklep dvě poschodí pod ložnicí byl obohacen o pár pytlů nářadí, hřebů, kohoutů, několik nepříliš uměleckých spon a hrst nožů.
Vyhlédl z okna na měsíc. Nejspíše bylo chvíli po půlnoci. Než se rodiče vrátí z oslav má dost času.
I přes manuální zručnost děvčete rozvaleného na spodní půlce postele na něj začal jít spánek.
Vyrušilo jej z něj energické zaklepání na vchodové dveře v přízemí.
"Kdo to je? Do prdele..." dodal pro sebe.
Otravovat v tuhle hodinu... Vytáhl jej kurtizáně z pusy a začal se soukat do kalhot. Kdyby jej takhle přistihl otec s matkou, nebylo by to zrovna třikrát přínosné.
"No?" zapl pásek a s rozepnutou halenou se vydal po schodech dolů. Za dveřmi zvedl preventivní pohrabáč a zaposlouchal se.
"Hlídka, pane," odpověděl rutinou znuděný hlas a jeho majitel ztěžka přešlápl.
Gwyn otevřel škvíru pro oči a prohlédl si tvář neznámého muže s přehozem městské stráže a oprýskanou železnou helmou s krátkým nánoskem a kroužkovými závěsy. Z nánosku mu crčel čůrek deště.
"Chtěli jsme vás informovat, že ten kovář byl propuštěn. Neměl byste se dnes raději ukazovat ve městě," oznamoval.
"Cože?" Gwyn s nadzdviženým obočím odemkl petlice a otevřel. "Měl tam přeci být až do konce trhu!"
Do obličeje mu narazilo bezvládné tělo, které někdo pootevřenými dveřmi prostrčil, a povalilo jej na zem. Než jej odhodil, zorientoval se a vyškrábal na koleno, byli uvnitř tři muži. Strážný, jeden neznámý a jeden kéžby neznámý. Dveře za sebou rychle zavřeli a strážný petlice opět zamkl.
"Dobrý večer," oznámil uctivě onen neznámý, zatímco kovář už mu klečel na hrudníku, v mohutné ruce mu svíral zápěstí, paží tlačil krk k zemi a volnou rukou cpal do úst očividně dlouho používaný kapesník.
Rychle nasákl slinami, které spolu s artiklem, jenž jeho záhyby obýval už dříve, začaly téct kupeckému synu zpátky do krku.
"Tvůj otec je naštěstí poctivější člověk, než ty," oznamoval Thorsen, zatímco jej převalil na hrudník a začal mu svazovat ruce kusem provazu.
Gwyn se nebránil, neviděl v tom smysl. S rozbitou tváří přitisklou k chladné kamenné podlaze mu z koutku stekla slza. Mlčky si prohlédl tělo ležící vedle něj a snažil se nepolykat. Ano, tohohle strážného už znal. Těžko soudit, jestli byl něčím omámen nebo dostal tupou ránu do hlavy, ale
spokojeně se usmíval.
"Tak, to by bylo, " kovář z něj konečně vstal a jednou rukou jej zvedl na nohy. Oba jeho společníci postávali za ním a se zájmem si prohlíželi vybavení domu.
"Huhml," zaprotestoval Gwyn a polkl sliny. Okamžitě ho zmohlo nutkání vydávit většinu dnešního jídla, ale hrdinně jej přemohl.
Thorsen si všiml světel nad schody. "Už jsi spal? Tak tě zase uložíme, pojď," nečekal na odpověď a popostrčil jej k chůzi.
Z druhé strany ho chytl muž, který původně pozdravil a usmál se.
"Petr, těší mě."
Pomohli mu nahoru. Hodili jej na postel, až povážlivě zaskřípěla a zajíkla se. Petr se podezřívavě sklonil, ohrnul deky, které přepadávaly přes okraj a zamrkal do přítmí.
"Pojď k nám, děvče, neboj se," odhrnul deky více a podal nevěstce ruku, aby se mohla narovnat. "Posaď se prosím tady k mladíkovi a starej se dál o jeho pohodlí, nezdržíme se," ujistil ji. Vyškrabala se na postel, obejmula si kolena a začala se vystrašeně pohupovat.
"Podívám se po svých věcech, pohlídej je tu, prosím tě," požádal Thorsen Petra a spolu s falešným strážným se vydali do přízemí.
Když zadními vraty sklepa vynesli poslední z pytlů s kovářovo zbožím a vyložili jej na vůz, ozvalo se další klepání na vchodové dveře. Tentokrát provázené ženským hlasem.
"Gwyne, zlatíčko, pojď nám otevřít."
Kupec, který pln studu za své dítě nechal Throsena propustit, se očividně s manželkou vrátil z posledních dnešních vystoupení. Kovář hvízdl a Petr tiše seběhl schody, zmateně se rozhlédl a otevřenými dveřmi vyspěchal za přáteli. Na blátě předvedl kreaci, díky které by ho spousta umělců angažovala v divadle i cirkuse, otiskl v zemi perfektní odlitek své figury a s pomocí ostatních se vyškrábal na kozlík.
Práskli otěžemi a ujížděli nejkratší cestou kolem řeky pryč z města. Až milostiví najdou svého syna svázaného na posteli s kurvou po boku, jistě mu na kapesném nepřilepší. Rozjařeně si zavýskli.
Zabili jsme tlustou svini
naděláme jelita
nameleme na párky
a nažerem se dosyta!
U koryta větrá průvan
však ji další zastoupí
voda bude zase bublat
sekyra se nabrousí!
Po dlouhé noční cestě je za kopcem přivítaly hřejivé sluneční paprsky doprovázené jemným kouřem navlhlého dřeva. Svůdně se třepotal na obzoru a lemoval spáleniště, které zůstalo z Thorsenova domu, který nedávno stával místo té hromady sesunutých trámů, latí, nosníků a polic.
"Norwico!"
1 názor
Keith_Sullivan
31. 07. 2013Jsem laik a nějakou absolutně přesnou kritiku ode mne nečekej, ale jelikož píšeš, že stojíš o názory, sdělím ti ten svůj:
Překvapilo mne, že ač je to napsáno velice jednoduše, je to docela čtivé. Děj má spád, to je rozhodně plus. Na druhou stranu se tam věci dějí asi až příliš rychle. V úvodu nastolíš očekávání trhu a pak ho odbydeš jedním pětiřádkovým odstavcem. Asi až příliš se uchyluješ ke sdělování holých faktů a ochuzuješ čtenáře o omáčku. Nevím, jak je tenhle můj názor na místě, protože opačný extrém (hodně popisu a málo děje) asi taky není dobré řešení. Ale osobně si myslím, že všechno, co jsi popsal bych já rozpracoval na minimálně dvě, ale spíš tři kapitoly (před trhem, trh, noc po trhu).
Popis děje mi sice chvílemi připadal kostrbatý a nepřehledný, ale nakonec si myslím, že jsem ho pochopil a to je důležité.
Myslím, že by neškodilo častější nahlédnutí do duší postav. Líbí se mi věty typu: "Farmář ho nijak nezajímal, ale věděl, že k nepříjemnému řemeslníkovi, se nikdo znovu nevrátí," nebo "Ve své podstatě to byla dobře míněná a konstruktivní kritika, která mohla vést k větší motivaci jeho ženy, nicméně on to tak, zdálo se, nebyl schopen vnímat." Jen víc a houšť.
Skřípe trochu logika děje. Proč vlastně tomu falešnému strážnému Gwyn otevřel? Jak a kde vlastně došlo ke konfliktu Gwyna a Thorsena. Proč Thorsena vyplatil Gwynův otec?