lepidus activ - kapitola 25 - Návraty mágů

 

Návraty mágů

 

Mrautův a Igetův svět nabízel mnohé - uklidnění, ale i slávu, vlastní historii i krásnou přírodu, možnost cestování o několik staletí zpátky a zároveň prodloužení života, protože, jak vládce třetího světa řekl Mrautovi, když spolu výjimečně mluvili, cestování mezi dimensiárami, zvláště pak mezi dimensiárami s výraznějším rozdílem plynutí času, je velmi prospěšné délce života, což se dá dokázat jedině se znalostí nepouze principů bran a synchronizace světů a bran, ale také s porozuměním dalším principům, které byly do cestování mezi dimensiárami ,,přimíchány" právě kvůli tomu, aby dopad na zdraví byl nejen minimálně negativní, ale většinou naopak pozitivní; cestování kohokoliv mezi Igetovým a naším světem v obou směrech i samotný pobyt v cizím světě může prodloužit a zkvalitnit život člověka.

Kluci se však chtěli vracet především kvůli svým přátelům, no a také protože si druhý svět oblíbili; Iget tam byl dokonce doma. Vraťme se tedy do roku 2005 našeho letopočtu, a sice Karlachových sadů na Vyšehradě.

V sobotu 11.6. se zde v jednu hodinu odpoledne setkalo pět zhruba třináctiletých kluků a pohybovalo se okolo sochy sv. Jana Nepomuckého. Ne soklu se jim podařilo najít ony zmiňované značky a k jedné z nich přiložil Martin svou hůl.

Vpředu pod nohama světce otevřela se cesta klesající po schodech hluboko pod zem. Jakkoliv si toho chlapci ani nepovšimli, osvětlení schodů se spustilo ihned při otevření průchodu. V okamžiku, kdy celá skupina překročila pomyslný práh, se brána chodby uzavřela a nebylo tak možno, aby dovnitř vstoupil kdokoliv, koho by uživatelé brány nezaregistrovali.

Schodiště působilo dojmem starobylosti, jako by tu bylo vybudováno již za dob vzniku této pevnosti. Schody působily barevny odstínem žlutošedivé barvy, všechen zrakový vjem ovšem zkreslovalo osvětlení loučemi hořícími plamenem právě tak silným, aby bylo dostatečně vidět na cestu a bezpečno scházet.

Schodiště se stáčelo a chlapci stále klesali chodbou vytesanou v hrubých a tmavých vyšehradských skalách. V závěru bylo schodiště točité, aby po několika stech stupňů vyústilo nečekaně v jeskyni osvětlené řadou pochodní do takového jasu, že přicházející za posledním záhybem schodiště byl oslněn a prozření se mu dostalo až uvnitř skalního dómu.

******

Posvátné místo okamžitě nabízelo první dojem, že nejsou jeho prvními uživateli. Všechno zdálo se býti tak staré; nejméně jako první zdejší pevnost sama, snad jako tato mohutná skála zdvihající se nad řeku Vltavu.

Uprostřed místnosti stál kamenný kulatý stůl a kolem něj třináct kamenných židlí. Ačkoliv stůl nebyl pevnou součástí skály, ani všech pět hochů společnými silami by jej nemohlo zvládnout přemístit. Židlemi bylo možno pohybovat, ale kluky zajímalo, jak otevřít bránu do druhého světa.

Martin se zamyslel a zamířil hůl na střed stolu; něco si u toho pomyslil, aby následně zjistil, že jeho postup byl správný.

 

Židle kolem stolu se uspořádaly do pravidelné třináctice a mezi nimi, aniž by prve byly znatelné jakékoliv rýhy, se stůl roztrhl na třináct stejně velkých dílů, načež se tyto díly počaly s lomozem rozestupovat vzdalujíce se od středu původního stolu.

Hoši uhýbali sledujíce, jak uprostřed mezi kamennými kusy začíná se vytvářet známý světelný sloupec.

Brána je odtud mohla odést kamkoliv, jak jim sdělil vládce třetího světa, záleželo na tom, jakým způsobem, případně jakým předmětem, dojde k jejímu otevření a ujistil je, že jejich artefakty otevírají bránu pouze do jediného světa, a sice toho, jenž obětavě zachránili, když jako vyvolení stejně neměli jinou volbu.

Jak se části stolu rozestoupily, vytvořilo se třináct cest, z nichž pěti vyvolení spolu s Igetem prošli vstoupiboše do přenosové zóny. Jako prve na Zákopcích, i nyní světlo zesláblo a oni vyletěli vysoko nad pevnost Vyšehrad, nestačíce ani zpozorovat, kde se přenosový tunel dostal nad povrch země.

******

V Igetově světě, jak druhému světu nyní nejčastěji říkali, se dostali opět hluboko pod zem. Místnost byla mnohem skromnější, nežli komnata na Vyšehradě - stinná, kromě loučí a několika židlí úplně prázdná - určená zjevně jen k přesunům. Vedla z ní chodba, opět s úzkými a šerými schody, ne však již tak dlouhá jako ta na pražské straně.

Nahoře vyšli na okraj širé pláně. Přímo před nimi se v široké kotlině rozkládalo Město. Byli několik málo kilometrů za jeho severovýchodním okrajem, ale pro dobrou viditelnost mohli jej přehlédnout, jako by jim leželo rovnou na dlani. Jediná cesta odtud ubírala se krajem pole na sever, jen pár desítek stupňů k východu. Končila tu, ale nikdo by si ji nedovolil rozorat a sloučit se sousedním polem, ačkoliv zjevně končila nikde uprostřed zdejších pustin. Jen vyvolení věděli, že pod nánosem hlíny, který se po svém odstranění ihned zase objevil, nacházejí se symboly podobné těm na Vyšehradě a k nim když přiloží magický předmět, otevře se jakýsi zasouvací poklop z neznámého materiálu o takové velikosti, že odhalí schodiště jakoby do starého sklepa. To místo nebylo nijak označeno, ale nějak bylo evidentní, kde se nachází; konečně, s pomocí kouzelnické knihy jej vyvolení dokázali odkrýt, aniž přesně věděli, kde leží, stačilo být v jeho dostatečné blízkosti.

******

Pohled na Město byl impozantní, ale vidina pěší cesty dolů nepůsobila nijak lákavě. Martin, Iget, Jáchym, Pavel a Gustav chvíli zevlovali po neobdělávané, avšak úhledně posekávané, části planiny, což se jim mělo vyplatit; Gustav totiž udělal nečekaný objev.

Malé tlačítko jako by do tohoto světa ani nepatřilo. Kus kovu skrytý pod nízkou travou, v němž se nacházel černý knoflík podobný těm ve starších tramvajích u nás. U něj ležel magicky chráněný vzkaz, jenž Gustav bez problémů odtajnil a četl pro sebe; ostatní se mu ihned začali dívat přes rameno a číst, co zrovna viděli:

 

K přivolání kočáru s vozkou stiskněte tlačítko.

 

Zvěst byla zcela jasná, a tak Jáchym zmáčkul černý čudlík bez označení; konečně, jeho označením byla už sama přítomnost něčeho takového tady.

Usedli na zem a čekali. Po třiceti minutách už chtěli mačkat znova, když uviděli blížící se vozidlo tažené párem koní. Vůz zastavil na plácku rovnou u nich. Kočím byl pán ve středním věku, v černém oděvu. Nemluvil. Výmluvný byl už jeho příjezd, a tak vyvolení nastoupili. Byli odvezeni před hlavní vstup do rezidence, kde vystoupivše byli uvítáni jako čestná delegace a doprovozeni do nejvyšších pater.

Před vstupem do reprezentační části objektu je oba průvodci opustili, jen jim naznačili, že mají vstoupit. Přítomný sloužící ihned zavolal Mrauta a pak je nechal s ním o samotě.

******

Mraut samozřejmě o všechny ty oficiality v rezidenci i všude mimo ni nijak nestál, ale ačkoliv některé ani nezavedl a jiné postupně omezil, některé z nich byly nutné pro jeho bezpečnost i pro to, aby mohl všechno zorganizovat a řídit. Na systém podřízených si velmi rychle zvyknul a zdokonalil ho ke své největší spokojenosti, ke z jeho pohledu optimálnímu stavu. Na co si však nemusel dlouho zvykat, byl komfort plynoucí z jeho osobního služebnictva, presidentské kuchyně a dalších presidentských samozřejmostí. Nebýt presidentem, ale kupříkladu šlechticem, nežilo by se mu tady v residenci nijak špatně; i tyto služby své vlastní osobě však omezoval tak, aby nebyly přehnané a aby se z presidenta nestal nadčlověk.

Vyvolení byli neméně slavní, než Mraut. V zájmu rozvoje kvalitního tisku Mraut nechal připravit tiskovou konferenci, po níž vyvolení poskytli několik rozhovorů; program jejich následujících čtyř dnů byl částečně dopředu určen - měli se představit lidem, kteří jejich návrat vítali. Později už nebyly jejich příchody tak sledované a mnohdy se o nich prakticky nikdo nedozvěděl; byli považováni za součást Igetova světa.

******

Poměr běhu času na obou světech se pozvolna měnil ze 3:1 na 1:1; poměru 1:1 měl dosáhnout do roka někde mezi světem Igetovým a vyvolených. Zatím tedy měli možnost vrátit se v neděli pozdě večer a strávit v Igetově světě něco přes čtyři dny, později však mohli počítat čas naprosto jednoduše; bylo zařízeno, aby se oba světy zdánlivě dokonale synchronizovaly a hodiny a minuty v rámci dnů se přibližně kryly; svět Igetův byl proti světu vyvolených o necelý jeden měsíc napřed.

Zvelebování Města a celého státu se týkalo také vyvolených. Z centra Města se stala oblast promenád, největší ulice se změnily v honosné třídy s obchody, mnohdy úplná korza a čtyři náměstí získala na oslavu přírodních živlů podobu kulturních prostranství, kde se zvláště při oslavách konaly slavnosti živlů. Zemní náměstí bylo prostoupeno zelení, z velké části celoročně zelenou, část jeho povrchu imitovala půdu, ačkoliv se jednalo o dlažbu a nad náměstím se vypínala mohutná kamenná plastika zobrazující Gustava Chrousta v nadživotní velikosti v ruce se zveličeným diskem, jakožto symbolickou zemní mincí; celá socha kombinovala především odstíny zelené a hnědé s kamenně šedivou. Prostor náměstí Ohně byl největší, ale nijak výrazně; ohni bylo toto náměstí věnováno, protože zvítězivší architekt je právě jemu určil; podobně jako náměstí Země, bylo i toto prostranství upraveno, by evokovalo bytí mezi plameny a znázorňovalo oheň v jeho plné síle; škoda jen, že nemohly být přidány světelné efekty, které by náměstí ještě více zefektnily; o to větší důraz byl kladen na skutečnou přítomnost přírodních živlů a když zemi doplňovaly rostliny, náměstí Ohně bylo doplněno plameny, které zvláště večer dotvářely kouzlo prostoru; samozřejmě i druhému náměstí dominovala plastika vyvoleného - Martina Špáty - v ruce třímajícího ohnivou hůl - ve spojení s jeho živlem, ohněm. Náměstí Vody hrálo odstíny modré a modravé, nechyběla zde práce se skutečnou vodou, avšak nejednalo se o pouhopouhé obyčejné kašny; proud protékal i pod kolemjdoucími a technické řešení náměstí Vody tak bylo kvůli vodním dílům nejnáročnější ze všech; uprostřed vodních proudů nacházela se veliká skulptura ukazující Pavla Janču se symbolickým pohárem a abstraktním znázorněním vody. Náměstí Vzduchu nebylo tak náročné na technické zpracování, jako náměstí Vody, ale bylo složité již pouze vymyslet jeho koncepci; autorovi se nečekaně hodila severojižní orientace prostoru, přestože v tomto světě převládá spíše proudění ze západu východním směrem; Město v širokém, ale hlubokém údolí řeky nebylo příliš větrné, avšak když už měl vítr přijít, byly vzdušné proudy vedeny tak, aby po náměstí cirkulovaly s dostatečně velkou silou; ve větrné dny tak bylo na náměstí vzduchu veselo, poněvadž všechno nepřipevněné a netěžké létalo a nikdo nevěděl kam; hlavní části náměstí samozřejmě dominovala socha Jáchyma Zenora s mocným mečem v symbolice vzduchu. Všechna čtyři prostranství byla řešena velice nápaditě a netroufám si je ani do podrobna popisovat; na náměstích se konávaly slavnosti především na státní svátky, každý živel měl navíc jednou do roka svoji vlastní slavnost a občané dokázali vynálézavě řešená náměstí využít velmi kreativně. Prázdné náměstí zůstalo na věky prázdným do slova; nikdy se na něm nic nekonalo, jako by bylo prokleté, protože se jednalo o posvátnou připomínku Lepidu activ.

Další změny v republice jsme již dostatečně nastínili v předešlých kapitolách, dodejme jen, že Vnitřní republika byla odjakživa významným státem ve svém světě a nyní, v době jejího největšího rozkvětu, se její význam ještě upevnil. Nejen ve Městě, ale i v dalších vesnicích byly otevírány nové veřejné budovy, někdy bylo třeba zrekonstruovat radnice, postavit školy a další důležité stavby; mnohdy byla jako základ používána zachovalá bezprizorní stavení, většina z nich se však zaplnila odeševšími z Města, jejichž počet byl značný. Úbytek hustoty zalidnění ve Městě umožňoval přestavět celé čtvrtě, mnohé domy byly zbořeny a na jejich místě vyrostly lepší městské části; každý, kdo byl vystěhován, získal adekvátní náhradní bydlení, většina obyvatel by beztak z nevhodných podmínek odešla dobrovolně. V malé míře se objevovala i migrage mezi státy, zejména imigrace do Vnitřní republiky; Mraut ovšem zakázal usazování se imigrantů v pohraničí, aby se zde nevytvořila jejich většina, či velká skupina; všichni takoví museli projít složitým administrativním procesem a po dalších dvacet pět let prokazatelně nesměli trvale žít ve vymezené hraniční zóně se svým původním státem, zároveň prvních deset let platili vyšší daně a měli další povinnosti; toho všeho byli zbaveni pouze ti, kdo dostali speciální presidentskou výjimku, zpravidla se jednalo o uznávané odborníky, které president či úřady sami pozvali.

Všechny popsané stavební operace, ať už rekonstrukce, přestavby, nebo novostavby, byly velice finančně náročné. Vnitřní republika ovšem zrovna prosperovala a dlužno poznamenat, že i díky Lepidu activ, z něhož si nechala to málo dobrého, jež také přinesl; lépe řečeno, dokázala ze všeho zlého vypasírovat tolik prospěšného, kolik jen bylo možné. Přesto trvaly všechny zmíněné stavební úpravy několik let a úplného uspokojení bylo dosaženo skoro po dvaceti letech restauračních a dodělávacích prací. To už mohla být Vnitřní republika považována za úplně jiný stát, než když si ji za své centrum vybral Lepidus activ. Naštěstí nebylo nikoho, kdo by ohrožoval klid a mír v naší oblasti, a tak se Mrautem vybudovaný stát těšil zdárnému fungování po další spoustu let.

******

A co bylo s Igetovou rodinou? Nabízí se otázka, proč se jeho rodiče, ani sourozenci neozvali, když se museli dozvědět, že Iget žije. Tato však zůstala Igetovi navždy nezodpovězena; o svých rodičích, ani jiných příbuzných už nikdy nic neslyšel.

Kdo ví, jestli by se vrátil do svého rodného světa ke své rodině? Nyní asi ano, ve dvaceti možná, ale to už studoval české školy a v devětadvaceti se oženil s českou ženou, později s ní měl české děti a jeho rodiště mu bylo nevíce vzdáleno, než kdyby pocházel z opačné části zeměkoule. Jenom musel při každé cestě požádat o doprovod Martina, nebo někoho jiného z vyvolených.

Přesto by jeho děti byly jistě rády, kdyby poznaly babičku a dědečka z tátovy strany; leč nebylo jim to dopřáno. Sám Iget si své rodiče pamatoval jen z dětství do dvanácti let, kdy ho nejmenovaný zlotřilec unesl. Oni mohli třeba zahynout ještě za Lepidu activ, ale také se mohli odstěhovat daleko do nějaké vesnice, aby zapomněli; vlastně ani nevěděl, jestli umějí číst a možná jim ani nedošlo, že ten Iget z novin a knížek je jejich vlastní syn.

 

**** ****

,,Mág je člověk, který ví a umí víc, než vědí a umí lidé ostatní."

---