Lásko, Bože lásko

V pokoji byla tma a ticho, až kdosi ve vedlejší místnosti po několika marných pokusech nahmatal vypínač a pootevřenými dveřmi nechal dovnitř proniknout úzkému pásu světla, které odhalilo několik matných kontur postelí a psacího stolu. Dveře se náhle rozletěly a oslnivá záře odhalila těsnou místnost vysokoškolských kolejí. Děvče, které ve světle přicházejícím z předsíňky připomínalo mimozemšťana vycházejícího z kosmické lodi, klopýtlo o práh a za zvuků dopadajících kostí zůstalo ležet na koberci obsypaném burizony, kousky čipsů a jinými zbytky od večeře. Jakoby dívka fungovala na elektřinu a někdo omylem zakopl o přívodní kabel, čouhající jí z pupíku! Ani se nepokoušela vstát. Z dvoupatrové postele vykoukly dvě hlavy s dlouhými světlými vlasy a polekanýma očima. Byly to Hela a Hanka.

“Ty vole, Baruna!” vyhrkla Hela v přízemí dvoupatrovky. Překvapení v dívčině hlase záhy vystřídal rutinní rozespalý tón, který zaplašil vše, co by mohlo působit neobvykle: “Je asi úplně na mol.”

“Kolik je?” ozvala se shora ospalá Hanka, jejíž výraz působil jen o něco méně odpudivěji než Helin.

“Typuju, že dost pozdě,” odpověděla ta dole.

“A to se mi zdál úplně nádherný sen o Ondráškovi!” vzdychla ta nahoře. “Byli jsme u nějakýho horskýho jezírka a úplně nahatý. Kolem nás jenom srnky a koloušci, labutě...” Zhluboka zívla. “Jdu spát.”

Ožralá sice byla, protože smrděla, jako by se v alkoholu vykoupala, ale podrobnější pohled odkryl podlitiny pod očima a na levé líci a také spodní ret jí nabobtnal krví, jako houba, zapomenutá v umyvadle.

“Dýchá,” konstatovala Hela. Opatrně zatřásla zvadlými rameny omdlelé, ale nic. “Neser, Baruno!” snažila se ji nadávkami probudit k životu, ale musela dívce uštědřit ještě dvě dobře mířené facky, než konečně zamrkala a pronesla vláčně: “Nesviť, do prdele, nesviť!”

“Ach, ty žiješ, díky Bohu,” téměř zaplakala Hela. I Hanka se svou králičí pusou roztaženou od ucha k uchu nezakrytě dala najevo radost. Hela srdečně přitiskla Bářino tělo na svá obrovitá ňadra, ve kterých se bolavé kosti musely cítit, jako v bavlnce. “Už je to dobrý. Tady jsi v bezpečí. Viník bude dopaden, buď si jistá,” neustále opakovala.

Baruna se otřásla, vzepřela se na rukou, aby vyzvedla horní část trupu, pak s vypětím sil donutila vstát nohy, ale div se nepřevrhla přes hlavu, když se pokoušela dostat na zadní – člověku přirozenější postoj. Ale zvládla to. Vrávoravou chůzí zamířila do vedlejšího pokoje, odkud se ozval její přerývaný hlas, odpovídající na otázku: “Kanec. Kanec to b-byl.” Zavřela se před okolním světem do koupelny a svět si na okamžik oddechl.

“Určitě jo, ty bláho. Slyšela jsem, že jí bude psát seminárku z matematický ekonomiky,” přikývla Hanka.

“Jak ji mohl zmlátit někdo takovej, takovej panic! Určitě ji i znásilnil. Vypadá naprosto neukojeně. Ten si ještě nezašukal, vsadím se,” dedukovala Hela.

“Do něj bych to ale neřekla,” vrtěla hlavou Hanka.

“Ja taky ne. A vidíš, jaký se z něj vyklubalo prase. Kdo by to byl čekal,že?. Všude samej uchyl, člověk si nemůže být jistej nikým.”

Čaj byl hotov a Baruna ve sprše také zastavila vodu. Chvíli trvalo, než se utřela a jen si nalehko zavázala ručník kolem těla – hnusilo se jí pomyšlení, že by na voňavě čistou pokožku znovu navlékla propocené spodní prádlo. S výrazem znechucení a bolesti z ran na jinak téměř bezchybném obličeji a také na svůdných ramenou, které se až teď po obnažení odhalily, se připojila k Hance a Hele, ty už na ni čekaly s připraveným šálkem ovocného čaje. Vzala jej do ruky a mlčky se posadila na postel do rohu místnosti. Kolena přitáhla k tělu a usrkla čaje, stále velmi horkého. Byla zticha. Oči se jí zaleskly a popotáhla nosem. Po líci se skutálela slzička, jedna, druhá, další a další. Začala hlasitě naříkat. “Jsem unavená, hrozně unavená,” zalykala se. “Byl na mě tak zlý!”

“Začal mě osahávat, ale já nechtěla,” prodrala se mezi nářky první věta odhalující tajemství Barčiny schůzky s Kancem. “Hodil mě na postel a strhnul ze mě tričko,” pokračovala. “Mačkal mi prsa tak silně, že ... Mám na nich modřiny. Řekla jsem mu, aby přestal, ale šel z něj úplně strach. Byl úplně posedlý, nevěděl co dělá. Vždyť to býval docela normální kluk!”

“Kopla jsem ho do rozkroku, hajzla zkurvenýho. Po tomhle se mu už nepostavil.”

“Takže tě neznásilnil,” ujistila se Hela.

Barča pokračovala: “Svalil se na mě, byl těžkej jako slon, a potichu v sobě tu bolest dusil, aby ho neslyšeli ve vedlejším pokoji.”

“Proč jsi ty nekřičela?” namítla Hela.

“Nějak se to rychle semlelo. Byla jsem v šoku nebo co, překvapená a taky pocit, že by do pokoje vtrhnul někdo cizí, prostě, vidět mě tam s ním, prostě, nemohla jsem. Teď vím, že by to bývala nejlepší věc, jakou jsem mohla udělat, ale překvapilo mě to, vážně. Vypadal tak děsivě, šla z něj naprostá hrůza. Ne – nechápu. Ten kluk je premiant! Jede na červenej diplom a je ve školní radě a co já vím, jaký další záslužný věci ještě děla, tak jak jsem mohla, do prdele, něco takovýho čekat!” Hela jí utřela slzy. “Pořád ještě nevěřím, že se to fakt stalo, možná si ze mě někdo udělal srandu, nějaká skrytá kamera ... cokoli – každopádně pravděpodobnější věc, než pomyšlení, že mě chtěl zrovna tenhle kluk znásilnit.”

Ozvalo se zaklepání na dveře. Všechny tři zpozorněly.

Hela vstala a chystala se ke dveřím. “Dej si pozor, aby to nebyl On,” strachovala se Baruna. “V žádným případě mu neotvírej! Zabil by mě. Přísahám, že by mě zabil.” Kanec? Ten? Hela i Hanka nechápaly, jak někdo může mít nahnáno z tak neškodného človíčka, jakým bezesporu Kanec byl. Šrámy na Barčině těle zřejmě na obě dívky nepůsobily dostatečně důkazně a přesvědčivě. Nedokázaly si připustit, že jde o dílo nepolíbeného klučiny.

Hela vešla do předsíňky, kde před pár minutami ohřívala vodu na čaj a jako ocásek za ní přicupitala Hanka.

“Eeee,” snažila se Hela přes všechna ta svá dioptrická skla v kukátku rozpoznat obličej, který ani na okamžik nezůstal v klidu. “Je to von!” vyhrkla po chvilce. “Pane Bože, co budeme dělat?”

Ozval se zvonek. Třikrát dlouze. “Otevřete!” zařval Kanec. Přesto, jak rozčílený byl, jeho hlas nepůsobil nikterak hrozivě, dal by se skoro pochopit jako prosba. Kanec nebyl autorita, Kance nikdy nic nerozhodilo, leda by měl špatně vypočítaný příklad z matiky – tu on miloval a nedal na ni dopustit, jeho láska byla matematika. Nicméně jemu netypické naléhání Hanku i Helu očividně překvapilo. Pokud se člověk chová jinak, než mu příroda určila, je možné, že by byl schopen i činů, kterých by za normálního stavu schopen nebyl. Vyšinutý se tomu říká. Kanec byl nebezpečný svým způsobem. Kanec byl nenápadný klaun, který vytáhne z barevně kostkovaných kalhot samopal a s nevinným výrazem v obličeji postřílí všechno živé, co mu přijde pod mušku.

“Co se mezi váma, prosím tě, stalo, Baruno?” zeptala se Hela. “A klop!” poručila nekompromisně.

Baruna okamžitě přiběhla do předsíňky a poslušně začala vypovídat. Zdálo se, že má pořádně nahnáno, jak se zakoktávala a hlas se jí usadil o oktávu výš. “Chtěla jsem zjistit, jestli je ten plešoun taky trochu chlap. Docela jsem byla na pochybách, ale kdo by nebyl. Chybou bylo do něj napumpovat flašku vína. Trochu jsem ho pak provokovala a on se okamžitě chytil – ale trochu drsně. Chlap, to on tedy je – typicky nadrženej. Šel po mě, já nechtěla a tak začal být hrubý. Teď se ho nejspíš nezbavím. ”

“A teď to máš,” řekla Hela škodolibě.

“Barčo!” zařval ufňukaný a notně podnapilý hlas zpoza dveří. “O-otevři mi! Musím ti něco důležitého vy-vysvětlit. Nechtěl jsem být zlý. Mám tě hrozzzně rád. Otevři mi!” Zabouchal silně na dveře. Dívky vykřikly leknutím. “Nikdy jsem nikoho neměl raději než tebe, víš to? Vím, že mě máš taky r-ráda. Omlouvám se, že jsem byl na tebe zlý, ano? Už to nikdy neudělám. Sssslibuju. Musím s tebou m-mluvit. Slyšíš mě, sakra!” poprvé v Hele a Hance vyvolal strach. “Zalezte a neposlouchejte mě, nebo uvidíte!” Výhružku adresoval zřejmě někomu, kdo vykoukl na chodbu ze dveří jednoho z blízkých pokojů. Byl slyšet dívčí úlek a okamžité zabouchnutí dveří. Co asi dívku přinutilo rychle uposlechnout zahuhňání neškodného opilce?

Hela se chystala promluvit, uklidnit Kance, aby nedělal hlouposti a odešel v klidu na svůj pokoj. Ale bylo vidět, že se zarazila a nad něčím přemýšlí. Šeptem se obrátila na Barunu: “Jak se vlastně jmenuje Kovanda křestním?”

Baruna se zamyslela a řekla: “Luboš, ne? Ne, počkej – Milan. Jo, Milan se jmenuje, určitě.” Zdálo se, že si je jistá.

“Fakt?” zapochybovala Hela. Baruna přikývla.

“Milane, prosím tě... slyšíš mě?” pravila Hela.

Chvíli bylo ticho a pak se Milan ozval vyčítavým hlasem: “Jmenuju se Libor ne Milan.”

“Já jsem řekla Milan?” podivila se Hela nervózně. Očima uškrtila Barunu, tvářící se naoko provinile. “Jsem to ale hloupá. Myslela jsem Libor, samozřejmě. Vždyť vím Libor Kovanda, ne! Takže Libore, prosím tě...” zauvažovala, co to vlastně chtěla. “Barča mi teď řekla, že si přeje, abyste byli kamarádi, víš? Jenom kamarádi, to by si hrozně přála a přála si to prý už od chvíle, co k tobě přišla.” Tušila, že se pohybuje na tenkém ledě, protože Libora Kovandu neznala. Libora Kovandu neznal téměř nikdo. Je opravdu takový trouba, za jakého jej všichni považují? Skočí na tuhle průhlednou lež? Spoléhala na to a tak s ním jednala. “Běž teďka domů, vyspi se a ráno si o tom oba v klidu promluvíte. Co říkáš?”

“Nedělejte ze mě vola!” vykřikl trouba. “Mám oči a vidím dobře,” tvrdil, přestože nosil brýle a na první pohled působil dojmem člověka, snažícího se zaostřit, aby neviděl rozmazaně. “Zabiju se, jestli mi hned neotevřeš, Barčo. Mam zbraň,” zahrozil.

Proto ten úlek, když kdosi vykoukl na chodbu ze dveří jednoho ze sousedních pokojů. Nebo jen blufuje? Kde by Kanec vzal zbraň? Kanec! Situace se začala vyhrocovat. Hanka odběhla do vedlejšího pokoje pro mobil, aby ihned zavolala policii a Hela s Barunou instinktivně ustoupily od dveří do bezpečné vzdálenosti, protože spolehnout se na to, že Kanec nemůže mít zbraň, by byl donebevolající risk. Barča se opět rozplakala. A taková to bývala tvrdá holka.

“My ti neotevřeme, Mila–Libore,” pronesla verdikt nekompromisní Hela.

Načeš zazněl výstřel. Co výstřel. Rána jako z děla. Ohlušující úder, který musel probudit celou budovu. Holky zařvaly.

“On to udělal!”

Hela okamžitě otevřela dveře a koupila to do oka. Kanec stál s namířenou pistolí hned za nimi. Netušila nic. Nestačila se ani leknout.

“Bezva finta,” zašprýmoval. “Dobře ti tak, ty huso hloupá, abys příště věděla, že mi máš otevřít, když zaklepu nebo zazvoním.” Vsadil bych boty, že si v tu chvíli ani neuvědomil, že žádné příště neexistuje. Nicméně pokud by existovalo, Hela si z dneška jistě vzala hodně ponaučení.

Barča zůstala stát v otevřených dveřích – nedokázala se pohnout, nedokázala řvát, instinkt selhal tváří v tvář smrti. Jakoby už teď mrtvá si nepřítomně prohlídla zničený obličej své spolubydlící. Víc, než kdykoli jindy si uvědomovala, jak ji měla přes všechny vzájemné spory ráda. Pak koukla na zbraň a do očí hocha, co tvrdí, že ji má rád. Ten hoch ji nikdy nebude mít. Byl dost chytrý a citlivý, aby to pochopil. Zatvářil se smutně, setřel slzu z tváře a řekl: “Miluju tě, lásko.” Nato zazněl třetí výstřel. Bářino tělo se sneslo k zemi a spočinulo na mrtvole své přítelkyně.

Přes všechen hluk, přicházející ze schodiště, slyšel Libor jen to všudypřítomné ticho. Nechápal, proč je tak sám, když poprvé cítí sílu nejmocnějšího citu, o kterém celý život slýchával jen z vyprávění, o kterém ve skrytu duše snil. Byl zamilovaný a šťastný, ale toto vratké štěstí pomalu pohlcovalo ticho. Ukusovalo nejdřív tu, potom tady, támhle kousek té mánie. Nikdo s ním zamilovanost nesdílel a to je dost dobrý důvod k depresi, ne? Tvářil se zmateně a ať koukal jak koukal, chodba zela prázdnotou a všude to ticho. Klekl na kolena, vzal do dlaně pramen dlouhých havraní vlasů své lásky a přičichl jim. Voněly, protože se blaženě zatvářil a nad rajskou zahradou se naposledy rozjasnila obloha. “Odpouštíš mi, lásko? Ano?” Vložil do její bledé kostnaté ruky revolver. Drobný ukazováček s dlouhými lakovanými nehty přiložil na spoušť a poté, co si zbraň namířil mezi oči, Bářin ukazováček vznesl ortel.