Kousky

Jeden starší prozaický počin z připravované sbírky povídek. Slabším povahám nedoporučuji číst před jídlem.

více na http://www.milanrynt.cz

KOUSKY

   Její překrásné dlouhé nohy končily příliš vysoko. Tak moc vysoko, že ani nedohlédl k místu, kde přecházely v klín. Bránila mu v tom hrana postele, pod kterou ležel. Přesněji řečeno, pod kterou ležela jeho hlava.

   Nohy stály dlouho nehnutě. Asi se rozhlížela po pokoji, možná něco hledala. Doufal, že ji nenapadne podívat se pod postel. Nemohl jí přijít na oči v takovémto stavu. Musel se nejdřív dát trochu dohromady.

   Pak si však uvědomil, že si určitě musela všimnout jiných částí jeho těla povalujících se jistě po celé ložnici. Toto pomyšlení ho rozrušilo natolik, že se mu ze zbytku krku vyvalila trocha zčernalé krve.

   Nohy se konečně daly znovu do pohybu, přešly celý pokoj a pak zmizely ve vedlejší místnosti. Chvíli s napětím hleděl na škvíru pod zavřenými dveřmi, ale když se dlouho nic nedělo, začal se, pokud mu to okolnosti dovolovaly, rozhlížet. Vzhledem k tomu, že mu chyběl krk, na kterém by mohl hlavou otáčet, bylo jeho zorné pole značně omezené. Naštěstí se zdály obě jeho oči být v pořádku.

   Díky nim objevil několik nejbližších částí svého těla. Asi metr od postele, těsně u nočního stolku, sebou křečovitě škubala levá paže utržená kousek pod ramenem. Hned vedle zahlédl zpoza nočního stolku vyčnívající kus trupu, pravděpodobně jeho levou polovinu, neboť k němu bylo několika cévami připoutáno poskakující srdce. Ostatní kousky jeho těla mu zůstávaly skryty.

   Musel všechny ty části nutně získat. Mohl by se pak mnohem rychleji pohybovat a získat i ty, které třeba zapadaly za nábytek nebo do květináčů či zásuvek. Avšak musel jednat rychle, aby byl plně připraven na její návrat.

   Nebylo to vůbec snadné. Až po mnoha marných pokusech konečně přišel na to, jakým způsobem může svou hlavu přece jen dostat blíž k paži a trupu. Šlo to pomalu, ale vzdálenost dělící ho od vytčeného cíle se po milimetrech zkracovala díky vyplazenému jazyku a náročným pohybům dolní čelisti.

   Trvalo to několik hodin, než se hlava konečně dotkla trupu. Pak už vše bylo snadnější. Nervové spoje, stejně jako cévy i zpřetrhané svaly a rozbité kosti, srůstaly samy od sebe.

   Udivovalo ho, jaký byl po celou tu dobu v bytě klid.

   „Že by odešla do města?“ uvažoval, „To by bylo dobře. Potřebuji co nejvíce času, abych byl kompletní, až se vrátí. A pak se před ní postavím bez jediné vady a všechno bude zase dobré.“

   Sunul se po podlaze už s mnohem větší rychlostí, jako veliká housenka, a každou chvíli nacházel další a další kousky svého těla. Měl už téměř celou jednu nohu a pokud se mu podaří dát dohromady alespoň část té druhé, bude se moct dokonce i belhat vestoje.

   V rohu na opačném konci ložnice spatřil levou stehenní kost s cáry svalů a zaradoval se. Ihned se dal do pohybu zanechávaje za sebou krvavé pruhy na koberci.

 

   Ještě zdaleka nebyl kompletní, ale mohl poskakovat po jedné noze a hýbat jednou rukou. Stále chybějící hlasivky mu znemožňovaly mluvení, avšak nepřestával doufat, že je brzy objeví.

   Jenže po další půlhodině hledání musel konstatovat, že zbytek jeho těla je rozmetán na tak drobné částečky, že je naprosto nemožné z nich ještě něco složit a musí počkat, až mu vše ostatní během několika měsíců pomalu doroste. Naděje na druhou ruku nebo chybějící kus nohy v dohledné době mu tak pohasla.

   Slyšel však dobře. Zvuky prozrazovaly, že už se vrátila z města. Bylo slyšet šustění papíru, rychlé kroky, otevírání a zavírání zásuvek. Vybral si místo, na kterém bude stát, až ona vejde, a čekal. Netečně přitom klouzal pohledem po zařízení ložnice a pozornost věnoval pouze zvukům doléhajícím sem z vedlejší místnosti. Nevnímal, v jakém stavu ložnice je. Všude na stropě, na stěnách, na nábytku i na posteli se rozpíjely krevní cákance. Některé roky či měsíce staré, zaschlé a zčernalé, jiné čerstvé, včerejší. Pocházely z mnoha období. Šmouhy na podlaze, které za sebou před několika hodinami zanechával, ještě ani nestačily oschnout a na místě, na kterém stál, se víc a víc do stran rozlézala louže kouřící směsi krve a fekálií volně vytékajících z neukončených střev. Nevěděl o tom. Čekal na ni.

   Konečně se kroky přiblížily a její útlá ruka začala otevírat dveře. Byl připravený. Zhluboka se nadechl a …

   Její nohy před sebou kopaly hlavu, zatímco ruka poslepu šátrala po klice. Když se jí podařilo zavřít dveře, natáhla se k zemi, popadla hlavu za vlasy a zvedla ji. Neměla trup ani druhou ruku. On jen stál a oněměle na ni zíral. Když se po chvíli trochu vzpamatoval z prvního šoku, chtěl říct: „Co se to stalo? Kde je moje krásná, nádherná…“ Avšak z díry v jeho krku vycházelo jen syčení a chrapot. I ona chtěla něco říct, rty a tváře na jejím obličeji sebou začaly škubat, ústa se otevírala a zase zavírala, ale všechno to za okamžik přešlo do nekontrolovatelného třasu. Ještě chvíli na něj její tvář hleděla smutnýma očima a pak náhle ruka uvolnila své sevření a hlava s dutým nárazem spadla na zem. Jedna z nohou ji odkopla ke dveřím a sama tím směrem vykročila. Její ruka tápavě našla kliku, otevřela a stejně tápavě za ní zavřela. Zaplavila ho vlna zoufalství. Vrhnul se kupředu, aby ji zadržel, avšak nohy mu vypověděly službu a on se rozplácnul na protější zdi. Úlomky kostí a kusy masa se rozletěly do všech stran. Vidění světa se rozmázlo jak připlácnutý komár.

 

   Vyhřezlým okem viděl svůj mozek vytékat z prasklé lebky. Opodál pulsovalo srdce v rozdrceném hrudníku.

   „Tohle bude hodně těžké.“ Pomyslel si a dal se do práce.

 

Leden - květen 1996

---