Nepolapitelní

U plápolajícího ohně, provizorně obloženého kameny, se při právě vyšlém měsíci, ohřívala čtveřice mužů s vlasy prošedivělými a tvářemi plných vrásek.

V dobách mládí a největší slávy se jim říkalo divoká čtyřka. Podobizny jejich zločineckých tváří, pod nápisem hledá se, zdobily značné množství stromů. Bývaly časy, kdy šerifům a marshallům tuhl úsměv na rtech, při pouhém vyslovením čtyř jmen.

Sam Marsh, štíhlý chlapík s černým plnovousem a shnilými zuby. Dnes už mu nezůstal ani jeden a vousy zešedly stářím.

Nejmenovaný vůdce Jim Burton, zvaný také jizva. Nosil na obličeji památku od indiánského nože divokého Arapaha, táhnoucí se od pravého oka, přes tvář až na bradu, věčně zarostlou strništěm.

Další z nich se jmenoval Jack Gordon. Ten se zapsal do podvědomí lidí jako kliďas, pokud se však rozzlobil, dovedl své dva metry výšky a váhu sto dvacet kilogramů, použít jako ničivou zbraň.

A nakonec nejmladší z nich, Pete Flatcher. Prcek s dobrou trefou. Proti Gordonovi vypadal jako neškodný skřítek, ale nejeden šerif či lovec lidí poznal na vlastní kůži, jak dobře to uměl s pistolí. Nebezpečná banda i když už zbyl jen pouhý stín z toho, co bývali. Stali se z nich tuláci, kteří se utopili ve vlastní slávě.

Nepolapitelná čtveřice.

Nikdy je nedostali. A když ano, z vězení utekli.

Už patnáct let stála na vršku šibenice s jejich jmény, ale nenašel se žádný, kdo by do prázdných smyček, dokázal strčit ty čtyři hrdé hlavy.

Prakticky se zapomnělo na to, že ještě žijí. Zbyla jen vzpomínka zapsaná v příbězích pro malé kluky.

Jim Burton zívl: „Už to spolu táhnem hezkejch pár let, co chlapi?“

„A hezkejch pár let chcípeme a touláme se krajem, jako hladový kojoti,“ reagoval Pete.

Jim si ho změřil přísným pohledem, který ani po letech neztratil jiskru: „Něco ti vadí?“ zpražil ho.

„Pete má recht,“ zastal se Flatchera Sam, „sou z nás trosky. Něco by to chtělo. Připomenout se,“ naznačil Sam.

„Chceš se nechat voddělat?“

„Ale Jime, sem dost starej na to, abych se podělal z pár blbejch kulek. No a jestli mi má nějaká prolítnou hlavou? Tak ať.“

„Ty by bylo něco?“ chytil se myšlenky Pete,“ dát vo sobě vědět. Naposled v tom všivým životě udělat nějakou velkou věc.“

„Máš na mysli dostavník?“ zvedl se ze země dosud mlčící Gordon.

„Ne, von myslí banku ve Weekly townu,“ ožil Jim Burton a plivl ožužlané stéblo trávy vedle ohniště.

Nastalo hrobové ticho trvající několik vteřin. A po něm zaznělo trojnásobné: „Jo.“

Tu noc, krátce po tom, co všichni usnuli po náročném plánování akce, se od ohně jeden stín zvedl. Obalil koni kopyta kusem hadru, aby měl tichý krok a nezanechal za sebou stopy. Vyvedl ho kus za tábořiště, nasedl a vyjel k městu.

Budíček byl brzy ráno. Slunce ještě nevyšlo. Pete už, ale vzhůru byl a odněkud přicházel.

„Kdes byl?“ vyštěkl na něho Sam.

„Vobhlídnou koně. V noci se mě zdálo, že sou nějak neklidný,“ odpověděl pohotově Pete.

Beze slov si vyměnili podezíravé pohledy a šli balit. Vlastnili jen pár dek, pánve a několik plechovek fazolí.

„Tak jdeme na to stará gardo,“ promluvil Jim těsně před odjezdem,“ jak sme se domluvili. Po ránu bude ještě město spát, nic netušíc  v teplý slámě. A než se lidi vzpamatujou, tak se nepolapitelná čtyřka ztratí jak pára.“ Burton s maniakálně zasmál a tryskem vyrazil na východ k městu Weekly town.

Město se probouzelo do nového dne. Pár lidí se toulalo po ulicích, jinak všude panovalo mrtvolné ticho.

Koně přivázali k bidlu nedaleko banky a do ní, vstoupili už s černými šátky na obličejích.

Nacházeli se v ní tři lidé, což bylo nečekaně dost, vzhledem k tomu, že bylo časné ráno.

Dva mladíci, podle vizáže z jihu a úředníček.

Veliké zrcadlo nad přepážkou, přichycené ke zdi chatrnými skobami, se zachvělo pod silným hlasem Jima, mírně tlumeným šátkem: „Tohle je přepadení! Lehněte si držkama k zemi!“

Potom, co mladíci zalehli, naklonil se Gordon za přepážku s pytlem v ruce. „Naspi do toho prachy a žádný voloviny. Na hřbitově leží už spousta hrdinskej ouřadů.“

Všechno šlo hladce. Chlapi mohli být klidní.

„Padáme vodsaď,“ velel Jim, ve chvíli, kdy se jeho hlas smísil s jiným.

Stejně pevným. Přicházel oknem banky a patřil šerifovi Samuelu Backettovi: „Jime Burtone vzdej se. Nemáte šanci. Vyjděte všichni s rukama nad hlavou a já ti zaručuju, že se vám dostane spravedlívýho soudu.“

„Do hajzlu,“ zaklel Gordon, „co teď kurva!“

„Prostřílíme se,“ navrhl bez váhání Pete.

„Pobijou nás jak mouchy!“ nesouhlasil Sam.

„Ale a kdopak to ještě večer tvrdil, že se s pár kulek nepodělá?“ připomenul Pete,“ no ták. Nechtěj abych si myslel, žes vymněknul.“

Jeden z můžu na zemi se pohnul. „Ani se nehneš, dobytku,“ přišlápl mu záda Gordon.

„U všech ďasů, sou všude. Sme v koncích,“ zhodnotil situaci Sam, hledící opatrně z okna.

„Zas tak zlý to není,“ přistoupil k němu s úsměvem Jim, támhle maj skulinu, „ukázal bradou. „Řek bych, že naše starý kolty si ještě pořádně zaštěkaj. Co vy na to dědci?“

Všichni tiše, skoro obřadně, vytáhli své zbraně. Zkontrolovali bubínky a naráz se podívali ke vchodu.

Kývnutí na souhlas.

„Uvidíme se v pekle braši.“ Jim rozkopl dveře a vyběhl první.

Sesypala se na ně sprška kulek, ale jako zázrakem létali naplano okolo nich.

Oni také stříleli jako zběsilí. Všichni čtyři ze dvou koltů a každá kulka si našla svůj cíl. Šerifovo mužstvo značně prořídlo.

Peníze nesl Jack Gordon. Vyběhl jako poslední a zákeřná kulka, jednoho z mladíků v bance se mu zakousla do zad, přesto své mohutné tělo dokázal vyšvihnout na koně a jet za ostatními.

Než se šerif a jeho muži vzpamatovali, kopyta jejich koní vířila prach daleko za městem.

„Jedem za nima?“ ptal se pomocník šerifa.

„A kdo asi?“ supěl šerif, „podívej se kolem sebe,“ ukázal na spoustu pobitých a raněných,“ musíme se dát do kupy a vyrazíme ráno.“ Pomocník přikyvoval, on sám se držel za zraněné rameno.

Úspěšní lupiči projížděli planinou pokrytou zažloutlou, suchou trávou. Kolem jen pár sosen a kamenů. Stíny koňských těl se překrývali a vytvářeli prapodivné obrazce.

„Whoou, jako za starých časů,“ jásal Pete, jako mladý kluk, který poprvé sestřelil plechovku.

Ostatní jeho radost nesdíleli, zvláště potom, co se zraněný Gordon sesunul k zemi.

„Dostal to,“ hlásil Sam, který k němu seskočil,“ nemůže dál.“

„Bude muset. Až se dostaneme do skal, odpočne si,“ rozhodl Jim a pokračoval v jízdě.

Už byla tma, když se konečně odvážili utábořit. Nebohý Gordon, toho už měl opravdu dost. Na rychlo ošetřen a přivázán ke koni, aby nespadl, musel ujet ještě dost dlouhých mil.

Rozhodli se vystoupit výš a skrýt se mezi skálami.

Šlo to ztuha. Upocení a zemdlení to, ale nakonec dokázali. Obrovského Gordona museli podpírat dva. Z jedné strany Pete a z druhé Jim. Položili ho opatrně na rozloženou deku, kde si konečně mohl vydechnout. Zranění nebylo tak vážné, jak se zpočátku zdálo, ale vzalo mu hodně sil.

„Nikdo za náma nejede,“ všiml si Jim,“ to je divný.“

„Co je na tom¨divnýho,“ mávl dlaní Pete,“ dostali, co proto. Nadělali jsme z nich fašírku.“

„Hmm,“ zavrčel Jim a lehl si.

„Je dobře, že za náma nikdo nevyjel,“ souhlasil Sam,“ale stejnak bych držel hlídky.“

„Fajn, máš první.“ Jim se otočil, přetáhl si deku přes hlavu a víc neřekl.

Měsíc svítil z jasné oblohy. Jack spokojeně chrápal a Sam kouřil viržinko jako Doc Holliday.

Noc se tvářila vlídně. Klidný vánek si pohrával se Samovými šedinami a jen kojoti se připomínali svým vytím.

Těsně pod úkrytem za skálou, za kterou se na stráži krčil, připravený s nabitou puškou, Marsch, se mihla postava. Muž na koni. Sám, oděn v černém, splýval s tmou, jen na prsou se mu v měsíčním svitu, leskla hvězda.

Šerif Backett. Houževnatý muž. Sledoval je. Vystopoval. Vlastnil mladý, ani ne třicetiletý, zrak, který nic nepřehlédl. Jediný syn barové tanečnice. Coura Backettová jí říkali.

Marsch se ve svém úkrytu postavil a napodobil hlas sýčka. Šerif zvedl hlavu, seskočil ze hřbetu hnědáka a vyškrábal se nahoru, kde se setkal tváří v tvář se Samuelem Marschem.

„Tak to klaplo,“ řekl Backett bez pozdravu.

„Ne tak nahlas,“ zarazil ho Sam,“ Jim má poslední dobou dost lehký spaní.“

Backett ztišil hlas: „Kde to je? zeptal se.

„Tady.“ Sam podal šerifovi šedý pytel plný dolarů.

„Výborně,“ promnul si ruce šerif,“ a jak je na tom?“ všiml si obvázaného Gordona.

„Dostane se z toho. Má tuhej kořínek,“ uklidnil ho Marsch.

„Mý chlapi dopadl hůř.“

„To mě mrzí. Fakt sem čekal, že se ty dědkové vzdaj, ale překvapili,“ řekl uznale Marsch.

„To jo. Ještě pořád ste dost nebezpečná banda,“ přitakal šerif, „a co my? Platí náš plán?

„Sejdeme se v Borough city,“ potvrdil Marsch. Šerif mrkl a zdvihl pytel. Ani jeden z nich, si v ten okamžik bohužel nevšiml, že Jim je už dávno vzhůru a míří jim na záda. „Nerozumím vůbec ničemu, z to co sem slyšel, ani z toho vidím. Nechceš mě to vysvětlit Same?“ zeptal se.

„Ty prachy sou moje pojistka stáří,“ snažil se Marsch.

„Snad naše pojistka?“

„Co? Ty si vopravdu myslíš, že by sme dokázali v šedesáti letech vyloupit banku, prostřílet se a zdrhnout i s prachama, kdybych to předem nedomluvil?“prozradil Marsch,“ šerif slíbil, že nás nechá utéct za malý podíl z peněz.“

„A my? Co my? Utřeme hubu?“

„Pete chtěl dobrodružství. Velkou ránu, kterou by se zapsal na věky do knížek a to dostal ne?

„Takže si nás zradil pro špinavý prachy?“ obvinil Marsche Jim.

„Nezradil sakra,“ bránil se Sam,“ zachránil sem vám krky.“

„Pěkně děkuji,“procedil skrz zuby Jim, „polož prachy na zem a vypadni.“

„Jime pochop to?“

„Ty prachy zůstanou tady!“ zopakoval Jim neoblomně a natáhl pro výstrahu kohoutek.

„Co? Zastřelíš mě?“

„Když budu muset?“

„Tak dost! Ještě sem tady já,“ přerušil začínající souboj šerif a tasil kolt. Jimovy reflexy reagovaly okamžitě. Stočil hlaveň směrem k Backettovi. Objevil se plamínek a hned po něm vylétla střela. Vzápětí vylétla další. Ta byla z koltu šerifa Backetta.

„Ne!“ Sam křičel, ve snaze zabránit krveprolití. „Nechte toho!“

Bylo pozdě. Včely vyrazily po svých trajektoriích. Marsch skočil před šerifa a nastavil jedné z nich svou hruď. Druhá kulka okusila maso Jima Burtona.

S nabitým koltem vskočil také Pete. Vystřelil na šerifa a snad poprvé ve svém životě minul, což se mu stalo osudným. On totiž i Backett patřil mezi nejlepší střelce široko daleko. Jeho rána odhodila Flatchera do křoví, kde zůstal nehybně ležet.

I Gordon se vzbudil, stále ještě slabý mohl jen sledoval tu spoušť. Obraz jako z apokalypsy. Tři mrtvoly a kouř vycházející z šerifova koltu. Backett se sklonil nad Marshem. Ten se s obtížemi pohnul. Šerif se naklonil ještě blíž, aby slyšel jeho hlas. „Vyprávěj o mě vnoučatům, ale jen to dobrý,“ sípal Marsch.

„Budu táto. To si piš, že budu. Seš legenda,“ slíbil otci šerif než mu zatlačil oči. Potom se napřímil, vylovil z pytle tři svazky bankovek a hodil je Gordonovi k nohám. „Zejtra sem pošlu chlapy. Táta říkal, že seš fit, takže doufám, že tě tady ráno nenajdou. Nebylo by to pro tebe dobrý,“ doporučil šerif. Pak sestoupil dolů a odjel klikatou, prašnou cestu zpátky do města.

Gordon tam ráno skutečně nebyl. Od té doby brázdil kraj, jako osamělý vlk a vyprávěl příběh, jehož skutečnou podobu znal jen on, šerif Backett a tři kříže ve skalách u Golden Mount.

 

---