čtyři básně

I. Lilie

 

V záhoně z koroze,

lilie bezlistá

rozkvetla do torza

věčného rozkladu.

Je jako památka

– možná dar Mefista!

Co z písku oživil

ztracenou Heladu.

 

Pod nebem z plexiskla

a kostrou z oceli,

mění své kořeny

– kovem se zavine!

Do kukly ze šrotu,

abychom viděli

v záhoně rozkvétat

blýskavé kombiné.

 

Pohled jí rozpláče

a dotek rozruší,

není už voňavá

tak jako bývala.

Jedovým výparem

zbarvuje ovzduší

se smutkem štěněte

a zlobou šakala!

 

Lilie bezlistá…

lístky jí uvadly.

Pod žebry kostlivce

 - hutného zábradlí…

Jímž jako halenkou,

a pak i korzetem,

své prsty k životu

bolestně propletem…

 

II. Ordo Mundi

 

S ranními červánky brouzdáme korzetem.

 - utichlou mešitou – ztraceni v sirné louži!

Jsme jako atomy… Své tváře rozmetem,

do mnoha sloučenin, po kterých nezatouží,

 

jen mrtví vojáci, co leží v Kirkúku.

Ve vlnách z oparu – ve vlnách yperitu!

Pár čerstvých paprsků padá jim pod ruku,

ale jsou nehybní - pobledlí klidně spí tu.

 

Písek je přikryje a šakal udolá

na kostech visící provázek svaloviny.

Kosti jsou prohnilé, znějí jak pikola,

 

na kterou vzdušný vír vyhrává menuet.

Nohy už netančí a ze rtů kanou sliny.

To není inferno – to je náš lidský svět!

 

III. Rozjímání nad továrnou

 

Smogové závěje

vinou se přes jíní,

jsou jako nestvůra

– nikoho nešetří.

Jedovým oparem

lidskou tvář zastíní,

v traumatu poledne,

co uslo v bezvětří.

 

Tovární giganti…

Pouští plyn nozdrami!

Čistý je jako sklo,

 - nikdo mu nevěří!

Průdušky zavine

 - dotekem omámí,

a pak se proplíží,

jak tiší panteři.

 

Z výdechu do kašle

a zase nazpátek.

Je jako prudký louh,

co duši poskvrní,

podobou kojota

ve stádu jehňátek,

kde zemřel beránek

navlečen do trní.

 

Brzy se probudí

na dveře zabouchá

a všechny výpary

z ulice odvane.

Pak svoje stádečko

oblékne do roucha

a tebe rozpustí

proradný satane.

 

IV. Spín

 

První den podzimu probíjí do runy,

je jako magie. Nebo šum smrtihlava.

Paprsky roztříštil hrotem své harpuny.

Dere se přes vlnky! - A jimi vyklubává

 

svou lidskou podobu, možná cit Monteka.

„Kde pak jsi Julie? Že by ses vrhla tratí?

Do zvlhlých obvodů, ze kterých vytéká

erekce pokroku“ – jednou nás zuhelnatí.

 

Na lesklém plátýnku kam padla čtyři esa,

jako rez zátiší vetkaná v železe

To se jen antikrist roztříštil o nebesa,

 

A padá do pekel! – do zvlhlých ulic Prahy,

kde s hadí sutanou přes metro proleze,

až k srdcím zlodějů! Co schlamstne bez odvahy…

---