Pan malíř

Zlatá niť lemovala okraje střech mdlých šedých domů. Táhla se po celém modro-purpurovém nebi. To bylo vyzdobeno paloučky vřesů a chrp. Sem tam si plul kudrnatý beránek, ale spíš mi připomínal pouhou pěnu na Urquellu. Tu nemám rád snad nikdo. Ovšem barevnou podívanou v režii Pana malíře si nemohla ujít ani noha! Jen jsem tak zbytečně koukal s otevřenými ústy, občas jsem zamrkal, párkrát kýchnul, díky oslňujícímu - teď už rumovému - pásu. Magičnost toho všeho mě přitahovala opravdu magnetickou silou! Přál jsem si být ještě blíž a zkoumat každý kousek té nadýchané vesmírné peřiny. Tak rychle, jak to přišlo, tak to zase odešlo... 
Na mžik jsem se otočil, snažil jsem se najít plátno a tempery schované v mém druhém šuplíku již asi od mých jedenácti let. Opět jsem se zadíval na oblohu, ale... 
Pan malíř vymyl paletu, schoval šťětce, zahodil svůj snový plášť. Byl ta tam. A já zas zbytečně zíral, s otevřenými ústy, občas jsem se poškrábal na plešaté hlavě a přemýšlel, kam mohl odejít.