71. SUPERKOULE - "zuby a jiné katastrofy" - dílo č. 2

„Nejdřív uslyšíte ten řev, je děsivý, běhá z něj mráz po zádech. A přitom víte, že ho tlumí vypolstrované dveře ordinace. Rozhlédnete se po místnosti, v čekárně sedí tři lidé, mají bledé tváře, schoulení do sebe těkají očima. Ale takhle to přece u zubaře chodí, je to normální. Překonáte první impuls otočit se ve dveřích a zmizet, místo toho za sebou zavřete, sednete si do rohu, zapřete se lokty do kolen a čekáte. V čekárně se čeká.

A hned jak dosednete, řev ustane a vy se uklidníte, všechno je v pořádku, někdo měl záchvat, to se v zubařském křesle stává, vy si ovšem řeknete o anestezii a vše půjde jak po drátkách. I těm ostatním třem se očividně uleví, opřou se pohodlně zády do židlí a nemohou pochopit, čeho se ještě před chvílí báli.
A pak se otevřou dveře do ordinace a v nich se objeví postava osmileté holčičky. Celá se třese, k tváři si tiskne kus hadru a z koutků úst jí stéká krev, na krku zasychá. Šaty má bíle zaprášené , rudé oči, tváře vlhké slzami. Hlavu sklopenou, jen rychlým pohledem přeměří čekárnu a má se k odchodu.
A z otevřených dveří ordinace se ozve hlasité "Další." Čtyři lidé v čekárně si vymění vystrašené pohledy, nakonec se jeden nejistě zvedne. A jde. Nikoli však do ordinace, ale pryč, co nejrychleji, na ulici, na vzduch, za sluncem. A druzí dva se hned zvednou a také odcházejí, stydlivě, ale rázně, a vy tam zůstanete sám a z ordinace zní hlasitěji než prve a značně podrážděně "Další."“

Takhle mi to Pepa napsal a vážně se to tak stalo. Víceméně. No a já pak vešel do ordinace a říkám „Pane doktore, měl jste úplnou pravdu, akorát teda nebyli tři, ale jen dva v té čekárně, a té holce nemohlo být osm, takové poprsí, té podle mě táhlo na patnáct.“

„No jo, no jo, Novotnej totiž dostal včera chřipku, takže nepřišel a u mladý Urbánkový jsem blbě přečetl rok narození, protože tady sestra škrábe jako prase.“ A mrkne na sestru. „Ale jinak jsem měl pravdu, ne?“

„Naprostou, jo. Jen jsem se teda ničeho nebál , když jsi mi řekl, jak to bude probíhat.“

„Určitě? Vůbec jste se neobával, ten křik s vámi ani trošku nepohnul? A ta krev, co Urbánkový zasychala ve výstřihu? Žádné pochybnosti?“

„Ne, žádné, vole, a už se vyser na to vykání a sprav mi, prosím tě, tu šestku.“

„Tak se posaď, nejdřív ti to opíchnu...“

A tak dále, standardní návštěva u zubaře, když je zubař váš dobrý kamarád a sestřičku mu dělá jeho manželka, se kterou občas pícháte - a on to ví a nevadí mu to, už jste to dokonce dělali ve třech, dokonce ve čtyřech, a jednou i v pěti... Jenže při odchodu se to nějak zvrtlo. Ten zubař, kamarád, se jmenuje Josef a Josef mi podává ruku, stojím už ve dveřích a on říká, jestli vím, kolik by mě to stálo, kdybych nebyl jeho kámoš; to dělá vždycky, mám to zdarma, ale vždycky mi to připomene, abych si toho vážil, tak mu odpovím, že asi hodně, a on, že opravdu hodně a že to není poprvý, ale že to nevadí, protože jsme kamarádi a on si to vybere na někom jiném, třeba na tom Novotném, co dneska má chřipku, když je přitom objednaný k zubaři (jak si to představuje?!), ale stejně má na mě prý jednu prosbu, to mě trošku leká, nemám rád prosby, jede prý na čtrnáct dní na nějaký zubařský kongres, je to otrava, ale je to důležité, jenže si nemůže dovolit zavřít ordinaci, lidi by se nasrali, šli by ke konkurenci, to nemůže udělat, tak jestli bych ho prý nemohl na čtrnáct dní zastoupit, jsem přece spisovatel, takže mám čas, nechá mi tu Markétku (to je jeho žena) a objednal na ty dva týdny samé lehké případy, jen běžné kontroly, nemusím se bát, jsem přece vystudovaný stavař, a když vím, jak se míchá beton, tak si snad poradím i s pitomou plombou. Zní to tak přesvědčivě a Markéta se na mě usmívá, myslím jen na to, jak ji budu dva týdny klátit v ordinaci, říkám, jasně, Pepo, já to beru, pomůžu ti, jeď klidně na kongres.