71. SUPERKOULE - "zuby a jiné katastrofy" - dílo č. 3

„Jen si vzpomeňte na dovolenou třeba v Řecku. Všem je nám tam dobře, jejich jídla milujeme a po zbytek roku se nám po nich stýská,“ nechal se nedávno slyšet svérázný kuchař a restauratér Pohlreich v rozhovoru pro server Idnes.cz.
Popravdě, při vzpomínce na dovolenou v Řecku se mi ze všeho nejméně stýská po jídle. Polévky z pytlíku, játrové paštiky a Trenčiansky párok s fazuľou se jednomu brzy přejí, a ten kousek pravé řecké pizzy, nebo tradiční helénská palačinka z kiosku na pláži (obé za cenu opulentní hostiny o několika chodech v naší hospodě) o kvalitách středomořské kuchyně nikoho nepřesvědčí. 
Hrůza na mne však padne, vzpomenu li na poslední večeři. Tedy nikoli Poslední večeři Páně, nýbrž mé paní. Konkrétně rizoto. Jakousi shodou okolností se do rýže připletl vzorek horniny z Hanoje, a kdo myslíte, že si na něm ulomil kus sedmičky vpravo dole?
Stát se obětí komplotu či spiknutí není jistě nic veselého, ale být obětí shody okolností, je hrozná věc. Cestou domů jsem mohl požívat pouze tekutou stravu, pročež vzala za své lahev Metaxy pro tchána a významná část likéru Ouzo, na který se těšila tchýně. Ani nevím, kdo doma vybalil kufry a uložil mě do postele.
Ráno jsem měl pocit, že jsem se probudil znovu na lodi. Zákeřné pohyby podlahy jsem vyrovnával s bravurou varietního umělce a pídil se po medikamentech, jež by zaplašily škubavou bolest v odulé tváři. Nejvíc mě však překvapilo, jak dobře umím imitovat hlas Miroslava Moravce: „Dost bylo hrdinství, jdu k zubaři!“

„Ke komu chodíš?“ ozval se z koupelny hlas mé ženy.

„Jak chodím?“ podivil jsem se. „Naposledy jsem byl na prohlídce ještě se školou.“

„Tak to si budeš muset nějakého vybrat. V nemocnici už se zeptáš, kdo je dobrej. Nezapomeň si kartičku pojišťovny a třicet korun.“

„Bože, třicet korun? Co dneska nechtějí za plombu,“ pomyslel jsem si cestou.

Nejsem si jistý, zda bylo nejrozumnější vybrat si zubního lékaře podle toho, že měl zcela prázdnou čekárnu. Neodradilo mě ani, že se jmenoval Kovář. Když jsem zjistil, že při práci dělá čest svému jménu, ne však profesi stomatologa, bylo už pozdě. 

„Tak to máme pět set za plombičku a třicet korunek regulační poplatek,“ culila se sestra při psaní účtu, „a vy jste pan…?“

„Máte to na kartičce!“ zaúpěl jsem.

„Těší mne, Růžičková. Byl jste s námi spokojen?“

„Růžičková?“ vyprskl jsem trochu krve. „Nejste křestním Kapusta?“

„Ne, Šárka! A za půl roku přijďte na prohlídku.“

„Šárka? Já věděl, že si na vás musím dát pozor. Kvůli vám jsme museli loni pokácet tři švestky! Kdepak, mě už tady nikdo neuvidí!“