71. SUPERKOULE - "zuby a jiné katastrofy" - dílo č. 4

Něco obětovat

Nejsem člověk, který si bere volno jen tak, bezúčelně. 
Nejsem člověk, co si vybírá dovolenou, jen proto aby se mohl válet u moře, nebo zavěšený v houpací síti na chatě kdesi u rybníka.
Drtivá část mého volna padne na dodělávání restů. Znáte to, takové ty činnosti, které nestíháte. Jak taky. Ráno v pět do práce a večer okolo sedmé domů. No a o víkendu, jako naschvál, musíte ke tchyni, nebo na jinou příjemnou návštěvu.
Dovolenou obětovávám. Někdy je potřeba obložit koupelnu, pak pověsit nový lustr, který se v komoře válí už od Vánoc, přesto, že je už srpen skoro pryč. 
Ale jsou také dny, kdy sice mám dovolenou, ale nenatírám okapy, ani neštípu dříví. V takových dnech funguji jako řidič. 
Naposledy jsem vozil tátu. Rád jsem pro něho tu službu udělal i když mi to radost nepůsobilo. Vozil jsem ho totiž do nemocnice na různá vyšetření.
V nějaké povídce už jsem psal, že otci nalezli rrrrrakovinu, nemoc jejíž jméno nerad píší a s respektem vyslovuji. Jenomže mám pocit, že jsem nenapsal, kde se mu ta potvora zákeřná objevila.
Zalezla mu do úst, do dásní a za jazyk. Je to prý vzácné a neobvyklé.
V naší rodině si na neobvyklé nemoci totiž potrpíme. Jako třeba sestřenice z Pardubic, pěkná ženská. Vyskytla se u ní nemoc, kterou trpí jen velmi malé procento lidí v republice. Lupus se ten drahokam mezi nemocemi jmenuje.
V lednu, čtyři a dvacátého, jsme seděli v čekárně před ordinací. Já a můj otec, oba už obohaceni o informaci týkající se diagnózy. 
„A teď sem jdeš dělat co?“ optal jsem se, aby řeč nestála.
„Teď tam dám papíry a budu čekat na příjem. Musím se nahlásit.“
„A to už tě jako budou operovat? Vyšmiknou ti to svinstvo,“ přerušil jsem ho.
„Né, teď jdu na ty zuby,“ odpověděl otec, jako bych byl úplný blb. 
Možná jsem, ale jen trošku. „Jo, jó,“ vzpomněl jsem si, „já už vím.“
Při předešlé návštěvě Pardubické krajské nemocnice, něco o zubech už padlo. Tenkrát jsme čekali opravdu hodně dlouho před ordinací. Přečetli jsme čtyři časopisy, vyluštili společně dvě švédské křížovky, dlužno poznamenat, že v tomto odvětví za otcem hodně zaostávám a teprve pak sestra zavolala: „Pane Korečku, pojďte si.“ Tak a bylo to tady, za chvíli budeme možná vědět, co to táta v ústech má.
Chvilka to nebyla. Následné čekání bylo ještě náročnější. Nekonečně dlouhé. Noví pacienti přicházeli, vstupovali do ordinací soudících s tou kam vstoupil táta a zase vycházeli. Táta ne. Nejspíš se mu tam líbilo.
Kdybych byl býval nepřestal kouřit, ztrestal bych dvacet stovkových malborek jako nic. Dočkal jsem se.
Cloumala se mnou nervozita a napětí, když otcovi ztrápené oči konečně vykoukl ze dveří.
„Tak co?“ ptal jsem se zvědavě,
Táta pokrčil rameny. Zdál se mi klidný, v pohodě: „Zatím nic. Podíval se na to. Urval mi kus huby kleštičkama a prej to pošle na histologii.“
„A co si jako myslí? Má na to nějakej svůj názor?“ vyzvídal jsem dál.
„Ani né. Říkal, že pokud se potvrdí to,“ nedokázal táta vyslovit slovo rakovina,“ tak mě budou muset vymlátit zuby.“
„Cheche,“ pousmál jsem se,“ to nebudou mít moc práce. Vždyť ti jich tam zbylo pět.“
„Osum,“ opravil mě táta,“ pět dole a tři nahoře.“
„Jo, tak to jo. To je jiná.“
Po této prohlídce se zase čekalo. Celých čtrnáct dni. A potvrdilo se to nejhorší, proto nás neminuly další, dlouhé minuty v čekárně. Čekání na to až tátu přijmou, aby mu mohli, pod narkózou, vytrhat zbytek zubů.
„Tak já ti je vymlátím. Umrtvíš se rumem a je to raz dva,“ pokusil jsem se o vtípek. Nebyla jiná možnost, už se to ode mě očekávalo. Pokaždé se snažím udělat legraci tam, kde jí moc není a kam se vlastně ani nehodí. Většinou se to povedlo, ale ne v tomto případě. Táta, ač dělal hrdinu, skrýval v sobě malou dušičku. Poznal jsem to na něm.
„Hele ber to z tý lepší stránky, už tě aspoň nebudou ty zuby bolet,“ nevzdal jsem to a tentokrát se táta úsměvu neubránil.
Když jsem ho viděl příště, byl bezzubý a šišlal. Strach v očích mu, ale zůstal. Ta hlavní operace ho teprve čekala. 
Dneska už vím, že se povedla. „Pane Korečku, měl jste v puse tolik prstů, že by jste je, ani nespočítal,“ říkal doktor, když popisoval průběh operace nádoru a její výsledek. „Odstranili jsme všechno okem viditelné,“ pokračoval, „zbytek, pokud tam něco ještě je, se pokusíme zničit ozářením a bioterapii.“
Radost byl obrovská. Táta obětoval pár zubů. Co to je? Nic, pokud bude žít.
Ona vidina smrti dělá hodně. Slyšel jsem příběh muže, který ve svých devět a padesáti letech obětoval nohu, aby žil i když jeho jedinou zálibou, láskou byl les, procházky a houbaření.
„Pane Navrátile, musíme vám amputovat nohu nad kolenem,“ oznámil lékař. Zároveň se tak ptal na souhlas.
Procházka váhavě kývl a noha šla pryč. Jenže on také. Z nemocnice se nevrátil. Užil si chvilku pocitu, že je z něho mrzák a zemřel. Zanedbaná cukrovka o připravila nakonec o vše.
Možná kdyby v minulosti obětoval cigarety a pivo a trošku se hlídal, třeba by později nemusel obětovat...
Ale co, to je každého věc. Já nepíšu proto abych někoho soudil, nebo něco vyčítal. Já se jen potřebuji vypsat z věcí, které nechci aby se děli, ale nic s nimi neudělám.