Nejen Bůh dovede odpouštět

Pro milovníky westernů, kterých je na písmáku plno.

Na barovém pultu se sešlo šest špatně umytých sklenek a v každé z nich pořádná dávka whisky.

„Proč si nevezmete rovnou celou flašku cizinče?“ ptal se barman muže, jenž si pití objednal a vzal první sklenku do ruky.

„Tuhle by vypil Frank Smith,“ řekl muž, sundal z hlavy černý klobouk a položil ho na bar. Světlé vlasy, dost dlouho nemyté, mu sjely do tváře, takže ji měl stále skrytu. Jen modré oči, prázdné a plné tajemství, propichovaly barmanovu zašedlou košili.

„A co je sním?“ zajímal se malý, shrbený muž, přisednuvší si na volnou stoličku vedle cizince, „kde je, že nepije s vámi?“

„Tady,“ poklepal cizinec dlaní na kapsu kožené vesty.

Shrbený se ušklíbl: „V kapse?“

„Jste mimo co?“ mávl rukou barman, ale když vedle skleniček přistály dva zažloutlé prsty od doutníků, pečlivé uříznuté něčím ostrým, zpozorněl. Všichni v baru zpozorněli.

„To z něho zbylo,“ vysvětlil cizinec.

Shrbený na sucho polkl: „A co ty ostatní sklenky?“ zeptal se nejistě.

Cizinec vypil obsah sklenky, co držel v ruce a uchopil další. „Jim Williams,“ řekl a polkl další dávku kořalky.

„Ta třetí je na Josého Rodrigueze.“ Vyprázdnil dalšího panáka. „A čtvrtou by si dal Jack Brown,“ pokračoval cizinec. Skleničku vysušil a hodil za sebe.

„Proč jste tu sklínku zahodil chlape?“ divil se barman.

„Toho nebylo škoda. Neměl jsem ho rád, ale Tom Johnson byl dobrej. Jedinej černoch, co střílel líp než já.“ Cizinec do hrdla nalil v pořadí pátou whisky.

„Můžete to dát z baru?“ požádal barman upřeně hledící na uťaté prsty.

„Proč?“

„Trošku mě to znervózňuje,“ vysvětlil barman, „a vůbec, možná by bylo fajn, kdybyste raději šel. Děsíte mi hosty.“

Měl pravdu. Až dosud bylo v saloonu docela živo. Hovor v plném proudu. Čekalo se na pianistu a vystoupení slečny Rózy. Místo toho, ale všichni zírali na neobvyklou památku ležící na baru vedle pěti prázdných skleniček. „Ta poslední je za mě. Za Matta Jonese.“

„Nechoďte ještě,“ zastavil Jonese zvláštně oblečený muž s licousy a hustým knírem,“ rád bych si poslechl váš příběh, je-li to možné.“

„Kdo ste?“

„Jmenuji se Lester Brimelow. Jsem novinář. Píšu také příběhy a ten váš, bude skvělým námětem, jestli mě můj novinářský čich neplete.“

„Nepletete. Je to fakt zajímavej příběh, ale já nemám chuť vám ho vyprávět,“ dělal Jones drahoty, ale v srdci se toužil někomu vypovídat z nedávných zážitků.

„Prosím pane,“ žádal novinář.

Jones přikývl: „Dobrá. Sedneme si k tomu stolu v rohu,“ navrhl.

Když usedl, vytáhl Brimelow tužku a zápisník.

„Co to děláte?“ zeptal se Matt.

„Nic, nic. Jenom si chci vaše slova zapsat. Vždycky si dělám poznámky,“ uklidňoval ho pisálek.

„Hmm,“ zabručel Jones, „tak si pište.

Začalo to u Silver creeku. Sjeli jsme z takovýho mírnýho svahu dolů k vodě. Koně se potřebovali napít a my s chlapama jsme toho taky měli už dost. Čtrnáct dní v sedle. Už jsme se těšili do Santa Fé na pořádný pití a ženský. Jenže jedna ženská se objevila už tam, v lese u toho potoka.

„Hele Číňanka,“ všimnul si jí Jim a bohužel se mu líbila. Chtěl jí.

Vystupovala zrovna z vody. Nahá a krásná. Malý, pevný kozičky a nádhernej zadek. Štíhlá, voňavá. Všichni jsme jí chtěli.

„Chytíme si tu čubku,“ navrhnul Brown a běžel za ní. Ta holka byla rychlá jako gazela, ale Brown po ní skočil a povalil jí. Kopla ho mezi nohy a vyšvihla se ze země tak rychle, že sme to ani nepostřehli. Ten hajzl Brown, ale tasil kolt a střelil. Kulka zasáhla tu holku někam do boku, přesně nevím, nebyl čas to zkoumat.

Ty prasata využili toho, že spadla na zem. Tekla jí krev a docela slušně, jenže Brown si úplně normálně sundal gatě a vrhnul se na ni jako nadrženej bejk. Ještě se u toho smál: „Tyhle asijský kurvy něco vydržej.“

Pak ho vystřídal ještě Frank.

„Nechte ji už bejt,“ snažil se ho zastavit Tom, ale byli jak smyslů zbavený. Chtěli jsme jet pryč bez nich. Tohle nebylo na nás. Potom, ale přílítla dost divná kudla, asi tak stopu dlouhá a zabodla se Williamsovi rovnou doprostřed čela. Pak se mezi stromama objevil chlápek, taky šikmovokej. Měl na sobě podivný hadry ovázaný páskem a za tím páskem se mu houpal meč.

Vlasy měl smotaný do uzlu a vypadal dost vztekle. Okamžitě sme začali střílet a víte co? Ten prevít všechny naše kulky tím mečem odrazil. Vytáhnul ho rychlejc než já dovedu tasit bouchačku, a že sem hodně rychlej.

Ten chlápek stál nad náma, dost daleko, ale jediným skokem slítnul jako pták mezi tu holku a Browna. Ten nestačil ani mrknout. Ve chvíli mu Číňan useknul jednu ruku, pak druhou a nakonec hlavu. Hrozný jatka.“ Jones si prohrábl vlasy a zhluboka se napil piva, které mu barman mezi tím donesl.

„Japonec to byl,“ opravil ho Brimelow, „nejspíš potomek středověkých bojovníků, sloužících především císaři. Samurajové se nazývali,“ vysvětloval novinář.

„To už je teď jedno milej, zlatej. Sedli sme na koně. Já, José, Johnson a Smith. Ujížděli sme až z klisen lítal pot na všechny strany.

Až do města tryskem. Ta zvířata pod našima zadkama málem vypustila duši, ale zvládla to.

„Co to do prdele bylo?“ klepal se napůl vzteky a napůl vyčerpáním Tom.

„To nevím chlapi,“ říkal sem já, ale něco mi říká, že sme v průseru.“

„Já bych jel k nám. Do Mexika,“ navrhoval José, kterej vlastně nikdy nenavrhoval nic jinýho, jenomže tentokrát sme to hodně zvažovali.

„Možná by to bylo moudrý,“ souhlasil Frank.

„Však já si myslím. Moji compadres si s tím parchantem už poraděj.“

Ubytovali sme se, ale spát se nám nějak nechtělo. Dvě flašky whisky padly za oběť naší žízni a nervovýmu vypětí. No, říká se to tak ne? Nervový vypětí. To sme teda fakt měli. Já stál věčně u okna a čuměl ven.

Frank sebou při každým neobvyklým zvuku škubnul. Tom držel pracku přilepenou na pouzdru s koltem a José chrápal. Klidně usnul. Záviděli sme mu jeho klid. Nakonec sme, ale usnuli všichni.

Ráno byl normální. V tom pajzlu nám dokonce dali i snídani, takže dobrý. Vypadalo to, že je všechno v cajku. I přesto sme se drželi původního plánu. Mexiko.

Hned, jakmile kopyta koní zvířila prach za městem, se na nás přilepili tři chlápci. Ty Japonci, jak vy říkáte. Museli na nás číhat. Teď to bylo jasný. Chtěli nás pobít. Ztrestat.

Měli dobrý koně, ale to my taky. Ztratili sme se jim v divoký soutěsce. Byla jen několik mil za městem. Táhla se podél potoka, nad níž se tyčily obrovský hradby a věže z pískovce. Vedla tam stezka. Místy velmi úzká. Takže koně museli jet za sebou.

Já jel v čele, za mnou Tom, Frank a nakonec José.

Ten se ze soutěsky nedostal. Na výčnělku stál jeden s těch ďáblů. V rukou se mu leskly, takový malý hvězdičky, který začal házet.

Všimnul sem si ho jako první. „Jeďte, co to dá,“ velel jsem.

Moc dobře to nešlo. Stezka byla vlhká a stáčela se prudce dolů. Ale potom sme to zmákli, hodně nás kryly skály. Teda až na Josého. Když spadnul s koně, vypadal jako ježek. Ze zad mu trčelo dobrejch deset těch hvězd. Jednu sem vytáhnul.“ Jones zalovil v kapse a položil na stůl ostrý šuriken s dosud zaschlou krví.

„Prostě se José domů už nedostal a my museli dál.

Následující část soutěsky, kam sme se dostali, byla odlišná. Voda tekla někde v podzemí, řečiště vyschlý a údolní dno se rozšiřovalo. Zalesněný, vysoký svahy s porostama smrků trčely z bílých skal, sem tam pokrytých něčím zeleným. Trávou, mechem, kytkama. Docela pěknej pohled, nebejt těch démonů. Vůbec nechápu, kde se tam vzali, ale stáli před náma dva. Bez koní s železnými pohledy.

Ten jeden cosi zahulákal. Natahoval slova jako gumu u trenek, a já věděl, že je zle. Instinktivně sem natáhnul kohoutek zbraně. Tom a Frank museli udělat to samý, protože začali střílet ve stejnej okamžik jako já.

Tom byl neskutečně rychlej. Jednoho z ďáblů rozstřílel jak řešeto. Jenže to bylo to poslední, co udělal. Japonci střelný zbraně neměli. Házeli ty hvězdy a máchali mečema kolem sebe a nám došly kulky.

Tom to šeredně vodnes. Nabudilo ho to, že jednoho dostal. Seskočil z koně blázen a běžel proti tomu, co zbyl. Jen s kudlou v ruce.

Neměl šanci. Jediným máchnutím toho zahnutýho meče mu japonec useknul ruku a ta proletěla okolo mojí hlavy. A ještě pořád svírala tu kudlu.

Potom mu ten Japonec rozpáral břicho, až z Toma vylezly vnitřnosti.

Jo jasně, už byli jen dva a ten druhej se toulal bůh ví kde, ale už toho bylo dost. Chci říct, že na tenhle způsob boje sem nebyl zvyklej.

„Padáme odsud,“ houknul sem na Franka, ale Frank už taky seskočil. Vzal si meč toho zastřelenýho zmetka a šel se bít. Světe div se, on toho Japonce zasáhnul.

Já byl úplně bez sebe. Fandil sem. Křičel sem: „Franku dělej, doraž ho.“ Potom o sobe ještě jednou břinkly meče a na zemi ze válely Frankovi prsty.

Vytáhnul sem kudlu a hodil ji. Tohle mi vždycky šlo. Trefoval sem nožem mouchy v letu a ani teď sem nechybil. Trefil sem Japonce mezi lopatky. Řek bych, že zdechnul hned. Pak sem se šel juknout jak je na tom Frank.

A nakonec ty šípy. To nás dorazilo. Snášely se na nás ze skal. Jeden za druhým. Měly zvláštně rozdvojený špičky.

Vyhejbali sme se. Frankovi crčela z ruky krev. Zatínal zuby bolestí, ale na koně se vyškrábal. Ty prsty zabalil do kapesníku a schoval do sedlový brašny. „Kdybych chcípnul,“ říkal,“ tak chci pod kytky celej.“

Když sme jeli, šípy pořád pršely, tentokrát zapálený, tak, jak to dělaj Apačové. A Frank to koupil. Jeho hadry okamžitě vzplanuly. Seskočil ze sedla a válel se po zemi. Řval, křičel, nadával. Nebylo mu pomoci a ty šípy teď lítaly na mě.

„Sbohem, Franku.“

Jel sem dál, Frankův kůň za mnou. No a teď sem tady. Tohle všechno se stalo před pár hodinama.“

Jones dopil pivo. Zvedl půllitr, tak aby, barman pochopil, že chce další, a čekal, co na jeho příběh řekne Brimelow.

„To je zvláštní,“ kroutil hlavou novinář,“ nevím o tom, že by ve městě byli nějací Japonci.“

„Chcete říct, že si vymejšlím?“ Jones se zvedl ze židle.

„Uklidněte se, nic takového neříkám. To, že o tom nevím, neznamená, že tu nejsou. Víte, tím, že jste znásilnili jejich ženu...“

„Já ne. Já to nechtěl,“ přerušil ho Jones.

„To už je teď jedno. Byl jste u toho. Podepsali jste si ortel smrti. Pro samuraje je závazkem pomstít pošpiněnou čest té ženy.“

„Takže po mně teď půjde ten poslední, dokud nezhebnu?“ pochopil Jones.

„Přesně tak.“

„A co mám jako dělat?“

„To já nevím,“ zklamal Jonese novinář. „Snad jedině modlit se.“

„Tak to vám pěkně děkuju. Modlit se neumím a v kostele sem v životě nebyl,“ prskal Jones.

„Možná je na čase tam zajít,“ usmál se Brimelow,“ ale já už budu muset jít. Čas kvačí. Děkuji za příběh,“ rozloučil se novinář a zaplatil i za Jonese.

„Dám si ještě dvojitou whisky,“ požádal Jones před odchodem. Barman nalil a jak byl naučený, poslal ji po pultě ke kovbojovi. „Ta je na podnik,“ řekl.

Jones vyšel před hospodu. Slunce ještě hřálo jako rozpálená kamna a on nevěděl kam se vydat. Nakonec přece jen zamířil do svatostánku.

Farář chodil po kostele. Dnes už nikoho nečekal. V zákristii mu stydl bylinkový čaj. Zrovna si ho šel vypít, když vešel Matt Jones.

„Co pro tebe mohu udělat synu,“ zeptal se Jonese. Ten se lekl a rychle sňal z hlavy klobouk. Věděl, co se sluší v kostele, i když do něho vstoupil dnes vůbec poprvé. Koktal: „Já, já ani nevím pane,“ soukal ze sebe. Pak hodně ztišil hlas: „Mám strach,“ vypadlo z něho. Potom vypověděl faráři zkrácenou verzi příběhu.

„Hmm, to je velmi zlý prohřešek. Ale to, že jsi přišel, je prvním krokem k tvojí spáse,“ povzbudil Jonese farář.

„Takže mi pomůžete?“

„Bůh ti pomůže synu. Tvá duše bude spasena. A pokud budeš věřit, tak i tvé tělo.“

„Tomu nerozumím, ani za mák, Otče. Čemu mám věřit?“nechápal Jones.

„Ve spasení. V boha. Pán odpouští svým dětem. Čekej na znamení,“ mluvil farář stále v hádankách.

„Jak myslíte, Otče. Já se o to pokusím,“ slíbil Jones.

„Pokus se synu, ať tě Pán provází.“

Jones se cítil lehčí. Rozmluva s duchovním mu rozhodně neuškodila. Nebál se tolik, dokonce ani když na město padla tma a on stanul tváří v tvář poslednímu samuraji.

„Nebojím se tě, ďáble,“ řekl Jones, ale přesto o krok ustoupil.

Samuraj vytáhl ze Saya meč a udělal dva krátké kroky k Jonesovi. Toho osvítilo bílé světlo měsíce a dodalo mu odvahy. „Znamení,“ vydechl. Odepnul opasek s koltem a nechal ho volně spadnout k zemi. Pak tasil dýku a jenom s ní se odvážil zaútočit.

První výpad samurajova meče zranil Jonese na boku. Druhá rána ho zranila na rameni a další na hrudi, břiše, zádech. Jonesova košile byla již značně nasáklá krví, když se bezmocně válel v prachu u samurajových nohou.

„Věřím. Já věřím,“ opakoval Jones a s obtížemi se postavil na nohy. „Tak se ukaž zmetku,“ zasyčel zlostně. Samuraj nastavil meč před sebe a přiskočil k Jonesovi. Kovboj se ale bleskurychle otočil a čepel lovecké dýky zarazil samurajovi do hrudi.

Rychlé a nečekané. Japonec vytřeštil oči. Zdálo se, že nechápe, jak se to mohlo stát. Jak to, že selhal.

Klesl na kolena. Nemyslil na smrt, jen na to, že zklamal. Myslel na to až do posledního výdechu, kdy se svalil a zůstal nehybně ležet na cestě.

Jones tomu také nevěřil. Udiveně se díval na mrtvé tělo, než padl vedle něho.

Probudil se druhý den. Pečlivě ovázaný a ošetřený. Skláněl se nad ním dobrácký obličej v brýlích a farářova tvář.

„Otče, já sem věřil,“ zašeptal Jones.

„Proto ještě žiješ,“ odpověděl mu farář.

„Měl jste namále,“ připojil se doktor,“ dalo mi dost práce dát vás do kupy. Chvilku si poležíte, ale budete zase chlapík,“ slíbil.

„A ten...“nedopověděl Jones.

„Jeho tělo zmizelo,“ řekl pohotově farář. Vedle vás ležel pouze jeho meč. Myslím, že tam zůstal pro vás. Nejen bůh dovede odpouštět.“

Jones kývl a usmál se. Podíval se na meč opřený v koutě, kývl hlavou a řekl: „Díky.“

Komu poděkování patřilo, nepoznal farář, ani doktor. Oba se raději z pokoje vytratili a nechali muže odpočívat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---