2020

Po hodně dlouhé době se mi povedlo ušetřit si pět minut a ejhle první co začala jsem psát, ikdyž nic moc.

Psal se rok 2020 lidstvo se dostalo na vrchol svých technických možností a peníze, moc a sláva stoupli na žebříček hodnot u každého na vrchol. Vše co je v životě podstatné ztratilo smysl a lidstvo samo sebe stravovalo, jako obtížný hmyz, jako jed. Nebyla již místa, kde by kvetli rostliny, kromě dvou zahrad, kterým se podařilo sesbírat, alespoň pár jedinců co přežilo řádění lidských zbraní a neustálého shonu a zvířata, která ještě před pár lety byla mazlíčky či žila volně v přírodě byla jen na obrázku. Vše se změnilo za pouhých sedm let. Sedm let, když se na to kouknu zpětně, obsahovalo jen smutek a a zmar, ten kdo měl peníze rozhodoval o osudech zemí, a pak celého světa. Peníze, ten cár papíru propůjčil ohromnou moc. Státy vytvářeli stále dokonalejší a ničivější zbraně. A to se nám stalo osudným, naše planeta vypadá jako pustina s ocelovými, betonovými domy a když se procházím po ulicích nevidím ani živou duši, bud jsou mrtví nebo zalezlí hluboko pod zemí, kde živoří, jako krysy a k těm také nikdy neměli moc daleko. Vidím auta zaparkovaná po stranách ulic, jako spořádané figurky na šachovnici. Vidím opuštěné budovy a šedou oblohu, ale nikde ani potulného psa. Ti už dávno padli jako potrava pro lidstvo co si neuvědomilo co se s nimi stane. Snažila jsem se proti tomu bojovat, naučit naše děti, že ochrana přírody je nad všechny peníze světa. Zbyl jediný strom o kterém vím. Stojí sám před naším domem. Nedovedli jsme si představit, že by byl zničen, aby lidé měli dřevo, jediný starý strom, rostoucí volně. Je sice bez listí a neplodí již hodně dlouho žádné ovoce a mám podezření na to, že uvnitř je dutý, ale dává nám naději. Naději, že možná bude lépe, že možná už jsme se poučili ze svých chyb, možná….

---