Gordický uzel

Gordický uzel

 

 

Otevřel dopisní schránku. Pomalým, téměř automatickým pohybem, vylovil obálku.

Už ho nevyděsila tolik, jako ta úplně první, ale husí kůže mu naskočila stejně jako tehdy.

Zhluboka se nadechl, jak mu poradil doktor, a na okamžik zavřel oči, aby se dokázal soustředit.

Už, už, se chystal schránku zavřít, když si všiml, že tam leží ještě nějaký lístek.

Doručenka!

„ A je to tady!“blesklo mu hlavou.

Cítíl jak se mu nezadržitelně zrychluje tep.

Vrátil se k autu, dopis hodil na zadní sedadlo, kde ležela už slušná hromádka neotevřených obálek, ale za volant si zatím nesedl. Měl ještě jeden úkol. Připravoval se na něj celý den.

A potom i celou noc.

Ani na okamžik nezamhouřil oči.

Celou noc sbíral odvahu, promýšlel každý pohyb.

Odemknout branku, dvacet kroků k domovním dveřím, zasunout klíč, otočit, stisknout kliku…a vstoupit…domů.

Domů?

 

Znenadání si uvědomil, že ho zebou ruce.

Přistihl se, jak stojí na chodníku a křečovitě svírá horní hranu dveří svého vozu, až mu zbělely klouby.

Bylo to těžké.

O moc těžší, než si dovedl představit.

Měl hroznou chuť nasednut, nastartovat, a co nejrychleji zmizet z tohohle prokletého místa, ale věděl, že když to neudělá dnes, už se sem nikdy nevrátí.

Přibouchl tedy dveře auta a s viditelnou nejistotou vykročil směrem k brance.

Zaregistroval, jak se u vedlejšího domku otevřely vchodové dveře.

S košem prádla pod paží, vyšla sousedka Blanka. Nadechl se k pozdravu, ale než se zmohl na to, aby vydal hlásku, sklopila hlavu k zemi a zmizela za domem.

Viděla ho, určitě ho viděla, ale stejně jako ostatní sousedé zatím nenašla sílu pohlédnout mu do očí, a už vůbec - na něj promluvit.

Svým způsobem ji chápal.

Měla k jeho ženě velmi blízko.

Spřátelily se ještě v době, kdy sem, tehdy ještě na zahradu, jezdili zalévat zeleninu, nebo trhat jablka, a plánovali, že jednou…tady možná bude stát dům.

Spolu pak probíraly všechny svoje, všední i méně všední, starosti.

S ní se, po celých dlouhých patnáct let, dělila o zklamání z neúspěšných pokusů přivést na svět potomka, a ona pak také byla první, s kým se podělila o nezměrnou radost, když si nakonec z kojeňáku přivezla ten maličký uzlíček, s modrou mašlí pod bradou.

 

Jemu se tenkrát, ze dne na den, změnil svět.

Jediným okamžikem se ocitl na druhé koleji.

Všechno se točilo kolem Michala.

Zdálo se mu sice, že tu péči a pozornost strašně přehání, ale mlčel.

Přál jí onu bezbřehou radost, vykoupenou dlouhou řadou nocí, proplakaných do poštáře poté, kdy zjistila, že…zase nic.

Nikdy od něho neslyšela ani jediné slovo výčitek.

Možná byl dokonce trochu rád, že může víc času věnovat své práci, statku, který jim po dlouhých tahanicích vrátili v restituci.

A když bylo nejhůř, vzal na vodítko psa, na rameno pověsil brokovnici, a vyšel do revíru.

Ne že by tak moc stál o lov. Stačil mu ten všeobjímající klid. Tehdy si dokázal nejlépe třídit své myšlenky. Právě tyhle krátké chvíle mu dodávaly sílu a nadhled.

Díky jim dokázal zvládat problémy v práci, i první karamboly a nezdary po Michalově nástupu do školy.

Učení ho moc nebavilo, ale projevoval nadstandardní vitalitu, která s sebou nesla, bohužel, i jednu nepříjemnou komplikaci, projevující se jako nesnášenlivost s ostatními dětmi.

Vyžadoval to, na co byl doposud zvyklý, tedy - stoprocentní pozornost.

Žárlil na každého, komu učitelka pochválila výkres, nebo třeba jen domácí úkol v sešitě.

V takových chvílích dokázal být zlý.

A byl při tom hodně vynalézavý.

Výkres se pak, z ničeho nic, ztratil z nástěnky, ze sešitu byly vytrženy listy, a pachatele se dlouho nedařilo vypátrat.

Ale jak už to bývá, jednoho dne pastička přece jenom sklapla.

Museli se dostavit do školy, a předem věděli, že to setkání nebude vůbec příjemné.

Zatímco žena se Michala snažila hájit všemi prostředky, on pečlivě poslouchal, co jim říkají, a rozhodl se vzít otěže do vlastních rukou.

Po návštěvě pedagogicko psychologické poradny se rozhodl, pomoci synovi najít nějaký vnitřní řád, který mu, jako nezkušení rodiče, neuměli vštípit.

Naštěstí se Michalovi zalíbil fotbal. Tam se konečně našel.

Trenér to s ním uměl a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

S tím, jak se situace začala uklidňovat, si uvědomil, že k sobě začínají mít čím dál blíž.

Každou volnou chvíli se Michal snažil trávit s ním. Na statku. Zajímalo ho úplně všechno. Nejvíc samozřejmě stroje. Když mohl na poli sednout za volant traktoru nebo kombajnu, byl doslova v sedmém nebi.

V době, kdy sezonní práce vrcholily, tam občas i přespali, a v pondělí pak musel nesmlouvavě použít veškerou autoritu, aby se zase vrátili do města.

K mámě …

To slovo ho vrátilo zpět do bolestné reality. Najednou věděl, že to nedokáže.

Dnes, ani jindy.

Tohle už není jeho domov.

Myslí mu, jako v mlžném oparu, zase běžel ten prokletý černobílý film.

Opakoval se se železnou pravidelností. Často ho v noci i budil.

Viděl se v něm, jak stojí před domem, potom se otevřou se dveře, a zřízenci v černých oblecích vynášejí rakev...

 

Vrátil se do auta, nastartoval a aniž by věděl kam, vyjel. Kamkoliv, hlavně pryč odsud.

Když projížděl kolem pošty, uvědomil si, že má na sedadle tu doručenku. Na nejbližší křižovatce se otočil, zaparkoval, a postavil se do dlouhé řady sklopených pohledů, které se mu nepokrytě vyhýbaly. Smutně si povzdechl.

Obálku s modrým pruhem hodil na hromádku k ostatním dopisům na zadním sedadle a pomalu se rozjel tam, kde v poslední době přežíval.

Na statek.

Cestou přemýšlel, kde se vlastně stala ta chyba. Co mohl udělat jinak. Jestli to opravdu muselo takhle skončit.

Ani dnes však k žádnému závěru nedošel.

Když vystupoval z auta, uvědomil si, že si zase nekoupil nic k jídlu.

Ale co, stejně nebyl schopen jíst víc než dvě tři sousta.

Nakonec odněkud vylovil skrojek chleba, namazal si ho sádlem, uvařil hrnek kávy …

Seděl v pološeru za kuchyňským stolem.

Káva dávno vystydla, chleba zůstal nedotčený.

Zvedl se, zavolal na psa, připnul mu vodítko a popaměti sáhl na věšák pro brokovnici.

Ruka projela prázdným prostorem, a teprve potom si uvědomil, že zbraně mu policie zabavila hned ten první den.

Zakroutil jenom nepatrně hlavou, vyhrnul límec hubertusu, a vyšel do podvečerní mlhy.

 

Zvenku si na plášti přinesl maličké krůpěje vysrážené vody a hromádku dopisů ze zadního sedadla. Sedl si za stůl a třesoucíma se rukama je začal pomalu a pečlivě třídit, podle data podání. Když dokončil práci, dlouho na ten balíček upřeně hleděl.

Uvědomoval si, že tím, co v příštích vteřinách udělá, činí jedno z nejzásadnějších rozhodnutí svého života.

Čas běžel kdesi mimo jeho vnímání. Dlouho seděl bez hnutí a hleděl před sebe. Vůbec nevnímal svět.

Potom se pomalu zvedl, opatrně uchopil balíček obálek a vykročil ke dveřím …

Otevřel popelnici.

Natáhl ruku, a najednou si vůbec nebyl jistý, jestli se nechová jako zbabělec.

Čas šel zase mimo něj.

Vrátil se ke stolu, pložil balíček zpátky na desku stolu. Nedokázal ten kus života jen tak zahodit. Znovu prošel obálky.

Každý den jeden dopis, mumlal si polohlasem a přitom si přehrával v mysli celý ten spletitý příběh.

Děsilo ho, jak si nedokázal vážit oněch docela všedních chvilek, kdy byl s ní.

Bylo to k neunesení, ale rozum velel jít dál.

Se zavřenýma očima sbíral sílu udělat ten pohyb. Natáhnout ruku, uchopit obálku s modrým pruhem, otevřít ji, a …

Přestože věděl, co na tom lejstru bude napsáno, na čele mu vyrazily krůpěje studeného potu.

Tohle je tedy definitivní konec … „ trestní stíhání v případu trestného činu vraždy, podle paragrafu … se zastavuje, z důvodu nízkého věku pachatele …“

Roztřásly se mu ruce, musel se nadýchat čerstvého vzduchu.

Vyšel na dvůr. Pak obešel zahradu, potom ves, a vrátil se zpátky. Věděl, že musí okončit, co začal.

Sejmul z hromádky obálek tu s nejstarším datem, dlouho hleděl na razítko a pak ji otevřel.

 

Překvapilo ho to drobné, úhledné písmo.

 

„ Milý tatínku.

Je mi tady hrozně smutno...“

 

 

---