Pohádka aneb Pocta Františku Hrubínovi

Toto je pohádka, kterou jsem sepsal jako poctu vešovaným Hrubínovským pohádkám, jejichž čisté verše uváznou v dětských hlavinkách s naprostou a přirozenou lehkostí.

Devatery hory, devatery lesy
dělí nás od těch krajů.
Tam v zemi zvané Kdesi,
plné různých tajů
žil klaun a jeho královna.

Ta královna, ač nebyla už dítě,
tak měla ráda pohádky.
Divné, si nyní pomyslíte,
tam měli pořádky.
Však ono se to porovná.

V té zemi žil i drak,
jak se to v pohádce sluší.
Jenže žít s drakem není jen tak,
kdopak by jenom tušil,
na co zas dostane chuť.

A tak mi každý uvěří,
že drak vymyslel plán,
jak mít královnu k večeři
a s ní i deset dvorních dam..
Tak se stane. Buď jak buď!

Tady bych trochu odbočil,
říci pár slov o tom klaunovi,
co jen se pořád plahočil
pro její úsměv, ale bál se vyslovit,
jak moc ji miluje.

K tomu ještě dodávám,
že pohádky moc neovládal,
spíš věřil vzletným ódám,
jež na ni skládal
a jimiž možná prosluje.

A zase zpátky,
vždyť láska nešťastná
nepatří přece do pohádky,
navíc ta zrůda přestrašná
chce svoji hrůznou krmi.

Sjeli se princové,
i jeden co říkal: My beautiful Queen!
Též svobodní králové
utkat se s drakem tím
a ukázat, co kdo z nich umí.

Jde přece o mnoho,
královnu za ženu a její království.
Nuž, reci, do toho!
Ať se vás štěstí nepustí,
při stínání dračích hlav.

Hrdinské řeči nesly se sály,
když náhle všechno zakryl drakův stín.
Najednou ti, co tolik o království stáli,
prý nevěděli by co s ním
a prchli jako stádo poplašených krav.

Královna plačky kryla si tvář dlaní,
tak neviděla, co se dále dělo,
jak šašek postavil se sani
a odhodlání v něj jen vřelo,
nedat ji, dokud bude žít.

Meč měl jen dřevěný,
na hlavě čapku s rolničkami
a místo brnění
svou lásku, svoje odhodlání
se do poslední kapky krve bít.

Jenže byl trochu nemotorný,
tak srazil vzácnou vázu, jen o ni brnknul,
na to ten netvor přeodporný
třesku se lek a prchnul.
Hrdinovi buď třikrát sláva!

Když pak hluk dozněl,
královna tvář si odkryla,
ale už příliš pozdě,
aby jen trochu spatřila,
kdo pro ni život svůj všanc dával.

Proto za trest, za rozbití vázy,
měl šašek najít novou pohádku,
jinak mu kat hlavu srazí,
když nestihne to do pátku.
Prý to krásně stačí.

Je pátek večer, královna jde spát.
Šašek se celý třese.
Skoro už zapomněl se smát.
Jestli to správně nepřednese,
bude o hlavu kratší.

Královna spí,
i šašek usnul vyčerpáním,
šťastný, že může zůstat s ní,
že uspal ji svým povídáním,
tou pohádkou tak zakrátko.
A kdo chce vědět, co jí říkal,
ať vzpomene si s námi:
Jak to bylo pohádko?
Zabloudilo kuřátko ...

---