Špinavej bar

 Špinavej bar

   Tenhle nechutnej bar sem vždycky nenáviděl. Vážně. Je to ten nejhnusnější, nejsmrdlavější bar v tý nejnebezpečnější části města. Sjíždí se sem pochybný existence z celýho širokýho okolí, jen aby si tu mohli nerušeně ve společnosti dalších trosek píchat do žil pervitin, chlastat, rvát se a šukat. Každou chvíli tady někdo zhebne. Většinou proto, že neodhadne ten správnej poměr drogy a vodky. Občas, když dojde k nějaký skutečnější rvačce, někdo někoho regulérně zabije. Chodím sem vždycky, když mám myšlenky na sebevraždu, protože nemám koule na to normálně skočit z mostu jako to dělaj normální lidi.  Prostě tam vždycky zajdu, poručím si panáka vodky, a když už jsem ožralej dost na to, abych měl kuráž, řeknu nějakýmu velkýmu nebezpečně vypadajícímu vazounovi, že je tlustej a že píchám jeho mámu. Z nějakýho debilního důvodu se mi nikdy nic vážnějšího nestane. Svět není spravedlivej. Tlusťoši sou trapní. Sou to poserové. Bojej se cvoků. Růže sou krásný a píchaj.

   Myslím, že bylo pondělí ráno. Probudil sem se s lehkou kocovinou na autobusový zastávce. Neměl sem u sebe nic. Jako vždycky. Vedle mě ležel ještě někdo. Nějaká tlustá nechutná ženská. Když sem se jí podíval do ksichtu, hrozně se mi navalilo. No a tak sem to krásný pondělní ráno započal stejně jako kterýkoliv jiný. Poblil sem se.

   A pak sem si řek, že tohle je fakt trapný a nemá to smysl, že už bych se měl fakt konečně zabít. Nesnáším blití. Za ty léta bohapustýho chlastání už mám sice hrdlo jako z azbestu, a dokážu toho tak bezbolestně vyblít daleko víc, než většina lidí, ale stejně to nesnáším.

   Chvíli sem tam seděl a díval se na zvratky pod sebou. Na chvíli se mi zdálo, že v nich vidím Tebe. Vážně, přísahám. Viděl sem ty tvoje černý vlasy a oči. A ten bláznivej výraz. Sevřelo se mi břicho. A další kousek srdce hluboko ve mně zemřel. Rychle sem od těch zvratků odvrátil oči. A v tu chvíli jakobych věděl. Jakoby se ve mně na vteřinu objevil Bůh. Ten skutečnej. Ten nebetyčnej čurák bez lásky. A jakoby mi zašeptal do ucha:

„Dneska je tvůj den. Dneska se ti to konečně povede, kreténe“

   A pak sem v sobě pocítil neskutečnou euforii. Takovou, jo, přesně takovou, jakou sem cejtil, kdy sem našel ztracenou peněženku. Nebo přišel o panictví. Nebo se poprvé ožral a taky tehdy, když sem poprvé hulil trávu. Byl to setsakramentsky dobrej pocit. Protože sem věděl, že tahleta rádoby velkorysá podívaná, kterou každej vychvaluje do nebes a cení si jí nadevšechno, život, že to konečně všechno skončí.

   Otočil sem se na tu nechutnou ženskou. Celou svou silou vůle sem zahnal dávivej reflex. A pak sem jí prošacoval bundu. Byla mokrá. Pak sem si všim, že si ju asi tak trochu pochcala. Ta ženská byla celá pochcaná, vlastně sem si všim, že na zemi pod ní je dokonce malá loužička. A strašně smrděla. Jakoby se posrala, pomyslel sem si... A kruci... Fakt, že jo.

   Nicméně v jedný z kapes měla litr. Měl sem dojem, že ksicht Palackýho sem neviděl už aspoň dvě století. A když sem se na tu bankovku podíval, řek sem si:

„Dneska možná nekecáš, ty prolhanej zmetku. Třeba mi to dneska fakt vyjde. Ale jestli ne, tak ti urvu koule a narvu ti je do šulina. Hajzle.“

   Zved sem se, s náznakem úsměvu ve tváři, a překvapivě stabilní chůzí sem se vydal směrem k tomu nejhnusnějšímu baru ve městě.

***

   V úterý 23. října 1999 probudil pospávajícího policistu v zácviku zvuk vyzvánějícího telefonu. Někdo mu do sluchátka oznámil, že v baru Euforia někoho zabili a že ten mrtvej tam teď leží, za barem, válí se ve vlastní krvi a že si pro něj maj policajti přijet. Když se policista zeptal, kdo že mu to vlastně volá, dostal jednoduchou odpověď.

„No přece majitel, ne? Doprdele, kdo jinej!“

Policista v zácviku ospale zívnul, pomyslel, že to bude pěkně debilní den a poslouchal naštvanej hlas majitele, jak mu přikazuje, aby přestal zívat a přijel si pro toho mrtvýho pobudu.

„Euforia není žádnej trapnej bar, je to NON-STOP, chlapečku, ale jak sem mám pouštět svoje vážený loajální hosty, když se mi tu válí mrtvola!?“

„Jo, jasně, hned tam budem“ odpověděl policista v zácviku a položil sluchátko. Promlul si oči, hodil do sebe zbytek kafe, který si udělal ráno, když přišel do práce a šel to všechno ohlásit policejnímu důstojníkovi.

***

   Ležel tam, za barem, v kaluži vlastní krve. Pro policistu v zácviku to byla třetí mrtvola. Už si na ten pohled pomalu začínal zvykat. Pobuda měl na sobě jenom tričko a džíny. A krev. A po těle měl spoustu bodnejch ran. Měl zavřený oči a v obličeji náznak spokojenýho úsměvu. Jakoby spal a zdálo se mu něco krásnýho.

„Tak co si o tom myslíte, kolego?“ optal se policejní důstojník policisty v zácviku.

„Je to vražda, pane. Měli bychom vyslechnout svědky, odvézt tělo na pitevnu, najít zbraň, kterou ho zab...“

„Hovno.“ odpověděl policejní důstojník

„Pane?“  policista v zácviku se překvapeně podíval na svého velícího.

„Je to vandrák. Bezdomovec, notorik, feťák, básník nebo nějaká jiná pochybná existence. Ožral se, upadl, praštil se hlavou o zem a byl na místě mrtvej. Jasný? Zavolej funebráky“

„Ale pane!? Vždyť...“

„Zavolej funebráky! Nebudu se srát s takovejma hovnama. Tyhle trosky ať se klidně vymlátěj mezi sebou. Já mám hlad, ať si ho vodvezou, ať se můžem jít najíst. A tady pan majitel ať může v klidu otevřít svůj bar, že, pane majiteli?“

„Jo, jo. Upadl a spadl na zem. Zabil se.“ přikývnul majitel baru Euforia. „A já chcu otevřít, čas sou peníze, víte?“ otočil se majitel na policistu v zácviku. Ten ještě chvíli vytřeštěně, nevěřícně zíral na svého velícího. Potom zklamaně sklonil hlavu, naposledy se podíval na zavražděného, vylovil z kapsy telefon a vytočil číslo pohřebního ústavu.

   O hodinu později už pan majitel spokojeně otevíral bar Euforia. Ten nejhnusnější bar ve městě. Policejní důstojník se ládoval koblihama a policista v zácviku smutně a zamyšleně hleděl z okna a přemejšlel nad všema morálníma aspektama toho, co se ten den stalo. A od toho dne už nikdy nešel do práce se stejným elánem a se stejnou naivní představou o spravedlnosti a právu a etice a o tom, že bude lidem pomáhat, a že je bude chránit.

***

A mně to bylo jedno.