Poetika z obýváku

Poetika z obýváku 

 

Kytara v obývaku

na křesle

opuštěná jak pole vlčích máků

a struny?

mlčí jen 

potichu

 

a řvou!

jen tu svoji, jen tu svou

kytarovou

poetiku

báseň mechovou

a stádo hrnků co v nich kdysi byla káva

a černej čaj a cukr a v jednom snad

meruňková šťáva

a na plechu milenci se rvou

o zbytky tvarohu

a voní máta

Pozejtří maturuju

z filozofie

prej matky věd

furt jenom

studuju studuju studuju

snad aspoň Lenin

měl by radost

...

kruci

...

je deset hodin!

a čas je

nevítanej host

a já

vím že nic nevím

jak Sokrates

a matka měst?

londýnským jazykem

a s nebem plným hvězd?

a akcentem z Paříže

já

chtěl bych snít

zas jednou

o noci o stromech

a něžně se dotýkat jejích strun

a jejích

kalhotek

zas další minuta odběhla

kamsi do stráně

a už není je minulost

už není

na ráně

a za pár hodin

to budu já.

 

a pak?

 

jen já

a parta holek, několik stovek

několik flašek

 

se sambucou

 

 

 

 

---