Odcizení

Začínala jsem cítit otupělost. Najednou jsem zapomněla na všechny své problémy. Byl to ten známí pocit Deja Vu, který jsem pociťovala každou noc. Zapomněla jsem na všechny problémy s mými spolužáky, rodinou, tělem a podobně. Lehla jsem si na postel a snila o tom jaké to je být oblíbená, hubená a krásná, že mám úžasné rodiče a taky mám nejhezčího kluka z naší školy. Zasnila jsem se asi až moc jelikož cítím, jak se mnou třese máma a řve na mně „vstávej, přijdeš pozdě do školy!“ Abych tohle nemusela dál poslouchat vzala jsem první věci co jsem viděla a k tomu svoji tašku s učením a vyběhla z domu pryč. Běžela jsem  v pyžamu a běžela jsem dál a dál, až jsem se od domu vzdálila úplně. Byla jsem v nádherném parčíku a viděla tak vzácný východ slunce. V parčíku nikdo nebyl  teda aspoň jsem nikoho neviděla. Sedla jsem si na zrezivělou lavičku a v rychlosti se převlékla. Měla jsem na sobě krásnou červenou halenku a dlouhou černou sukni zdobenou stříbrnými flitry. Perfektně mi k mému outfitu seděla taška, která byla černo červená. Poté jsem se podívala do kapesního zrcátka. Moje máma neměla moc peněz a peníze co mi dávala na svačinu jsem utrácela spíše za heroin. Neměli jsme tedy peníze na kadeřníka a tak jsem se rozhodla, že se zde v parku ostříhám sama. Vytáhla jsem ze svého pouzdra nůžky, co mám od první třídy. Pomyslela jsem na mého tátu, co umřel, když jsem byla v druhé třídě. Tehdy jsme měli hodně peněz, ale po tatínkově smrti se vše řítilo dolů. Začala jsem být samostatná a to mě oddělovalo od všech ostatních dětí, takže jsem neměla žádné kamarádky natož kamarády. Moc mě to tehdy mrzelo, avšak teď mi to bylo úplně jedno. Položila jsem si zrcátko do klína a nůžky přiložila k vlasům a pak to začalo. Úplně všude lítali mé vlasy, ale ten výsledek byl úžasný. Měla jsem je ostříhané po ramena a od čela krásně sestříhané, až dolů. Vytáhla jsem z tašky vlásenku a sestříhanou levou stranu si díky ní upevnila. Ještě abych byla hubená a vypadám úchvatně. Podívám se na hodinky a vidím, že je čas vyrazit do školy. Naše škola vypadá podobně jako vězení, dokonce u všech oken jsou i mříže. Kdyby tam nebyly tak polovina žáků vyskáče oknem a zabije se což je pro mne povzbudivé, že vím, že v tomhle všem nejsem sama a mně samou překvapila otázka „Proč se teda nebavím s těmi kteří jsou na tom stejně špatně?“ Řekla jsem si tedy „proč to nezkusit?“ Když jsem vešla do naší fiflenami přeplněné třídy a rozhlédla se uviděla jsem Danielu. Vždy byla sama a zticha. Přisedla jsem si k ní a povídám „ Proč se s nikým nebavíš a sedíš takhle sama?“ Podívala se na mně s vykulenýma očima, že se s ní někdo baví a odpověděla mi „ A s kým bych se jako měla bavit?“ A takhle začal náš rozhovor. Nechtěla jsem tohle téma moc rozvádět tak jsem se zeptala na její oblíbenou knihu a ta se shodovala s tou mojí a tak jsme se začali bavit. Bavili jsme se celý den a později po škole i v parku kam jsme šli. Povídala mi jaký to má v rodině a já s ní mohla jen a jen souhlasit. Rozhodly jsme se to všechno změnit. Stali jsme se nejlepšími kamarádkami a to za pouhý jeden den. Když jsem přišla domů udělala jsem si úkoly. Po úkolech jsem přišla do kuchyně za mojí maminkou. Byl to jediný člověk, co mi zbyl po tátově smrti a já se o něj chtěla co nejlépe postarat. Zeptala jsem se jí zad-li nechce s něčím pomoci. Odpověď byla jako vždy. Tak jsem si sedla ke stolu a začala jsem ji vyprávět o tom jak jsem si získala kamarádku a jak nechci ztratit to nejvzácnější co mám: Moji maminku. Ji to tak zaujalo, že ustala v sekání zeleniny a objala mně. Řekli jsme si že odteď vše změníme. Ten večer jsme si povídali, co jsme zažívali, když jsme si byly úplně odcizené. Jediné co jsem vynechala byl heroin. Kdyby to má máma zjistila ihned by se semnou přestala zase bavit. Večer když jsem si vlezla zase do postele a na heroin jsem neměla ani pomyšlení.  Na heroin jsem neměla pomyšlení už nikdy.