Ptáci z podzemí

Jakožto jeden z autorů obsažených v almanachu Ptáci z podzemí, dovoluji si ctěnému obecenstvu nabídnout dvě recenze na tento bohulibý čin.

Ptáci z podzemí, almanach české poezie L.P. 2013,

(nakl. Milan Hodek)

 

Na mém stole přistála pozoruhodná publikace „Ptáci z podzemí“. Je to almanach soudobé české poezie sestavený básníkem Vladimírem Stiborem. Útlá nenápadná kniha obsahuje 111 básní od 54 autorů.            

Almanachy poezie znám ze svého mládí. Vycházely každoročně jako prémie pro členy Klubu přátel poezie. Pár jich mám dosud ve své knihovně. Letošní Ptáci v podzemí jsou almanachem tak trochu jiným. Ne snad proto, že knižní prémie byly kdysi zadarmo. Ona totiž byla ta bezplatnost vykoupena četným smetím z pera režimu poplatných poetů. A tak kontrastovalo několik velice pěkných básní s téměř padesáti procenty děl, které na tváři dnešního čtenáře budí úsměv místy shovívavý, častěji však sarkastický.

S pokorou a ostychem jsem přijal úkol napsat na zmíněný almanach L.P. 2013 krátkou recenzi. Rozhodně mne k tomuto úkolu neopravňuje postavení nějakého znalce. Jedinou kvalifikací je snad pokročilý věk a vzpomínky na doby, kdy jsme ve škole povinně vytrhávali z čítanek stránky, jejichž autoři upadli v politickou nemilost. Byla to vlastně v našich očích jejich význačné zvýhodnění. A je to snad také příčinou toho, že dodnes umím Seifertovu Píseň o Viktorce celou zpaměti.

Ano, my jsme se ještě ve škole učili přednášet básničky. A dokonce ještě v hodinách češtiny na gymnáziu, kterému se tenkrát bohužel říkalo Jedenáctiletá střední škola. Na pana profesora Mikšana vzpomínám vděčně dodnes.  Můj vztah k poezii je jeho zásluhou. A občas se ještě ve společnosti blýsknu dokonce recitací povinně naučené staročeské satiry Mastičkář nebo když jsem jel nedávno přes Postoloprty: „Kněz Oldřich v Postoloprtech lovieše, sta sie, že skrze jednu ves jedieše, uzřie, že sedlka krásná na potoce stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše.“ A už jistě tušíte, že „ta sedlka velmi krásná bieše, jmě Božena měješe.“ Staročeský pravopis je jistě špatně, píšu to opravdu zpaměti.

Sestavit dnes almanach soudobé poezie je práce olbřímí. Vladimíru Stiborovi budiž vzdána čest a sláva. Jistě jsou tam básně lepší a horší, ale čestné slovo žádná špatná. Nečekejte ode mne hodnocení těch výborných a méně výborných. Každý čtenář má přece trochu jiné gusto. Mně se nejvíc líbí ty, jejichž autory znám osobně. Tyto osobní sympatie mne potkávají ovšem i při čtení prózy.

Přečetl jsem všech 128 stránek a skoro se stydím říci, že duševně povznešen. Těch posledních 19 stran jsou ovšem krátké životopisy autorů. Je to četba neméně povznášející. A hlavně potešující zjištěním, že básníci v Česku nevyhynou. Je mezi nimi totiž kupodivu dost mladých. A ani v konkurenci zkušených bardů se rozhodně nemusí za svá díla stydět.

A Vladimíru Stiborovi děkuji za dedikaci „váženému panu spisovateli“. To jsem se tedy nafouknul.

Radim Uzel

 

 

Ptáci z podzemí?

 

Obrazné pojmenování Ludmily Setěkovské z básně Nebezpečná i sama sobě („odpočívá / i loví u pouští studny / klubka písečných zmijí, / ptáky z podzemí“, s. 78) dalo název almanachu básní, který vyšel v létě roku 2013 ediční péčí Vladimíra Stibora v nakladatelství Milana Hodka v Praze (Ilustrovala Alena Stiborová, 133 stran). Tato metafora-oxymóron, spojující dva na první pohled vylučující se jevy, evokuje sama o sobě cosi logicky nepatřičného, výlučného a absurdního. Nebo také surreálného.  Nebo snad uměle vykonstruovaného. Nebo jenom netopýřího?

 Jakkoli je v něčem  postavení básníka  podobné „ptákům z podzemí“, jsou totiž  v očích merkantilní společnosti jistě nelogičtí a  podivní, v něčem i podezřelí (jakkoli ne nebezpeční, vždyť píší „jen básničky“), nelze verši představený svět – a jde konec konců o vědomí lyrického subjektu  –  pokládat jen za „čuděsnyj“  nebo dokonce podivínský. Promlouvá v konečné instanci jasně a zřetelně, jen je třeba slovům rozepsaným do nestejně dlouhých řádek rozumět. Možná stačí jen chtít rozumět.

Do sborníku přispělo čtyřiapadesát autorů všech generací, různých poetik i ideologií, členů různých literárních organizací. Jsou  zastoupeni básníci té nejstarší i nejmladší generace, ostřílení matadoři i  téměř neznámí, autoři křesťanské dominance i ateisté, „bítníci“, surrealisté, symbolisté etc., a to básněmi tvarem si dosti odlišnými. Např. František Uher sugeruje konzistentním aliteračním veršem a sémantickou hrou  paradoxní  „logiku“ nerovnosti („N jako nerovnost“) a „jistoty“ klamu („kolem koliby / kokrhají kozli“). Verše Zory Šimůnkové jsou písňové a plné milostného rozmaru („spát tu, nespal bys“), Stiborovy pak symbolistní a plné náznaků. Kristýna Vorlíčková hledá výrazové možnosti jazyka nové doby, jeho počítačů (Hackerka) a odosobněných automatů (Na vnitřní okruh), zatímco Eva Hrubá cítí, jak „ve mně se chvěje zem“ (s. 9). Dvojslabičný sdruženě rýmovaný alexandrín Pavla Kukala z básně Pražský motiv působí ve své tradičnosti stejně přirozeně jako volný verš jeho básnických kolegů. Poéma Karly Erbové (O přílivu a odlivu a pádu těles) je vystřídána tu rozmarnými hříčkami z Praní plínek Karly Cikánové, využívajícími prvků snad dětské slovotvorby, tu aforismy Ladislava Mušky (Střípky v oku), aby následoval protest proti hvizdu rasové nenávisti, která sviští malým českým dvorkem (Jarmila Hannah Čermáková). A nechybí časová, sociálně kritická satira (Ladislav Koliáš) ani makabristický „veselý hřbitov“ s „obláčky nevědění“ (ozvuky surrealismu u Jaroslava Holoubka) či vysoce intelektualizovaná reflexivní lyrika (Petr Žantovský). Zřetelně slyšíme  vábení opakovaných klamů reklam (B. Ždichynec, D. Spáčil); verše nejednou pracují s aluzivní strategií, aby se čemusi nepoťouchle vysmály. Atd. Verše nepovedené nebo vyprázdněné, bez přesahu  a patřící spíše do  intimních deníčků, však připomínat  nebudeme, ostatně netvoří  žádnou přesilu.

V rozmanitosti  je možné najít  jednotu, jednotu v mnohosti. Zakládá  ji polemika s duchovním a lidským vyprázdněním toho, co nás obklopuje a vnucuje se pod různými kamuflážemi jako svit hvězd nadmíru dokonalých, přirozených a potřebných. Mírně skeptický hlas hájící přirozený a veřejně lidský prostor básně (neplést s „veřejnoprávním“!) dává tušit, že se poezie odevšad vyháněná vrací a tiše, zato však vytrvale, klepe na naše dveře. I když jí otevře jeden ze sta a jen jeden z tisíce  bude chtít naslouchat, stačí to.

 

Alexej Mikulášek                                        

 

---