Nemocniční pokoje

I.

 

kdyby dům rostl

jak se sluší

ráno bych hlínu

vdechoval

a hmatal stíny

pod tvým prahem

 

tam

pod hranicí světla

začíná příběh

našich těl

 

a duní

věčná válka

 

II.

 

Řekni mi příběh

svého těla

vyjmenuj každou vrásku

klínové písmo

nemocí

 

prsty mi přečti

tektonické zlomy

boláky sopek

radost nebytí

 

v úlomcích cihel

spatřím tvoji tvář -

linie zaschlé malty

jak okoralá ústa

řkouc:

 

tělo je chrám

a hnízdo uschlých dlaní

co na zeď marně

zkouší kreslit ptáky

s pahýly křídel

se stínovým peřím

 

mizím jak město

které jsem ti dala

anebo obzor

požíraný tmou

vždyť víš, že linka

středohoří

je z dálky jako kardiogram:

 

šňůrka vedoucí

k nicotě

 

III.

 

po celý život

bál se prstů slunce

dotyku který

láme vaz

 

každičký podzim

sbíral náš dech

ze skla

stařičkých rudých

trolejbusů

 

věřil že nebe

končí za tím stropem

že zářivky jsou

duše mrtvých

"proto se světlo

tolik chvěje"

 

mluvíval se zdmi

vídával v nich tváře

toulal se travou

nadýchaných peřin

lovil v potocích

nemocničních čajů

 

říkám mu: kápo

velíš svojí lodi

většinu času

zakované do vln

jen telegrafem

občas hodíš slovo

 

připlouváš k břehu

jedině když přijdu

zamávat šátkem

přebolavých vět

 

po celý život

couváš do přístavu

 

IV.

 

na plátně města

hoří dům

v kamenném kruhu

v šedé kůře mozku

 

ráno je v mlze

škvíra tloušťky

řasy

 

stromy se kají

že si vůbec braly

že větve kradou

obrys lidských žil

 

a hvězdy

nejsou mlékem Hathor

jen bolestí

a vředy nebe

 

rozpuklé

mléčné

žárovky

 

---