"Nejsem sakra princezna."

Usnula jsem zahloubaná v úvahách a otázkách, které vyřeším jen tím , že se zeptám Šamana co se stalo. Sny se točili okolo nevyřešených otázek a strachu z toho co zjistím.
Každý by mi asi řekl, že s Monolitem bych se neměla zaplétat, ale když ti lidi se mi zdáli mnohem normálnější než v Trečevu.
Po ránu jsem pochopila, že jsem sebou musela večer házet. Bolel mě každý sval v rukách i nohách. Na boku jsem našla obrovskou modřinu asi byla od kraje postele. Matně jsem si vzpomněla, že v noci jsem tvrdě spadla z postele. Ani si nepamatuji jak jsem se dostala do postele zpátky.
To Zóna nemá slitování? Jsem tu teprve chvíli a mám víc problémů než jakýkoliv jiný Stalker. Pomalu jsem stáhnula tričko a konečně trochu začala vnímat okolní svět.
Trečevo bylo neutrální území, nesmělo se tu vytahovat zbraně, ale ani slovně napadat. Když se to náhodou stalo mohl ho "hostinský" vyhodit. Fungovalo jako hostinec a schovávačka před emisemi, které řádili v Zóně jednou za měsíc. Abych to lépe vysvětlila, platili tu nepsaná pravidla a ta se dodržovala. V Zóně si dělej co chceš, ale tady dole drž hubu a krok.

Peníze pomalu docházely, ani na sprchu jsem pomalu neměla, a tak bylo na čase najít si práci. "Hostinský" nebo jsme mu taky říkali "Velký boss" měl sem, tam zajímavou akci a tak jsem se rozhodla zajít prvně za ním.
Nepatřil k žádné straně a myslel jen na dobro ostatních. Takový lidé v Zóně chyběli, a to je škoda.
Nenápadně jsem se odštrachala ke stolu a přisedla si. Muži zde velice rádi hráli poker a dneska byl zrovna jeden z dnů kdy se hrálo.
Nikdy bych karty nevzala do ruky. Štěstí ve hře jsem nikdy neměla, smůla se mě držela jako toaletní papír co se vám přilepí na záchodech na botu.
Nenápadně jsem se podívala na "velkého bosse", který v tu dobu neměl dobré karty. Posuvkami jsem mu naznačila, že bych s ním potřebovala mluvit.

Trvalo mu deset minut než se zvedl od stolu, že se omlouvá, ale hra mu zrovna dobře nejde. Během chvilky byl u mě. "Copak se děje Ziro?"
Kdo by mě neznal. Byla jsem v místě jediná holka v okolí, a nebylo to příjemné zjištění. Na jednu stranu by semnou chtěli muži chodit, ale když se to vezme z druhé strany tak mě polovina z nich nenáviděla jen za to, že se Zónou protloukám měsíce a jsem bez újmy.
"Hele je mi to blbé takto říct, ale potřebuji práci, a to velmi nutně." rukou jsem si zajela do vlasů a sledovala reakce na obličeji muže, který mohl mít tak přes 50 let. Neholil se nejméně od doby co Zóny přišel. Jeho hnědé vousy a dokonce vlasy byly propletené šedými prameny. Bůh ví z čeho to měl. Strach a nebo stáří?
Povzdechl si. "Když já nemám úkoly pro holky." poznamenal trochu suše.
"Proboha vezmu i chlapské úkoly. Jsem v Zóně, co mě nezabije to mě posílí!" tentokrát moje ruce přešly do obrané reakce, zkřížila jsem je na hrudníku. Vytáčelo mě zacházení semnou jako s princeznou. "A v Zóně se vyznám nejlépe i když jsem tu krátce!"
Muž si mnul bradu a pak přikývnul. "Potom bych tedy pro tebe práci měl." odmlčel se. "Potřebuji sebrat artefakt z opuštěné továrny."