72. SUPERKOULE - "svatba / výročí" - dílo č. 4

ŽENA, KTERÁ CHÁPALA

„Včera jsme měli výročí,“ utrousí žena jakoby mimochodem, bezbarvým tónem, napůl obrácená tváří k muži, který čte noviny. Muž si upraví brýle na nose a pokračuje ve čtení.
„Říkám,“ zvýší žena hlas, „žes včera zapomněl na naše výročí. Čekala jsem až do večera, jestli třeba něco nepřineseš nebo mě někam nepozveš, nebo jsme si mohli aspoň připít, ale ty...“ Muž vzhlédne, ve tváři směs překvapení a náhlého prozření, omluvně zvedne ruce, nadechne se k odpovědi –
„Chápu samozřejmě, že máš spoustu jiných starostí. Jak by sis mohl vzpomenout na vlastní ženu, když máš v práci tolik mladých veselých kolegyň... taky bych ráda byla veselá a vtipná, ale když celý den jen skáču kolem domu a zahrady a žehlím a uklízím a chystám ti jídlo a vymýšlím, kde ušetřit nějakou tu korunu, protože ti zase snížili plat...“ Muž ústa opět zavře a zhluboka si povzdychne.
„Někteří muži si se svými manželkami povídají, když přijdou z práce domů. Ale chápu, že na to asi nemáš náladu. Tvoje maminka mi vždycky říkala, že to s tebou budu mít těžké, že jsi taková zasmušilá povaha, a vidíš, já jí nevěřila... s tou stodolou měla nakonec taky pravdu, že nám brzy spadne na hlavu, ale co se dá dělat, chápu, že ne každý mužský dokáže doma všechno opravit...“
Muž poněkud prudším pohybem odloží noviny a vstane od stolu.
„Tohle jsem asi neměla říkat, vůbec bych se ti nedivila, kdyby ses urazil... ne, nemáš to lehké, starat se o dům, na kterém ti otec nechal jenom dluhy, já tě naprosto-“
Poslední ženino slovo zanikne v prásknutí zavíraných dveří.
Zahradou se rozléhají hlasité rány. Muž stojí u špalku a s hluboce soustředěným výrazem štípe dříví. Žena pomalu přichází od zadních dveří domu. 
„To je mi líto, že se pořád musíš takhle dřít... kdybys měl nějaké lepší místo, třeba jako Josef, mohli jsme si pořídit plynové topení, Josef říkal, že je to úplný zázrak... ale chápu, že se svým vzděláním prostě nemáš šanci najít pořádně placenou práci...“
Frekvence hlasitých ran se zvyšuje, od špalku odletují třísky.
„Je to tak těžké, že? Já tě úplně chápu. Co ti taky zbývá, když ti nikdo s tou dřinou ani nepomůže... kdybys měl syna, hned by to bylo jiné... ale bohužel, ne každému muži je dáno stát se otcem... já ti rozumím...“
Muž náhle přestane sekat do dřeva, zdvihne sekyru nad hlavu a vrhne divoký pohled na svou ženu. „Dokonce bych pochopila,“ drmolí žena jako v transu, „kdybys byl tak nešťastný a rozzlobený, že bys měl chuť udělat mi teď něco hrozného... třeba mě i zabít... dokonce i to bych pochopila...“
Muž pomalu spouští sekeru dolů, se svěšenou hlavou se obrátí a odchází do stodoly. Už mu zbývá jen jedna možnost.

„Ach bože, nikdy nepochopím, proč to udělal...“