Leonardova kapsle

Půjdeš přes lesy a když dojdeš k horám, napadne sníh. I přesto musíš pokračovat. Až hory téměř překročíš, začne sníh roztávat a k řece dorazíš již po zelené trávě.

V lesích je pochmurno a nelíbilo se mu tam. Derick už šel dlouho a jeho mladistvá tvář zarostla vousem. Ležel opřený o strom a díval se na měsíc a hvězdy. V té době ještě byly normálně vidět hvězdy.

"Bude chladno," zašeptal Derick sám pro sebe. Rozdělal skromný oheň, opřený o strom sledoval nebe a přemýšlel o svojí cestě.

Na začátku byly nějaké věci, amfetaminy nebo něco jiného. Už pořádně nevěděl. Vzpomínal si jenom na útržky.

To už byla tráva zelená a hory se tyčily za Derickovými zády. Ani ne tak hrozivé, jako spíš sebejisté a tak nějak trvalé.

Derick si je najednou za sebou uvědomil a trhl hlavou jako by se k nim chtěl rychle otočit; ale v půlce ten rychlý pohled přerušil a chvíli se díval do země.

Hory by měly zůstat za ním, už by k nim neměl obracet pohled. Co se tam stalo?

Už pořádně neví, možná někomu ublížil, nebo udělal něco, k čemu člověka hory doženou tak rychle, že si ani neuvědomuje realitu.

Tenkrát s Leonardem vedl takový rozhovor. Nemluvili, protože nejlepší rozhovor je beze slov. Stačí jen ten záblesk pochopení; stačí ta chvilka, kdy si lidé v nějaké věci porozumí.

Je to o dost horší, než třeba u mravenců. Ale když to přijde, uvědomí si, že je pěkné být součástí společenstva.

Varsiat řekl Leonardovi, že má malý péro a Leonard byl tak opilý, že ho vyndal a přede všemi ukázal. Když mu to ráno Derick říkal, necítil se zrovna dobře.

"Ještě... ještě hlava mě bolí, Dericku. Nemělo se to stát, jako spousta dalších věcí. Nemůžu ani vylézt z komnaty, aby na mě neukazovali."

Derick se jenom ušklíbl. "Když jsi odešel, tak se veškerá konverzace točila kolem toho, jak se ti tam houpal."

"Sakra, mlč už." Zabručel Leonard. "To abych se rovnou odstěhoval."

"To budeš muset hodně daleko," ušklíbl se znovu Derick. "Ale předtím bys mi ho mohl znovu ukázat."

Pak už si toho moc nepamatuje, nůž a policie.

A to, že není gay. Ta špetka čehosi, co se mu dostalo v horách; ten trifid co se mu usadil v mysli a žahal ho kdykoliv si chtěl vybavit nějakou prostou věc - jak kdyby všechny jeho myšlenky neplatily, jako by byly vlastně prázdné a nesmyslné.

Pomalu se otočil na hory. Už mu docházelo, že přes ně vlastně nikdy nešel.

Všechno, všechno co udělal buď nebylo, nebo jako by nebylo. Derick už vlastně nevěděl.

"Jo - ošukám tě, ty kurvo, to si piš!" První příraz penisu ho donutí zasténat a řvát. Další a další příraz. Leonard už jenom řve a Derick přiráží a přiráží.

Rukáv se barví krví stejně jako Derickovy ruce, naposledy bodne Dericka do hrudi a pak se tak nepřítomně zadívá.

Už se na ty hory nebude dívat, musí jít dál. Končí zima a bude jaro. Jak to bylo - potom už půjde jenom po zelené trávě a dojde k řece.

A u řeky? Vzpomíná si jenom matně, ale je tam nějaký návod, jak se dostat dál.

Musí pokračovat dál s Leonardovou kapslí, musí ji donést a asi někde zničit. Asi se jí co nejrychleji zbavit.

S nadcházejícím jitrem počaly hvězdy pohasínat. Derick spal a zdálo se mu o andělovi, který stál na úpatí nějaké hory. Byl celý bílý a když Derick přišel blíž, zjistil, že je to socha.
Derickovi najednou bylo strašně smutno a nemohl zadržet pláč.
Vzhlédl k andělovi a viděl, že mu z oka stéká slza.
Derick propukl v hlasitý pláč, objal spodek sochy a vzhlížel k ní nahoru.

Slza, která stékala z mramorově bílého oka sochy potemněla a zrudla. Přidala se další a další, až se socha začala barvit do krvava.

Její oči se začaly měnit a Derick si hrůzou uvědomil, že hledí do očí ďábla.

Kapky potu mu daly rozloučit se s děsivým snem a Derick vstal.

Kolem byla mlha; Derick vlastně najednou nevěděl, kdy nebyla. Včera, to určitě svítilo slunce a Derick se opaloval na vyhřátém kameni. Taková příjemná vzpomínka - a to i přesto, že je to lež.

Všechny stromy v mlze vypadaly stejně.

Derick si vzpomněl, že jde už moc dlouho. Můžou to být měsíce.

A stejně tak to může být pár minut, blesklo někde v Derickově hlavě. Derick znovu ucítil chlad hor a divný tlak, který cítite ze všech těch obrovských kamenů někde uvnitř.

Nakonec došel k řece; co se dělo bylo už teď jedno.

Derick došel k vysokému mlází, z kterého trčela velká zašedlá cedule.

Derick četl :

Pokračuj podél řeky pustinou; pustou jako srdce člověka bez duše.

Vzpomínal si! To je ten návod, který potřeboval najít. Písmo bylo vyvedené bělavým inkoustem a i když zašlé, bylo stále ještě dobře čitelné. Přestože Derick věděl, že už se blíží konci své cesty, znovu ucítil v zádech podivné zamrazení. Jako by hory byly přímo za ním, jako by prostoupily jeho svaly a snažily se ho divným kouzlem znehybnit -

Derick se otřásl a raději dočetl zbytek krátkého návodu :

Půjdeš přes lesy a když dojdeš k horám, napadne sníh. I přesto musíš pokračovat. Až hory téměř překročíš, začne sníh roztávat a k řece dorazíš již po zelené trávě.

Teď, když Derick věděl kam jít, vyrazil s podivnou nejistotou na cestu.