Z deníkových záznamů

Stojíš na koberci, já trhám za konec a pozoruju rovnováhu lidí. Slovo sevřené v dlani, na tvářích stopa barvy srdce, v očích plamének s odlesky čočky. Na jazyku chuť omítky, chuť citrónové elektřiny, srst, dráp, k pití z nejlepšího kalicha. Burácí motor, pachy z drůbeže vezme vítr, vyvrácený strom, sesuvy bláta, slunce svítící na třísky po pohromě.
Je to nutné slyšet je, dojat posměchem či lítostí nad jedním osudem?
Ztratíte úroveň svého uvážení, můžete obvinit cizího člověka, vzdáte se své blízké osoby. Máte veškeré vědomosti.

Jen láska se může domnívat jak jsou rozdíly vzrušující. Vzájemně se přitahují. Ale bydlím u ní sám a nevím jaké to je. Ještě dlouho tady budu. Až mě tu jednou navštívíte, budete mlčet, jako když já jsem byl u vás. Budete mlčet, abych nepoznal, kdo jsem.

Střelba, nehybný vzduch, hlasy hádky. Jsem váš učitel a vy poběžíte za hodinu po schodišti pryč. Jakého původu je vaše založení? Na to není čas. Pospíchám už teď, brzdí mě však jak moc jsem vás poznal. Zůstat nebo se rozptýlit? Je to jen důvod k objevení sobectví. Chci toho nepřítele, dát mu žrát.

Vstanu, udělám pár kroků, smích, pláč a rozkoš nebudu chtít, neudržím jednou už svou rovnováhu a hlavou třísknu o rám své postele, nebo o městskou lavici, nebo uhodím, jako když skácejí kmen, do dlažby chodníku. Chci nakonec pečeť na můj život. Nic ti není do toho, se zajímat o věci, co tě přivádí ke zkáze, nezajímej se tolik o druhé, jejich blízký život je tvým kamenem úrazu, protože chceš touhy, které oni získávaj. Přemýšlej radši jak pohoršit přítele, uveď ho do nesnází, vmeť mu hanebný návrh do tváře. Snad objevíš moře povzbuzení, jakobys nikdy nikde neexistoval.