Sebevražda a další útěchy

Na motivy Fridricha Nietzeho. Zamyšlení a hněv nad životem... a hněv na Boha...

Sebevražda a další útěchy

 

Záda od ledového potu slitá,

horké třesoucí se ruce v pěst,

myšlenka nevydrží, někam lítá,

chvíle kdy porazí ti vlastní čest.

 

Na provazu sebeklamu pověšen,

na elektrickém křesle se houpu,

plazící se ztracená duše pod křížem,

v moři vlastní viny teď se koupu.

 

Zkoušel jsem osud,

mezi zápěstím a břitvou,

krvácejíc doposud,

hýčkán smrtí svou.

 

Zhnusený obličej, křeč v puse,

pláč ženoucí se do očí nepříjde,

mrazení po zádech, dusím se,

vlastním kyslíkem, slunce už nevýjde...

 

Strach v srdci pro to,

co z něj nemohu vytrhnout,

vzpomínka na to,

co hnusí se mi vzpomenout.

 

Volám Tě Bože, kolik zkoušek ?

Jak dlouho mne budeš mučit?

Dej mi napít alespoň doušek,

toho jedu, který mě bude učit…

 

Učit jak zaslepené oči mít,

jak přestane mé srdce pro ní bít,

jak začít Tvou představu žít,

jak mám přestat nad tvým stvoření blít.

 

Zkoušel jsem osud,

mezi zápěstím a břitvou,

krvácejíc doposud,

hýčkán smrtí svou.

 

Již nechci vnímat nadále svět,

to zkažené místo bez empatie,

nechci dál trpět pro ten krvavý květ,

chci aby si zabil srdce, které pro lásku bije!

 

Probodán časem zmírám pod sebou,

pod tíhou svého vlastního života,

kyvadlo teď houpe se nademnou

plamínek ještě stále mihotá… 

---