Probodán časem

Probodán časem

 

„Ona je mým hříchem,

dej pozor srdce drahé,

pro ní zvoní zbraně,

a však pro mne už ne“. 

 

Pod těžkým baldachýnem mraků,

zasněžené pahorky bodají do nebes,

pod nimi údolí temných zázraků,

a hluboko pod sněhem ležící neřest.

 

V údolí zasněženém první zimou,

leží bezbranné tělo skladatele, 

poutníci putující okolo, jej minou,

včetně požehnaného kazatele.

 

Tep pomalu doznívá, dech ustává,

vzdálený vzdech osamělého srdce,

oči padají, sny pod víčky míhají,

sny, které přec chutnají tak trpce.

 

Chudý vandrák toulá se světem,

v kapse nese si jen peníze,

verše skládá mrtvým dětem,

ostatním zas své temné vize.

 

Snílek probuzený na papíře,

jenom si přál být příběhem,

který tě přečte, nechtěl být zvíře

z kterého život pomalu teče.

 

Skvělý v tolika věcech co dělal,

nikdy však ne dost dobrý na to

aby se s realitou vyrovnal…

 

Je to zpátky, zbraně opět zvoní,

myšlenky, které nedají spát jemu,

krvavé orchideje obětí opět voní,

je jen dalším beránek za vyšší cenu.

 

Příběhy v zajetí hlubin moře,

chlapec požehnán hlubinou,

aby četl světu, výměnou za hoře,

nebude žít již každou svou vteřinou.

 

„Otče, odpusť, ale musím tak činit,

má slza se stává tvým hrobem,

není již šance, jak tohle odčinit“,

Z umírajících úst zní jen tiché S Bohem…

 

Víra umírající u nebeských bran,

tělo krvácející talentem z hůry,

listopad oděný jako Máchův Máj,

nejvyšším knězem z nejhorší noční můry. 

 

Loďka skřípící u břehu moře v noci,

přišel jsem zemřít do tohohle hotelu,

maják odvracející lidi od pomoci,

„Naděje? Na tu lidem už se*u!“

 

Přijď a zakryj nikam hledící tvář..

Přijď a zakryj tělo, duši i zář…

---