Sonety a jiné

I.   Metus

 

Železné hobliny z vozovky vítr svál

do starých altánů, co hnijí bez lidí.

Ty kdysi odlákal oživlý ideál

 - sám krysař flétnohráč, kterého nevidí

 

jen oči utkané ve zrezlých pilinách,

tak jako pavučí s křížákem na povrchu.

Přikryl je navěky bodavě sypký prach

 - ve kterém prohnily! To svět z nich uďál mrchu.

 

Nakrátko spoutanou v asfaltu s kousky bytí.

Třeba se vysvlečou z té lživé nirvány

a spadnou do ulic proniknout tělesnem.

 

Vábivá kusadla jejich lesk neuchytí.

Jen flétna krysaře! Tou budou zdolány!

Děsivou temnotou v níž ani nehlesnem…

 

II.  Posel naší doby

 

Rozevřem membránu, za kterou bílé tváře

odráží symptomy konzumní deprese,

budeme voskoví - vítr nás odnese,

do zrezlých popelnic kam ruce popeláře,

 

vsypaly sakrálnost v podobě popela.

Tak chutná tragika říkám si bez úšklebku,

ruce mám od dehtu a oči anděla,

co v koutě zastávek nechává lidskou lebku.

 

Prý jako památku pro další generaci –

Ke které promlouvám v mimice rentgenu.

Slova jsou kostěná - jen smysl se z nich ztrácí,

 

pod víka kanálů a rakev z umakartu,

aby se rozpadla – to když vše přeženu

a místo poselství vykouzlím nádor na rtu.

 

III.  Vážka na leknínu

 

Na bílém leknínu zápasí chromá vážka

o kousek prostoru nad kvítky poupěte,

vítr ji strhává do víru na hladině,

možná se narovná a z vody vyplete

 

svá křídla zjizvená nějakou nemocí…

to blankou průsvitnou prorůstá atrofie.

Smrštila tělesno a s každým škubnutím

plíží se do očí, do nichž se tiše vpije

 

poslední tažení zjemnělé ve spěchu,

tisíci pohyby a tuctem sytých barev.

Něž klesne pod vodu, naleznout útěchu.

 

Kde navždy utichne v průsvitné mase ticha,

proudy jí usmrtí a strhnou do tance

v němž křídla nenapne a tělem nezašplýchá…

 

 IV. Sedm smrtelných hříchů - Zoufalství

 

Už jenom dlaždičky nesou cejch násilí,

které jsme spáchali na našem mladém těle,

je to jen zaschlá krev. Voda jí rozptýlí,

do chladných nástinů věčného spasitele.

 

To není rouhání, ani znak svatosti!

Takhle zní úpění pod tíhou svého kříže,

každý škub vrývá se hluboko přes kosti.

Hrudníkem vyrveš ho motyčkou na lanýže!

 

Tak chutná blouznění, co vzniklo z nízkých citů.

Pod paží anděla zpitého v alkovně,

nebyl to baphomet, promlouval varovně

 

než s tváří lolitky propadl apetitu,

opít se do sraček a vsadit zbytek per

 - své místo v nebesích, jejž shrábl krupiér.

 

Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa – miserere mei Deus

 

 

V.   Resurrectio

 

Vychladlé korpusy s perutí kondora,

zetlely u cesty, kde reznou hyacinty.

Do šumu motorů jen havran krákorá

své hrůzné requiem -  bez smyslu, bez pointy?

 

Je jako Daniel… Nikdo ho nechápe,

i když má svatozář a úctu kantora.

I když se pomodlil a nasál agapé,

 - Nikdo ho nechápe! Posmrtně vrávorá

 

seschlými záhony, uhořet od milosti,

v plemenech se struskou kde teplo pálí kosti

a padlí andělé smějí se hostiím.

 

Ale jen na krátko – Beránek povstal navždy,

v lidech se zhmotňuje - já se v něm rozpíjím,

očištěn od hříchu, od tíže dávné vraždy…

 

VI.   Reálný svět

 

Tovární komíny nanáší černou tuší

karcinom pokroku skrz plíci dítěte,

prý to je kontura, kterou dech neporuší,

vsákne se do krve a v mozku rozkvete,

tak jako slizký červ, co tančí na moruši.

 

Jen aby rozežral voňavé okvětí.

Neboj se o něho, smrt už zná svoje síly,

co si nás bolestí nadobro podmanily,

pod křídly z betonu. Možná dnes odletí!

Strunami z napětí, strunami z lidské žíly.

 

Aby se roztrhl ve vlnách života

a tiše utonul ve spleti suchých křoví

 -  tomu já nevěřím, brzy se vymotá,

v posvátné modlitbě, jíž ústa nevysloví,

protože přes slova souká se temnota…

 

Která nás rozpustí. A ještě velmi ráda!

Neboť je pekelná - není v ní naděje -

 tělesno zohaví a srdce rozhřeje,

na horké hranici kde káže Torquemada,

své zbožné kázání ve víru peřeje…

 

 

VII. Podzimní lamento

 

Paprsky slunce blednou s podzimem,

jakoby listy z větví zvěstovaly,

brzkou smrt parků, která vniknula

i mezi stonky, proto aby vládla

 

svým krutým chladem, šedou depresí

a také vůní všech těch seschlých růží,

které se mění na prach a špínu,

na malé nitky kovu zrezlé deštěm.

 

Smočme se, když mží, zítra bude pozdě.

Zítra tu zbydou stromy bez větví

a na nich vápno z rakve s životem.

 

Smočme se v kapkách! Než chlad umírání

orosí oči, jimiž vyraší

bronzová bysta kdysi lidské tváře…

 

VIII.   Peccatum

 

Z bronzové fontány potichu vyvěrá

kontura Venuše, jíž skládá polystyrén.

Je to jen iluze, smyslová chiméra,

která se zhmotňuje do jeku zrezlých sirén.

 

Jakoby lákala opilé Paridy

na zlaté jablko ve flašce od džinu.

Děti ho nepijí - strhává do bídy

a bere předčasně mladickou nevinu.

 

Proto jsme dospěli v tělesnu dítěte,

s rozumem zlodějů a myslí bratrovraha.

Prožraní od červů, jako květ poupěte…

 

 - Skuteční hříšníci s poslední nadějí! -

Která nás zachrání? Když duch se pyšně zdráhá,

odložit rozkoše - co stejně zetlejí…

 

IX.  Fobia

 

Špinavé asfalty, zkyslý déšť zlehka smýjí

a suchým chodníkem valí se peroxid.

V podzimních vitrážích makety s leukémií

volají k nešporám, jaký to rajský klid!

 

Který se uhostil v páteční deziluzi,

tak trochu obsesně s rostoucím násilím.

Do karet od pokeru skryly se všechny Múzy

co přejí jedině mrtvým a opilým…

 

První pach temnoty, který nás utratí,

jako psy schované do boudy ze slitiny.

Nevidím naději! Jsem zmožen závratí…

 

A tiše přemítám o slavném spasení,

jako bych zapomněl na všechny svoje viny,

za něž jen chladná smrt mou duši odmění. 

 

 

X. Fobický večer

 

Do rakve z větvoví vsoukal se Skaramuš

a jeho změklý trup prohnívá nad hlavami.

Tělo je bezduché, jen okna vsákla tuš,

s níž oči ospalců opilé dívky zmámí.

 

Temnotou utkanou do mysli cukrovkáře.

Na pórech betonu sráží se inzulín

a sladká romance rozplývá kdesi v páře

 - je to smrt pod maskou – vypadá jako stín.

 

Tak trochu děsivý v záblescích osvětlení,

tvary si propůjčil z habitu smrtihlava.

Asi smrt říkám si, zahleděn do tváří,

 

jako bych necítil v ulicích silné tlení.

Jsem trochu zmámený, to se však občas stává

bloudícím Narcisům, kteří se odpaří…

 

XI.  Zpěvné lamento

 

Bílými krajkami nás slunné září láká,

abychom ulpěli na vlně bezčasí.

V tanečku baletek a křídlech plameňáka,

kde láska s životem mrzácky odkvasí.

 

Do matných zrcadel, co byla z porcelánu,

než horký paprsek celá je roztavil

na vodní hladiny, na kostku jejíž hranu,

jsem vsoukal do těla – Do všech svých tuhých žil!

 

Stal jsem se voskovým v nezvratné mutaci,

tak jako mrtvoly skropené žíravinou.

Všichni jsme v rozkladu! Vítr nás odvrací

 

ode rtů člověka ke křídlům anděla,

to asi zatoužil potřísnit pírka slinou,

něž nás čas rozmělní do hrstky popela….

---