Hra o život

„Honem, převezte ho okamžitě na sál! Saturace kyslíku rychle klesá, ztrácíme ho!“ pronikavý hlas se rozléhá po celé chodbě. Lidé rychle uskakují, aby uvolnili cestu. Je mu teprve 25 let. Do nemocnice ho přivezli se střelnou ránou v hrudníku, velkou ztrátou krve, rozsáhlým vnitřním krvácením a utrženou slezinou. Moc času už mu nezbývá.

 

Několik hodin před převozem do nemocnice:

 

„Hej, Tede, pohni sebou, jdeme pozdě!“ křičím naštvaně na to pako ve vedlejší místnosti. To takzvané pako je můj spolubydlící, Ted. Je nepořádný a nedochvilný. Občas mě to dohání k šílenství.

„Už jdu, už jdu, nemusíš hned řvát!“ odvětí s tím svým flegmatickým tónem v hlase.

„Kdybys nezdržoval, nemusel bych řvát. Zase jdeme pozdě!“

„Klídek, kámo, bude to v pohodě.“ mrkne na mě tím svým šibalským pohledem, mně to ale na nervozitě příliš neubírá. Jde nám o kejhák, neměli bychom si takhle zahrávat, je mu je to ale očividně jedno. Ve 14:16 konečně odcházíme z bytu a já se jen modlím, aby to všechno dopadlo podle plánů. Cesta na smluvené místo trvá dobře přes hodinu. Měli jsme tam být ve tři, takhle dorazíme nejdřív ve čtvrt na čtyři. Jako naschvál nám snad na všech semaforech v centru padá červená. Sakra! Mám z toho špatný pocit. Tohle nemůže dopadnout dobře.

„Nebuď nervní, Bille! Chodíme pozdě skoro vždycky a zatím se nám nikdy nic nestalo!“ říká mi s úsměvem Ted, který zběsile projíždí zatáčkami. Povzdychnu si. Jeho víru pro dobré konce bych chtěl mít. Je 15:01 a cesta potrvá minimálně ještě deset minut. Ted jede tak neopatrně, že nevím, čeho se bát víc. Jestli toho, že to někam napálíme, nebo toho, jak asi tohle všechno dopadne. Už jsme blízko. Zaparkujeme auto před hospodou zařízenou ve stylu starých westernů. Chvíli nehybně sedíme a pak si vyměníme pohledy.  I Ted začíná být nervózní. Znovu se na něj podívám a pak zašilhám směrem k autu stojícímu na druhé straně vozovky. Má ztmavená skla, není vidět dovnitř. Přesto vím, že je to ono auto, to, ve kterém sedí člověk se zbraní a nejspíš už bude dost naštvaný. Nahlas polknu a zhluboka se nadechnu.

„Dneska půjdu já!“ řeknu Tedovi se značnou nervozitou v hlase.

„Seš si jistej?“ zeptá se mě, ale je vidět, že se mu trochu ulevilo. Nedivím se, ani mně se tam nechce a mám strach.

„Jo, půjdu..“ a odepnu si pás. Vystoupím z auta a přejdu na druhou stranu. Rozhlédnu se kolem. Nikde nikdo. Je tu naprostý klid. Nahlédnu do auta přes ta tmavá okna a uvidím siluetu muže. Naznačuje, abych nastoupil. Otevřu dveře a sednu si na místo spolujezdce.

„Jdete pozdě! Už mě to přestává bavit! Nezahrávejte si se mnou!“ vyjede na mě hned poté, co za sebou zabouchnu.

„Myslíš si, že je to jen nějaká sranda?! Dávejte si pozor, jinak to s vámi dopadne špatně!“ pokračuje a sáhne na zbraň po svém boku, aby mě vystrašil.

„Omlouvám se..“ dostanu ze sebe s námahou. Mám knedlík v krku.

„Vem si to a vypadni!“ přitiskne mi neprůhledný sáček na hruď. Rychle vystoupím z auta a nesednu do našeho k Tedovi. Ještě stále se třesu. Ten chlap už zabil dva lidi. Nic mu ale zatím nedokázali. Spíš se z toho nějak vyvlíknul. Zahráváme si s ohněm.

„Jak to šlo?“ zeptá se mě Ted a vyděšeně hledí do mého bílého obličeje.

„Do..dobře..ale musíme si dávat pozor.“ odpovím mu potichu. Raději mu nechci říkat nic o tom, co se stalo během předešlých minut. Hlavní je, že oba žijeme a odvážíme si to, pro co jsme přijeli. Jednoho dne mě ty nervy z toho všeho zničí. Když se oba trochu uklidíme, odjíždíme pryč. Ten chlápek v černém Camaru ze šedesátých let tam stále ještě parkuje. Bude lepší zmizet. Balíček svírám v levé ruce a hlavou mi víří myšlenky. Měli bychom toho nechat a najít si normální práci. Radši budu makat x hodin denně než zažívat tohle. Chybami se člověk učí. Obávám se ale, že už možná není cesty zpět. Zašlo to daleko. Tedovi to tak možná nepřipadá. Vyhovuje mu to. Nemusí makat, to se mu líbí. I mně se to zezačátku líbilo, teď bych ale rád otočil list a přesunul se dál. Nevím, jak to udělat. Vymanit se z tohohle průseru není lehké. Lidi, se kterými se díky tomuhle setkáváme, jsou nebezpeční. Když jim budeme nepohodlní nebo budeme chtít vycouvat, klidně nás odprásknou jako škodnou.

 

Během těchto úvah jsem ovšem ještě neměl ani tušení, co bude v příštích hodinách následovat.

 

Cesta zpět do centra už je klidnější. Oba mlčíme. Zastavíme se na večeři v čínské restauraci v malé čtvrti nedaleko muzea. Pak vyrážíme směrem k okrajové části města. Už je dávno tma a po ulicích se začínají pohybovat podivná individua a opilci. Světla od většiny lamp pouličního osvětlení jsou přerušovaná, některá nesvítí vůbec. Nikdo se tu zjevně příliš nestará o to, aby v noci fungovalo osvětlení tak, jak by správně mělo. Tmavé uličky jsou nebezpečné. Nikdy nevíte, kdo za vámi může stát se zbraní v ruce nebo kdo jde směrem k vám s nožem pod bundou. Zabočíme do ulice, která vede kolem dětského parku, kde se houpačky rozpohybované prudkým větrem houpají ze strany na stranu. Míjíme starou budovu, kde byla v sedmdesátých letech psychiatrická léčebna. Na oknech jsou stále ještě mříže a u hlavního vchodu roste starý javor. Budova je už 36 let opuštěná. Vyhlíží děsivě. Říká se, že v ní straší duchové pacientů, kteří zemřeli násilnou smrtí a nebylo jim umožněno dojít věčného klidu. Jedeme dál. Světla na konci ulice nesvítí. Elektrické obvody vyřadil z provozu blesk, který uhodil do rozvaděče minulý týden. Zabočíme doleva. Po pravé straně je bordel. Je v provozu nonstop. Zastavíme opodál před místní hospodou. Není to hezké místo. Vždycky jsem rád, když odtud co nejdřív vypadneme. Už tu byla spousta nehod a rvaček. Nejednou lítaly vzduchem židle i půllitry. Vystoupíme bez jediného slova z auta a zastavíme se přede dveřmi. Ted má za opaskem pro jistotu schovaný nůž, ale to nám příliš na pocitu bezpečí nedodává. Nikde není psáno, že nám bude k něčemu platný, pokud se něco semele. Navíc proti střelné zbrani s nožem obstojíme jen těžko. Vejdeme hlavním vchodem, nezamíříme ale do sálu, nýbrž se přesuneme ke dveřím vedle lítaček. Za nimi se nachází úzké betonové schodiště. Maník hlídající dveře pod nimi nám kývne, když sejdeme dolů, a otevře dveře. Už nás zná, nejsme tu poprvé. Já ale tajně doufám, že naposledy. Vejdeme dovnitř a dveře se zabouchnou. Před námi se rozprostírá místnost o rozměrech zhruba 5x4 m². Není velká, ale k tomu, co se tu dennodenně odehrává, je dostačující. Navíc má i postranní salónek, dá-li se to tak nazvat. Pro takový pajzl mi to připadá jako moc nóbl označení.

„Co nám nesete?“ zasměje se tlustý chlápek v černém saku sedící u kulatého stolu s dalšími třemi. Na stole leží karty, nejspíš opět hrají poker. Kolem se válejí prázdné láhve od skotské a rumu.

„Jako vždycky. Určitě se vám to bude zamlouvat.“ snažím se o úsměv a lehce zatřesu se sáčkem. I ostatní se otočí směrem ke mně. Chystám se vykročit směrem ke stolu.

„Nač ten spěch, pánové? Co takhle dát si ruskou ruletu? Jen vy dva a já.“ mrkne na nás a kývne hlavou, abychom si sedli. Ani jednomu z nás se moc nechce. Už tušíme, co bude následovat. Jsou to překupníci a násilníci, bůhví odkud, co si kupují drogy od těch nejlepších výrobců. Jestli přežijeme, bude to zázrak.

„Ale no tak pánové“ pronese pobaveně „snad se nebojíte?“

Výraz v jeho tváři se náhle změnil. Nemáme na vybranou, usedáme oba ke stolu. Hra začíná.

Tohle je sebevražda. Ten chlápek vloží do jedné z komor revolveru náboj, protočí bubínek a přiloží si hlaveň ke spánku. Podívá se na nás dva a pak stiskne spoušť. Cvak.

Zbraň nevystřelila. Komora byla prázdná. Podává zbraň Tedovi. Ted je nervózní a má strach. Po tváři mu teče pramínek potu. Také protočí bubínek a položí si hlaveň ke spánku. Křečovitě zavře oči a vyděšeně zmáčkne spoušť. Cvak. Zbraň opět nevystřelila a Ted ji předává mně. Jaká je asi šance, že ten jeden jediný náboj skončí právě v mé hlavě? Komor je šest a jen v jedné je náboj. I tak mě to děsí. Jde o všechno, jde o život, to nejcennější, co máme. Protočím bubínek a dívám se na hlaveň. Nechci to udělat, ale buď mě zabije ten jeden náboj, nebo oni, není v tom moc velký rozdíl. Ani tentokrát se ale nic nestane. Celé se to opakuje znovu, až zbraň dojde opět ke mně. Mám z toho divný pocit. Srdce mám až v krku. Protočím bubínek a přitisknu si zbraň k levému spánku. Zatnu zuby a zavřu oči. Po obličeji mi stékají pramínky potu. Neudělám to. Nemůžu! Položím zbraň na stůl.

„Neudělám to, tohle je šílené!“ řeknu váhavě.

„Ale ano, uděláš!“ řekne mi naprosto vážně. Tón jeho hlasu je výhružný.

„Neudělám!“ zakřičím na něj. Ted se na mě podívá. Zezadu ke mně přistoupí neznámý muž, který stál v protějším rohu místnosti. Shodí mě ze židle na zem a začne do mě kopat. Svíjím se bolestí po podlaze.

„Tohle tě naučí, jak se chovat!“ odsekne a zapálí si cigaretu. Ležím na zemi a z úst mi teče krev. Tedův obličej nabral mrtvolně bílou barvu.

„Vypadněte!“ zařve na nás neznámý chlap. Ted mi pomáhá vstát. Sáček, který jsme sem přivezli, leží na stole. Nedostali jsme zaplaceno, bleskne mi hlavou. Už stojím na nohou.

„Ještě prachy! Dlužíte nám prachy za to, co jsme vám přivezli!“ řeknu výhružně a setřu si krev z obličeje.

„Tak prachy, říkáš? Ještě jsi nedostal dostatečnou nakládačku? Zapomeň na to, nic vám nedám! Kliďte se mi z očí!“ vykřiknul a tvář mu zrudla vzteky. Já se ani nepohnu a jen zopakuji svůj požadavek. Chvilku se nic neděje. Pak ale Ted sáhne po noži, ukrytém za opaskem. Vyndat ho však nestihne. Ozve se výstřel. Prásk. Jsem zmatený. Najednou se ozve další rána. Teď už to není výstřel, spíš zvuk těžkého předmětu, který právě dopadl na zem. Ted! Ohlédnu se za sebe. Ted leží na zemi a z jeho hlavy se řine na zem obrovské množství krve. Kulka se zaryla do protější zdi. Čistý průstřel. Nedokážu se pohnout. Proč jsme sem do háje chodili? Proč jsme se na to nevykašlali?! Nemá cenu kontrolovat jeho základní životní funkce. Schytal to přímo doprostřed čela. Podívám se do tváře člověka přede mnou. Ten jeho úšklebek. Nic takového jsem nikdy neviděl. Jemu to snad udělalo radost. Bůhví kolik lidí už zabil.

„Tak co? Chceš být další?!“ zasměje se a namíří zbraň na mě. Je to klasická devítka. Takových jsou tisíce. Měl jsem si ji také koupit. Teď už je pozdě.

„Nějaká poslední slova?“ zeptá se mě pobaveně. Nevydám ze sebe ani hlásku, jenom zavřu oči. Lituji toho, že jsme sem chodili, a v duchu si to vyčítám. Neměli jsme sem chodit. Věděl jsem, že dneska to nedopadne dobře. Jsem já to idiot. Teda zabil bez jediného varování a mně si pěkně vychutnává. Říká se, že chybami se člověk učí, ale těžko se ze svých chyb poučí, když hnije pod kytkami na hřbitově. Je tohle vážně konec našeho krátkého životního příběhu?

„Dobrá tedy. Jak chceš.“ a zmáčkne spoušť. Ucítím ostrou bolest na hrudi. Střelil mě do srdce? Nevím. Hroutím se k zemi. Klečím na kolenou a vytřeštím oči na zakrvácené ruce, které jsem si předtím položil na ránu. Rozostřuje se mi zrak. Jsem v šoku. Moje tričko se začíná zbarvovat dočervena. Začínám ztrácet vědomí. Asi omdlím. Vše je tak vzdálené.

„Vyhoďte ho ven a podpalte to tu!“ slyším někde v dáli. Někdo mě zvedá. Bolest se stupňuje. Na okamžik ztratím vědomí. Probouzím se na chodníku. Cítím mokro. Začalo pršet. Lije jak z konve, jsem úplně promočený. Voda na chodníku nabírá červený odstín. Kolik krve už jsem asi ztratil? Nemůžu dýchat. Dusím se. Někdo se nade mnou sklání. Je to žena. Něco mi říká. Nerozumím. Je těžké udržet oči otevřené, ztrácím vědomí. Slyším houkačku. Na vteřinu ještě otvírám oči a zamžourám na ulici před sebe. Blíží se sanitka..

 

---