Snění nezabíjí

Utíkal potemnělou předměstskou ulicí. Nevěděl, proč vlastně utíká, ale věděl, že musí. Cítil, jak se ho zmocňuje strach. Ohlédl se za sebe, ale jediné co uviděl, byla prázdná silnice. Škobrtl a svalil se na zem. "Au," uniklo mu. Byl to bolestivý pád, při kterém si odřel obě kolena a dlaně. Znovu se rozhlédl, ale stále nic neviděl. V neblahé předtuše se mu začali ježit chloupky na krku.

"Mě nemůžeš utéct," ozvalo se odnikud, a zároveň odevšad.

***

Prudce se posadil a začal zběsile oddechovat. Uvědomil si, že je v bezpečí, že to byl jen sen...

"Myslíš?"

 Srdce se mu rozbušilo ještě rychleji, ale když se dlouho nic nedělo, začínal si být jistý, že si ten hlas jen představoval. Na budíku svítilo půl páté. Podíval se z okna. Začínalo svítat. Rozhodl se, že si půjde zaběhat. Oblékl se a vyšel na chodbu. Tiše našlapoval po schodech do přízemí. Nechtěl vzbudit rodiče. Nechtěl odpovídat na jejich zbytečné otázky. Víš kolik je hodin?! Kam jdeš? Kdy se vrátíš? Opatrně otočil klíčem a vyšel na ulici. Vydal se k okraji města. Někam, kde ho nikdo nezná a on se nebude muset bát, že by ho viděli. Nechce, aby se o něm ve škole říkalo, že je trapnej. Všichni jeho "kamarádi", když zrovna nejdou do školy, vstávají k obědu, tráví celé dny na počítačích a jenom degenerují. To nebylo nic pro něj. Ne, on potřeboval být aktivní, hýbat se.

Běžel po kraji silnice. Nevěděl proč, hned vedle byl chodník, ale on to dělal už odnepaměti takhle. Před ním se ozval nějaký zvuk. Šlo to hned od těch popelnic přes cestu. S hlasitým PRÁSK spadlo jedno víko. Přímo proti němu se rozeběhl pes. Srazil ho k zemi a zůstal mu stát na hrudníku. Ve stejnou chvíli se místem, kde ještě před okamžikem stál, prořítilo auto. Ten pes mu asi zachránil život. Nebyl si jistý, co to je za rasu, asi nějaká směska. Olízl mu tvář. Tím si ho naprosto získal. Vstal a podrbal ho za ušima.

***

Procházel se po škole. Byla hodina a on byl na chodbách sám. Chodil a nahlížel do tříd. Bylo mu divné, že se neučí s nimi. Najednou uslyšel odkudsi výkřiky. Začal hledat, odkud vycházejí, ale nebyl si jist. Muselo to jít ze spodního patra, ale pokud věděl, tak v této škole nebyl suterén.

Přiběhl ke dveřím jídelny. Slyšel za nimi hluk snad celé školy, ale když je otevřel, byla naprosto prázdná. Tam, kde se vydávalo jídlo, se nacházely schody vedoucí směrem dolů.

Opatrně sešel dolů. Byla tam tma, pouze konec chodby osvětlovalo problikávající červené světlo. Zkusil po kapsách najít mobil, ale nikde nebyl. Tohle byla nejhorší možná chvíle, kdy ho nemít… Otočil se, aby zkontroloval schody za zády, ale místo nich byla jen cihlová zeď. Sakra.

Postupoval chodbou jediný směrem, kterým to šlo. Kupředu.

„Je tady někdo?“ Ptal se dívčí hlas odněkud zepředu.

Ten hlas mu připadal známí, jako by ho už někde slyšel. Šel stále za ním, až našel i tu, které patřil. Byla to prvačka, tušil, že se jmenuje Jenny.

„Ahoj Jenny, co se děje?“

„P…prosím, neubližuj mi.“ Vykoktala ze sebe.

„Neboj se, ty si mě nepamatuješ? Jmenuju se Jerry a chodíme spolu do školy.“ Chlácholil ji. „Co se děje?“

„Já nevím, byla tu nějaká ženská a honila mě. A teď jsem tady ztracená.“ Řekla poněkud klidněji.

Suterénem se začalo rozléhat hlasité pípání. Dívka vytřeštila oči a zmizela. Zvláštní, že by to byl sen?

***

Koukal na plakát, na stropě nad svou postelí. Asi ano, zajímavé.

 

---