Požár

Slova zmlkly.

    Vznáším se v tichu u samotnýho dna soumraku,

                      v ruce hořící štětec a popel ze stránek včerejších myšlenek.

Chybí mi duet na psacím stroji reality, obrazy na stěnách se rozpíjejí.

            Už nepředpokládám.

Jsi a nejsi tady. Je to zvláštní bolest, přichází docela vítaná v noci.

    Lampy se míhají kolem, labyrintem Cesty míjím bluesující motoresty..

                    The Doors..

V rozechvělý noci si Tě zabodnu do plic až po rukojeť,

                                   až budeme zase všemocní bloudit Městem.

Řady domů mě táhnou za ruku,

pluju na balkóně uprostřed noci, řvu smíchy s rozpřaženejma rukama do vesmíru,

                                                                                   krabka westek – neztrácím se a strach?

                Ten už jsem dávno dopsal.

Hovořící lidé ve zdech, autech, mezi stromy a neměnnejma bytama, který mají pořád tu svojí vůni.

Vyslechnu jejich slova s pohledem mimo ně, na blížící se obzor.

    Asi je znepokojuju, když v neonujících barech vylívám dvojky vína do veršů, který otevírají znenadání okna; zrcadla třeba taky

lžou, v dálce troubí auto a tepny si vydupávají neklidnej rytmus.

   Topím se a v tom pádu se nacházím,  rychle, barevný kruhy se prolínají, knihy a kosočtverce;

                                                                       dada si na trůně s převrácenejch polic zapaluje nonšalantně fajfku.

Vzpoura nekončí, i když tělnatý, rezignovaně hrdý ženy setřou z dlažby pod barikádou krev.

         - nikdy nezaslchla, souloží ve mě, všechno je tu, tma se prolíná s purpurem, žijeme v oceánu.

Indiga, spermatu a hvězd jazzujících extaticky skrze těla – září jim oči a saxofony.

         Neklid dodávek a raketovejch sil, okovů ze strachu.

Kouř se vpíjí do palety, asi je zima, tahle noc pije absint, otahaná a nenalhávající, čirá.

  Noční let protíná souhvězdí, propiska září, meteory a komety horečně vydechovanýho kouře-

  Okna jsou slepý zrcadla

                     černý, černý, černý,

                      svatý,

splněno nic, plameny svíček se chvějou na parapetech, střechách, kandelábrech, noční vlčí máky, pod palbou impulsů, vířím a utínám

lano od týhle lodi uprostřed Amazonky, Mississipi, Vltavy, Labe, temně modrej plamen, výheň;

             nechci usnout a už vůbec ne se probudit. Do Zase.

                       Beat.

Zčeřená hladina, nic neutichá, popadni mikrofon a skoč do duhovky,

                jsme epos a půlnoc odhazuje šaty, tělo pomalovaný nezaschlým akrylem..

Hladí mě ve vlasech a já se vznáším do ticha-

  Polibek na cestu.

Asfalt křižovatky jiskří a chodci splývají do fosforeskující medůzy nad hřbetama domů-

              vyhazuju zrcadlo z okna a polívám se inkoustem, když se ve zpomaleným vnímání tříští dole na ulici.

Brány vnímání jsou otevřený, očištěný kvílením před zadušenýma úsvitama-

          Všechno je tak, jak je-

Infinite.

           Zejtra budeš spát s někým.. S kým budu spát já? On? Ona? Budoucnost není.

Infinite.

           Dech se mi zklidnil a jediná slza mi sklání hlavu z koutku oka.

Nekonečné.

           Došli jsme daleko.

Z útesu na kraji světa se usměju nenápadným gestem.

---