Systema II

    Plíce ulic škubou.

zarachotilo soukolí, do stroje přihozená hromada zlámanejch paží,

ocelová facka a vlasy v očích. Tupej desetitunovej buldočí ksicht mě drží za oční bulvy a táhne strojem, dokudkosti v peci nedohoří a já, zmlácenej a se špinavou, prochladlou krví nespadnu zase zpátky do prázdnýho pokoje, tichýho jak zásah baseballovou pálkou do čela.

Budík zase. Opkování, noha před nohu, nekonečná smyčka filmu předávkovanýho režiséra.

Prázdný tváře, kroky v břečce, v astmatickým záchvatu krychle prosklený prací, prací, prachama, pařbama, výčitkama z cigaret a imaginárníma prstama pod palčivě skutečnou sukní.

         Dopotácel jsem se až sem,

              kde mi pod bradou tepe pohled na třesavku a jatka,

          pořád rychle vydechuju,

                   stroj rachotí, rachotí.

      Čaj stojí peníze, bezcitný kanceláře rotují peníze a verše odfuní do prázdnejch flašek peníze.

      Za hodinu zase vstanu a budu doufat, že lžu alespoň v něčem.

   Sirény zavyly, táhla a řemeny škrtí zvesela, účty se plní a mě se lámou ruce na periferii města před orezlejma vratama garáže, kde masturbuje mechanik s tváří z Rafaelova obrazu – rychle, než přijde sestra, vystřízlivění nebo Ty víš kdo. Nebo já, ponoukanej k rychlosti hodinama z tisíců zdí.

   Nejsou dny – jsou hodiny, sekundy – řveme na sebe a rozbíjíme dílnu napadrť, pálíme město a tabák, dokud se nerozpláčeme a nezačneme si hrát na obchod s prázdnými plechovkami od slzáku-

   Budík zase – plíce ulic škubou, když spěchám po chodnících se zaťatejma zubama k zastavení.