Erian 1

            Uskočila. Právě včas. Do místa kde ještě před chviličkou stála, se zabodlo několik ledových jehlic. Jeho rychlost ji nikdy nepřestávala ohromovat. Útočil tak rychle, že se musela bránit na úkor své vlastní ofenzívy. Už ji to štvalo, že pořád jen utíká jak vyplašený zajíc. Rozpřáhla ruce a hladina kolem ní se rozestoupila. Vklouzla do prohlubně, již si vytvořila a voda se nad ní zavřela. Vyrazila vpřed. Bublina vzduchu kolem ní neslyšeně plula přítmím jezera. Věděla, že jí tenhle manévr nevydrží na dlouho, proto měla v plánu jednat rychle. Navíc z podobných věcí nikdy neměla dobrý pocit, ačkoli jí to její moc umožňovala.

             Uviděla nad sebou stín. Teď! Vystřelila dlaně vzhůru. Okamžitě vyletěla na hladinu jako šipka. V úrovni, kde tušila břicho, vykopla pravou nohou. I přes sníženou viditelnost zahlédla, jak se zapotácel a udělal pár kroků nazad. Skvěle, znejistěl. Udělala neznatelný pohyb levou rukou a v tom okamžiku se muži před ní začali kolem nohou otáčet ledoví hadi, bránící ji v dalším pohybu. S hlasitým čvachtnutím dopadla na povrch jezera. Rychlost teď hrála hlavní roli. Prudce máchla pravačkou vpřed a od ní vyletěl proud vody.

            Nevzrušeně ji napodobil, jen s tím rozdílem, že o jeho dlaň se voda tříštila. Okamžitě na velké kapky začala tlačit, aby je střelila proti němu. Narazila na odpor. Snažil se o to samé. K mysli přidala ruce, aby zvýšila sílu. Choval se jako její kopie, takže se ocitli v další bezvýchodné situaci, kdy se přetlačovali navzájem. Na tváři se jí usadil škleb a v hlavě se zrodil plán. Zatlačila celou svojí silou a pak ve vteřině přestala a vrhla se tělem vpřed. Vodní projektily ji jen těsně minuly. Teď se ocitla těsně u něho a bojovat s pomocí okolního živlu by nemělo smysl. Ještě by mohla ublížit sama sobě.

            Člověk by řekl, že malá a drobná dívka bude mít v tělesném souboji s dospělým mužem značnou nevýhodu, ale nedostatky její postavy jí vynahrazovala hbitost. Otočila se proti němu a zuřivě vykopla. Úderu se ladně vyhnul a sám zaútočil. Pravá ruka, levá ruka… měla co dělat aby se tomu všemu uhnula. Pak přešla do protiútoku. Doslova cítila, jak jí adrenalin proudí žilami a tenhle boj si možná i malinko užívala. Její otočkový kop zablokoval překřížením paží. Příliš ji to nebolelo, na podobné rány a ještě tvrdší si zvykla z trénování. Bleskurychle ji stáhla, protože jinak hrozilo, že by to pro ni špatně dopadlo a vyrazila rukou. Ten výpad odrazil svojí rukou a sám se taky pustil se do ní.

   Stalo se z nich klubko míhajících se rukou a nohou, jehož jedna či druhá polovina co chvíli povyskočila, aby mohla lépe bojovat a dělat účinnější pohyby. Za chvíli už byla celá propocená udýchaná a celkem i unavená. Stál proti ní důstojný soupeř a ani léta tréninku jí v tomhle ohledu moc nepomohla. Měla by to skoncovat.

   Během několika sekund ji obklopil mohutný, hučící vír. Okolí jí zmizelo z očí. Na tom však nesešlo. Tenhle typ útoku sloužil zároveň i jako štít. Udělala krok vpřed. Vír se pohnul s ní. A rozšířil se. Pokračovala dál. V tu samou chvíli se točící vodní masa začala měnit v led a potápět se. Nezvykle rychle. Její ochrana zmizela a ona zjistila, že stojí jen krok před ním. Chtěla něco udělat, jenže nemohla pohnout ani rukama, ani nohama. Vyděšeně pohlédla na své tělo. Celou ji omotal vodními provazy, bránícími jí v pohybu.

„Zatraceně!“ ucedila.

„Skončilas,“ oznámil jí suše. Mávl rukou a ona cítila, jak je tlačena pod hladinu. Takže přeci jen vyhrál. Zajela několik metrů do hloubky a pouta povolila. Mohla se opět volně hýbat. Několika mocnými tempy se dostala zpět na hladinu, kde ji okamžitě zastudil chladný vzduch.

„Dobrá práce Erian,“ pochválil ji. Dlaněmi se opíral do kolen a oddechoval.

„Díky tati,“ zazubila se. Vytáhla se a nohama spočinula na vodní ploše. Chvíli se soustředila a z mokrého oblečení odtekla všechna voda. Hned jí nebyla taková zima.

              Tohle dokázal hravě každý aquakinetik. Erian s tátou často trénovala, aby své dovednosti vylepšila. Chtěla se stát jedním z členů Společenství. Společenství chránilo lidi před nebezpečnými tvory, žijícími v Dalurenu a často si je najímali různí páni a lordi jako ochranku. Existovalo nezávisle na královstvích, vládcích a politika je nezajímala. Patřit mezi ně, znamenalo společenské postavení, výsady oproti normálním lidem a hlavně prestiž a uznání. A o uznání Erian stála nejvíc. Peníze ani postavení pro ni mnoho neznamenaly, ale uznání, to je jiná. Doteď nechápala, proč tam otec není. Talent měl, to viděla. Ne že by proti práci písaře něco měla, to ne. Ani to, že moc nevydělával, jí nevadilo. Zato ostatním dětem to nejspíš přišlo podivné. Utahovali si z ní i jejího otce. Navíc jim přišlo podivné, že nemá matku, ačkoliv jim vysvětlovala, že zemřela, když se narodila. A dospělci se jim taky z nějakého nepochopitelného důvodu stranili. A Erian jim chtěla dokázat, že je nepotřebují a že jsou lepší oni, nepotřebují nějaké hloupé lidi. V nitru ji tohle všechno pálilo. Ale ona jim ukáže! Často taky slýchávala různé debaty a teorie o své matce. O tom, jestli je opustila, její povolání bylo nejstarší na světě a podobně. Nenáviděla je za to z celého srdce.  Nebo o svém otci. O opuštění její matky, jejím ukradení a podobně. Vypěstovala si díky tomu vůči naprosté většině lidí zášť. Vstupem mezi elitu jim chtěla ukázat, jak moc se mýlili a že je lepší, než oni kdy budou.

              Nedávno jí bylo šestnáct, což znamenalo věk, kdy může vstoupit do Společenství, pokud složí vstupní zkoušku. Ta měla přijít za necelý týden.

„Pro dnešek už končíme,“ oznámil otec lehce vyčerpaným tónem.

„Už? Ale já ještě můžu,“ protestovala.

„Žádné ale,“ zarazil svou dceru. „Ty možná můžeš, ale já nemládnu,“ konstatoval zachmuřeně.

„Vždyť tak moc starý nejsi,“ namítala. Chtěla ještě trénovat. Mohla toho umět víc. Nebo alespoň ten pocit měla.

„Pomalu ale jistě mi táhne na padesátku, to už stáří je.“

„No jak myslíš.“

„Je nemyslím, já vím.“

             To už jí nezbylo nic jiného, než se vzdát. Tenhle spor by prostě nevyhrála. Navíc se ve vsi konal trh a na ten se taky chtěla podívat. A pokud si chtěla něco koupit, tak potřebovala peníze, jichž se jí právě příliš nedostávalo.

„No tak jo,“ podvolila se.

   Společně zamířili k malému domku, jenž stál stranou od vesnice. Nenacházel se sice za ochranou palisády, nikdy však neměli strach z nějakých potvor, co žili v lesích, polích, nebo vodách. A na rozdíl od většiny lidí, se jim dokázali efektivně bránit, i když ne úplně zabít, v některých případech. A pokud v tomhle jezeře něco žilo, nedávalo to o sobě vědět.

              Dům, ve kterém bydleli, byl jen kousek od jezera. A asi nějakých tři sta metrů od něj začínala vesnice Vilada, k níž patřili. Měli jednoduchý dřevěný dům s doškovou střechou bez patra. Po projití vchodovými dveřmi se ocitli v místnosti, která sloužila k vaření, jídlu i zbytku věcí, které se nedaly dělat v pokoji, ve kterém se spalo. Pro hygienické potřeby měli kadibudku a vědro s čistou vodou.

             Ačkoli by ni nikdy nepřiznala, cítila se poněkud unavená a vyčerpaná. Návštěvu tržiště o něco odloží. Ono to nikam neuteče.

„Nejdeš do vsi hned teď?“ v tátově otázce zněl lehký, popichovací podtón.

Zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Chci si promyslet další možné strategie.“ Docela dobrá výmluva.

„Nepřeháníš to trochu?“ Erianin otec nejspíše věděl, co je skutečným důvodem, přesto se rozhodl hrát s ní.

„Ani ne,“ pokrčila rameny. „Hodnotí vážně přísně a já se tam chci dostat.“

„Jak myslíš. “

             Došli až na krytou verandu. Erian vzala za kliku a dveře se s tichým vrznutím otevřely. Z hlavní místnosti vyzařovala prostota a efektivnost. Nic zbytečného by tam člověk nenašel. U stěny naproti jezeru stála kamna, ve kterých praskal oheň. Jaro sice už nastalo, ale teplo stále ještě pořádně nepřišlo. Nad kamny visely zářivě rudé mosazné hrnce a vařečky, vždy pečlivě vydrhnuté. Hned vedle se nacházela skříň plná talířů a příborů.  Kousek od ní stál pevný dubový stůl se dvěma židlemi. A nakonec pod oknem směřujícím k cestě do vesnice, padal prach na peřiňák.

             Erian prošla pokojem a zavřela se v pokoji. Táta ji jen sledoval s lehkým úsměvem na rtech. Vyrostla z ní úžasná a silná dívka. Snese toho hodně. Možná by jí už mohl říct pravdu.

              Okamžitě padla na postel a obličej do prachového polštáře. Kvůli nedostatku kyslíku se otočila a zírala do stropu. Pokojík nesl podobné znaky, jako hlavní místnost. Člověk v něm našel postel, skříň s oblečením, police plná rozličných předmětů, od zajímavých kamenů až po dřevěné hračky, které měla jako dítě a stolek s židlí u jednoho z oken. Vstala a posadila se.

            Opřela se o parapet a zahleděla se do okolí. Její pokoj měl dvě okna. Na jih směrem k vesnici, a na východ ke kopcům, které jí zakrývaly výhled na město, které bylo za nimi. Tím směrem také pěstovali domácí zvířectvo. Měli tam ohrádku, ve které byly slepice a králíci, a pak dlouhý výběh pro koně a bouda, která mu sloužila jako stáj. To bylo jediné místo, na kterém nerostl nějaký druh křoví. Od jejich domu, až po místo kde se jezero setkávalo s kopcem, bylo totiž celé volné prostranství prorostlé křovím. Od Vilady až téměř k jejich domu, se rozkládala malá políčka, patřící chudším vesničanům, kteří si nemohli dovolit pole směrem na jih, kde vzdálenost mezi jezerem a kopcem byla mnohem větší než na severu.

   Dovolila si na chvíli zavřít oči.

             Vzbudila se o půl hodiny a cítila se o mnoho lépe. Vyskočila ze židle a vyrazila jako vítr. Tátu našla stát u sporáku a něco kuchtit.

„Počítám, že budeš chtít nějaké peníze,“ konstatoval, aniž by se otočil.

„Pokud by to bylo možné.“

„Co bys dělala, kdyby nebylo?“ Na to Leně stačilo krátké zamyšlení.

„Šla bych stejně, abych se alespoň podívala.“ Jak taky jinak. Slyšela cinknutí dřeva o kov, jak oklepával vařečku a nechal chvíli hrnec stát bez dozoru. Zalovil v kapse a natáhl k ní dlaň s měděnými mincemi a pár stříbrnými. Musel je už mít připravené. Obyčejně je totiž po kapsách nenosil.

„Tady máš. Něco si kup.“

„Díky,“ zazubila se. Něco nezřetelně zahuhlal. To Erian neslyšela. Jednou nohou už stála venku.

„Něco ti přinesu!“ slíbila. Další zabručení.

              Cesta do Vilady vedla mezi poli která se teď, uprostřed jara, zelenala a polní kvítí která rostla u jejich krajů začínala kvést. Do vsi to bylo kousek, ale šla schválně pomalu, aby si to všechno vychutnala. Jaro totiž bylo její nejoblíbenější období, protože po zimě všechno znovu ožívalo. Po její levici se v záři slunce leskla hladina jezera, která byla místy přerušena domky stojícími na břehu, nebo stromy a keři.

     Krajina kolem Vilady nebyla rovná, jak tomu u jezer dost často bývá, alespoň ne na tomto břehu jezera Anderllas, u kterého vesnice stála. Pravda, kolem břehu byl asi kilometr rovné země, ale pak se zvedal do malého kopce, který jezero skrýval směrem od města Lannas a pak se táhl obloukem na severozápad až téměř k jezeru, a cesta vedoucí ze severní části království vedla tím úzkým pruhem rovné země mezi jezerem a kopcem.

   Vesnice nebyla nijak zvlášť velká, převážně se táhla podél cesty vedoucí na jih, k největšímu městu v jejich části země, Cataibu. Vlastně to byla taková klikatá nudle, ze které vybíhalo do různých stran asi šest slepých uliček, které končily v polích. Domy ve vsi byly bytelné dřevěné stavby, a až na dvě výjimky jednopatrové. První výjimkou byl hostinec, v jehož přízemí byla hospoda, ve které se mohli ubytovat poutníci cestující na jih a v druhém patře pokoje a druhou dům starosty, který dvěma patry dával najevo své postavení mezi lidmi.

   Dobře to odhadla, když si myslela, že bude ve Viladě spousta lidí. U břehů jezera žilo mnoho rybářů s rodinami, a ti všichni nechtěli chodit na trh do města, protože tam byly vyšší ceny než na vesnici. Vzduchem se nesly už dobře známé vůně čerstvého pečiva, koření, voňavek a chladné vody jezera. Míjela stánky s jídlem, s ovocem a zeleninou, šperky, nářadím a tak dále. Každý nakupoval to, co potřeboval, ale nejvíc šlo na odbyt nářadí spojené se setím a sklízením úrody, kterou bude brzy potřeba zaset.

Zrovna procházela okolo stánku se šperky, když Erian upoutal zlatý odlesk od jednoho z nich. Tlačila tam sice spousta lidí, ale i tak se jí podařilo protlačit se blíž.

              Většina šperků co viděla, byla buď čirá, nebo měly studenou barvu, ale tyhle měly teplou zlatavě medovou barvu.  Přestože byly tak krásné, zdálo se, že nejdou na odbyt. Viselo jich k dvacítce, ale nikdo si je neprohlížel, ani nekupoval. Sice to moc nechápala, ale pak ji napadlo, že asi nejsou nikterak cenné, ale jí nešlo o peněžní hodnotu. Zařadila se do fronty, a mezitím si je snažila prohlédnout. Nebylo to snadné, protože jí je pořád zakrývala vlnící se těla, ale nakonec se jí to povedlo. Sobě vybrala šperk tvaru oválu se špičatými konci a tátovi klasický ovál.

 

                                                              ***

   Erianin otec Perer pracoval, v dvacet pět kilometrů vzdáleném městě Lannas jako písař. Ta práce nebyla náročná, plat byl mizerný, ale to mu nevadilo. Nechtěl se moc zviditelňovat, aby se nestala nějaká katastrofa. Když byl mladší, rozhodně si nepředstavoval, že bude bezvýznamný písař, ve stejně bezvýznamném městě. Ale život mu připravil spoustu překvapení, a jedním z nich byla i jeho dcera Erian, kterou nade vše miloval, a kvůli které tohle všechno dělal.

              Teď se chystal udělat obvyklé práce, spojené s životem na venkově, jako nakrmit slepice a králíky, posbírat vejce a vyhřebelcovat svého koně, na kterém jezdil do práce. Po chvíli se tak zabral do činnosti, tak si nevšiml, že po cestě od severu přicházejí dvě postavy. Už zdálky bylo vidět, že nepatří k obyčejným lidem, jako byli rolníci anebo dělníci, protože jejich šat byl většinou prostý. Nepatřili ale ani k šlechtě, protože jejich šaty byly honosné a bohaté, a zaručeně nechodili pěšky.

   Když se přiblížili, ukázalo se, že dvojici tvoří muž a žena. Žena měla dlouhé havraní vlasy a byla velmi pohledná, až na ledový výraz v jejích očích. Měla hedvábné šaty, stejně černé jako její vlasy a v pase přepásané pásem ze zlata, který se stejně jako boky svažoval směrem k rozkroku do špičky.

   Muž byl o něco vyšší než žena, měl tmavě hnědé vlasy a ne tak studený výraz v očích jako žena. Oblečení měl stejné barvy, až na to, že to nebyly šaty, ale tunika s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty. A na rozdíl od ženy, působil dost divoce. Hned si všimli, že je Perer nevidí a věnuje se své činnosti, a tak ho chvíli pohrdlivě pozorovali. Pak žena promluvila.

   „Dlouho jsme se neviděli,“ pronesla. Její hlas byl příjemný, ale i v něm byl slyšet chlad. Na její tváři se usadil spokojený škleb, který by si nikdo nemohl splést s hodným. Perer se otočil tak prudce, až mu křuplo v zátylku. Pořádně si je prohlédl, protože mu nepřipadali povědomí, ale pak si vzpomněl a upustil nůši se senem na zem.

   „Co…co tu děláte?“ zeptal se, a cítil, jak měl stažené hrdlo. Tak dlouho se úspěšně schovával, a teď ho našli. Sice počítal, že se jim to povede, ale doufal, že Erian už bude dospělá, a bude žít někde jinde a možná i dost daleko od něj, aby ji neohrozil.

              „Co myslíš?“ zeptal se ho muž. Měl chraplavý a hrubý hlas, a mluvil tak, že se zdálo, že mu slova nejdřív uvízla v krku a až potom se mu je podařilo vyslovit.

   „Dobrá práce, musím říct,“ pokývala hlavou žena a popošla k němu. „Šestnáct let se úspěšně skrývat…. Skutečně obdivuhodný výkon. Bylo to od tebe mazané, přestěhovat se na druhý konec kontinentu a nechat si říkat jiným jménem, Aurusi.“ Perer sebou trhl, když uslyšel své pravé jméno.

   „Už je to dlouho, co jsem to jméno slyšel,“ pronesl tiše, a připravil se na boj. Když se viděli naposled, tak se taky bojovalo, ale on zrovna utíkal, zatímco jejich rozptýlení obstarávali jiní. „ale řeknu vám tohle: u mě není.“

   „Skutečně?“ podivila se naoko žena. „ V Lannasu nám řekli něco jiného. Prý máš šestnáctiletou dceru.“

   „Nesmysl. Nevím, co jste slyšeli, ale celých těch šestnáct let jsem sám. Není možné, abych měl dceru.“ Předem věděl, že jeho snaha je zbytečná. Tihle dva nepatřili k těm, co se dají snadno přesvědčit. Navíc, oni tam před sedmnácti lety byli, a viděli, co dělá. A při jejich předchozích střetnutích pochopili, jaký druh člověka je. Nikdy by nedokázal opustit dítě, i kdyby nebylo jeho vlastní.

   Prostý lid z města nelže. Tedy nelže, pokud s ním mluví někdo výše postavený, než je on sám. Lhaní by mu totiž přineslo jen trable a nepříjemnosti. Takže nebude zbytí.

 

***

   Průhledně zlatý kámen v paprscích slunce zářil. Dala ruku, na které se jí houpal přívěšek pro tátu níž, protože ji na moment ta záře oslepila.

Zdálo se jí, že jak se přibližuje k domovu, je vzduch nějaký sušší a hůře se jí dýchá. Ve chvíli kdy téměř neustále polykala, aby se jí dobře dýchalo, se jí zmocnil podivný pocit. To už byla téměř u domu, takže se tím nijak neznepokojovala. Udělala krok, a zpod nohy se jí ozval mazlavý čvachtavý zvuk. Podívala se na zem, a ztuhla.

              Noha se jí zabořila do bláta, a všude kolem stála voda. Znepokojivý pocit ještě více zesílil. Takhle suchý vzduch a spousty vody na zemi zažila jen jednou. Když jí táta ukazoval, co všechno může dělat s vodou. V krku se jí udělal knedlík, a srdce se jí rozbušilo jako splašené.

     Rozeběhla se k místu, kde chovali slepice a králíky, protože v tuhle dobu, byl čas krmení, a ona to zrovna nedělala. Neuběhla velkou vzdálenost a zastavila se, stejně jako jí připadalo že, se zastavilo její srdce. Louže vody přímo před ní totiž byla zbarvená do červena a ve vzduchu byl cítit kovový pach, který moc dobře znala. Rychle se rozhlížela, jestli třeba neuvidí zraněné zvíře, ze kterého by krev mohla být, ale nikde žádné neviděla. Červená tekutina navíc byla i na zemi, a tvořila cestičku dopředu, kde byl vchod do domu. Rychle ji následovala a srdce jí bilo jako splašené, a zrychlovalo, protože stopa byla čím dál větší. Na verandě nebyla krev jen na zemi, ale i na stěnách, a dveře do domu byly otevřené. Vešla dovnitř. Rozšířily se jí oči a přívěšek pro tátu jí vyklouzl z ruky.

              „Tati,“ vydechla přidušeně. „Tati!“ zavyla zoufale. Její otec napůl ležel, napůl seděl na židli u stolu, v obličeji bílý jako stěna a oblečení rudé krví. Celé tělo měl poseté ránami, ze kterých ještě trochu tekla životodárná tekutina. Podlaha kolem něj byla krvavá a jí z toho pohledu a zápachu udělalo špatně. Vyběhla rychle ven a vyprázdnila obsah žaludku. Pak se vrátila zpět. Při pohledu na otcovo tělo pocítila prázdnotu, a nesnesitelnou bolest. Zamrkala, protože začala vidět rozmazaně, a uvědomila si, že jí tečou slzy. Otřela si oči, a všimla si, že na stole leží složený pergamen potřísněný krví, a pero s inkoustem, kterých si předtím nevšimla.

   Opatrně, aby se nedotkla těla, ho vzala a rozložila. Byl to dopis pro ni. Rukopis byl dost roztahaný a celkově špatně čitelný, ale jí to nevadilo.

 

Erian,

musíš co nejdříve opustit Iroin. Jsi ve smrtelném nebezpečí. Jdi za svým strýcem do Eremu v Hiurenu. Ten už bude vědět co dě

 

   Dál už dopis nebyl dopsán, byla tam jen čára, ale smysl byl jasný. Musí okamžitě odejít. Ale proč? Co jí hrozilo? Proč měla odejít, když byl mrtvý a nemohl ji ochránit? Bez něj to stejně nedokáže. Nikdy by si to nepřipustila, až teď. Táta jí poskytoval jakýsi pocit bezpečí, pocit že se nic nestane a že všechno zvládne. A teď byl pryč. A ještě má jít a ani ho nepohřbívat. Kvůli čemu sakra? Jak tam tak stála a přemýšlela, uslyšela z venku hlasy. Ženský a mužský. Už jen z jejich zvuku jí vstávaly chlupy na krku hrůzou.

„Nemohl jsi sakra být opatrnější?“ tázal se ženský. Slyšela v něm nesmírný chlad.

„Snažil jsem se, ale sama víš, že blesky jsou prostě silnější než voda.“ To byla pravda. Schopnosti měly na sobě kruhovou závislost.

„Měl jsi to nechat udělat mě, vítr je mnohem jemnější.“

„No jo pořád. Myslíš, že už bude doma?“

„Kde jinde by byla? A prý ovládá jen vodu. Její zajetí bude snadné…“

Víc už slyšet nepotřebovala. Vletěla do pokoje, popadla koženou brašnu a začala si balit. Vrazila do spíže a vzala kus sušeného masa zabaleného v pergamenu.

   Erian si jasně uvědomovala, že vchodem jít nemůže. Proto se vrátila do pokoje, a vyskočila oknem, které bylo směrem ke koňskému výběhu. Kůň se zrovna popásal poblíž. Neobtěžovala se ho sedlat, skočila na něj a vyjela. Nikoho neviděla, a tak si domyslela, že ti, co zabili jejího tátu, jsou pravděpodobně v domě. Pobídla koně do trysku a vjela do polí kolem Vilady. Minula ves, a tryskem se řítila na jih.

 

---