Kolébka domova 4. díl

Cesta za Norou

     Dita netušila, co tím vším chce ta bláznivá Nora říct, ale také byla natolik zvědavá, že si hned začala balit věci, které uznala za vhodné. Měla v pokoji plný stolek sladkostí, tak vzala vše, co mohla. Přemýšlela, co by s sebou kromě baterek, sirek a nožíku ještě potřebovala, když vlastně neví k čemu. A tak vzala ještě papír a tužku a náplasti a obvaz a tkaničku a pláštěnku, dále svůj prak z dětství a plyšáka Karla, kterého brala všude. V sedm hodin, když byla její máma v koupelně, se proplížila ven. Nechala ještě na stolku vzkaz, že jde ven a vrátí se večer. Mazala na zastávku autobusu. Po cestě přemýšlela, co se to vlastně děje, co je s Norou, a proč dělá takové věci, proč utíká z domova, a co jí vlastně chce, co myslí tou džunglí, vždyť jede do smrkového lesa.

     Dita došla na autobusovou zastávku a čekala, přišla o půl hodiny dřív, již nechtěla doma čekat, už to vlastně všechno chtěla mít za sebou. Na zastávce seděl místní bezdomovec, který na ní neustále civěl. Dita nevěděla, kam s očima, podala mu jednu tatranku a modlila se, ať už přijede autobus. Po nekonečném čekání konečně přijel. A jaká smůla, že zrovna řídil známý jejích rodičů. Samozřejmě se hned vyptával, kam jede, proč je sama, co bude dělat. Dita lhala, že jede na houby, a že nebude sama. Nasedla a jelo se na místo jejího raného dětství. Na místo, kam chodila s Norou na houby, kam chodili všichni na procházky do přírody, kde stavěly bunkry a házely po sobě šišky.

     Za půl hodinky je Dita na místě, rozloučí se a jde známým směrem. Snaží se jako by nic a být, co nejvíc nenápadná., i přes to, že se jí třesou nohy napětím, strachem, zvědavostí, trémou a vším, co si jen člověk může představit, z čeho se mu mohou nohy klepat. Za další půl hodiny je konečně na místě. Najednou jí nepřipadá stará továrna zábavná, ale strašidelná, ošklivá, plná temných koutů, dokonce je hodně cítit ztuchlinou a špínou. Vlastně z ní zbyly jen zdi a podlahy a část schodů. Prochází místnostmi továrny a míří ke staré kulaté nádrži. Nejednou chce zase odejít, vůbec se necítí dobře, nepřipadá jí výlet jako dobrodružství, spíše jako cesta do neznáma, která je nesmyslná a nudná. Dita už stojí u nádrže plné vody, ta voda je tam snad už odjakživa. Nikdy neubyla, nikdy nepřibyla, stále se drží na stejné rysce, ale najednou je jakoby větší a černější. Nora nikde není, a tak Dita přemýšlí, že si z ní zřejmě udělala srandu a chce odejít. Ještě hodí kámen do vody. Když ho však hází, všimne si na druhé straně nádrže postavy. Chvílí se snaží rozpoznat její rysy, a pak už si je jistá, že osoba na druhé straně je Nora. Zamávají na sebe a obě mrknou. Najednou se Dita na Noru zadívá lépe a vidí, že má na sobě plavky. Vždyť není zase až takové teplo, aby tady po lese chodila v plavkách. Dita na Noru pokyne, aby šla k ní. Nora se najednou rozběhne a skočí do nádrže. Ale fuj, pomyslí si Dita, taková staletá špinavá voda. Ale Nora se nevynořuje, neplave na hladině. Asi plave pod vodou a za chvíli se vynoří, ale ona nikde. Uplyne asi 5 minut a Dita už přemýšlí, jak se Nora kvůli ní utopila. Chce skočit do vody za ní a začít jí hledat, ale nějak se jí nechce. Když už začíná být zoufalá a rozhodne se volat o pomoc, na hladině, asi 2 mety od ní, se objeví Nořina hlava a plave k ní. Dita je strašně naštvaná a zároveň překvapená. „Jak si to udělala?“ ptá se Dita. „Byla si tam strašně dlouho.“ Najednou Nora začne lézt ven z vody a Dita jde do mdlob. Nora vylézá v oblečení. Má na sobě tepláky, tričko, mikinu, boty, žádné plavky. Stal se zázrak nebo toto oblečení měla Nora i před tím a Dita měla jen halucinace? Dita není schopná promluvit a jen se na Noru nechápavě dívá a čeká na vysvětlení.