Kardikluk

Kardikluk

 

To co vám teď povím, se opravdu stalo. Asi pět kilometrů od Loun stojí malebný zámek Nový Hrad v Jimlíně. V Jimlíně proto, že stojí v Jimlíně. Není to moc známá památka, ale na tak malou pamětihodnost se sem sjíždí mnoho lidí.

Jednou jsem vám takhle dostal ráci na pozici průvodce právě na tomto zámku. Byla to skvělá práce. Hodně času, slušný plat a navíc jsem pracoval s lidmi, což mě baví. Potkával jsem zde různá "individua". Jednou německy mluvící pán na motorce, podotýkám sám, si vyžádal německy mluvícího průvodce. Díky naší školní němčině jsme na něj mluvili slátaninou angličtiny, němčiny, ruštiny a češtiny a pan Němec, jak jsme mu později říkali, vše jen odkýval a předstíral, že všemu rozumí. Když jsme se ho na právě probíhající vstavě zeptali "Einige questions", odkýval to se slovy "Ja, ja" a odešle pryč. Do knihy návštěv potom zanechal vzkaz, že se mu prohlídka líbila. Hlavně usměvaví průvodci.

Jindy se na zámku zase objevila školní, nebo spíše táborová výprava, jelikož asi 10 kilometrů do Loun se nachází letní táborové zařízení v Pnětlukách, kde žádnému dítěti nebylo ani patnáct let. Dokážete si představit, jak asi vypadala prohlídka. "Nesahej na to, nelítej tu jako zběsilej, dodržuj nějaké předpisy" a tak dále a tak dále.

Jednoho dne, tuším, že to bylo někdy koncem července, se na zámku objevila rodinka asi se třemi dětmi. Už od pohledu vypadali, jako klasičtí "mufloni", jak se říká mezi průvodci.

Jen pro pořádek, mufloni nejsou zvířata, ale návštěvnící, kteří žvýkají, chodí po zámku jako po pastvě s rukama v kapsách a mluví s vámi, jakoby jste se s nimi znali od mala. To jsou mufloni.

Tato prohlídka, která měla být bžnou rutinou, se stala nejhorším zážitkem na hradě, který jsem kdy zažil, jelikož tato prohlídka vyšla zrovna na mě. K této pětičlenné prohlídce se připojila ještě trojice mladých lidí a pár důchodců. Přesný počet návštěvníků této prohlídky si ovšem nepamatuji.

V daný čas, kdy se mělo drama odehrát jsme se sešlí na prvním nádvoří u šenku, kde začínaly všechny prohlídky. Už od začátku jsem věděl, že se něco stane. Cítil jsem to v kostech. Jedno z dětí pětičlenné rodinky, byl to chlapec, který si sám na pokladně zvolil kombinovanou prohlídku skládající se ze dvou výstav (Výstava kostýmů ze seriálu Arabela a výstava exponátů z depositářu muzeí ústeckého kraje) vypadal, jakoby na něj sáhla sama smrt. Výprava měla trvat něco okolo hodiny a půl, ale nakonec byla zkrácena, právě kvůli tomuto chlapci.

"Dobrý den. Milí návštěvníci, kteří si objednali kombinovanou prohlídku, prosím následujte mě," řekl jsem a vyrazili jsme. Bylo veliké vedro, protože jak už jsem zmiňoval, byl konec července a léto řádilo v celé své kráse. Teploty šplhaly až ke třiceti stupňům a ve stínu to nebylo o nic lepší. Chlapec, který se mi zdál, jako posel samotné smrti se mne stále ptal na nesmyslné otázky, aledalo se to pochopit. Podle mne mu bylo něco okolo deseti let a byl velice pozorný a zvídavý.

Nemohl jsem se dočkat, až vlezeme do gotické místnosti, což byla první místnost standartní prohlídky, kde jsou fresky a nebeský chládek. Vlezli jsme tam a chlapec se zapotácel už ve dveřích, jako kdyby měl v krvi alespoň dvě promile. "asi jen zakopl," pomylsle jsem si a zamkl dveře za posledním návštěvníkem. V tom všichni ztichli a já mohl začít s výkladem. Popsal jsem kde se nacházíme, z jakého století pochází gotické fresky na zdech a tak dále a tak dále. Přešli jsme do dalších místností, což jsou svatební salonky, kde je teplota o něco vyšší. Chlapec zde už zářil všemi barvami a připomínal malířskou paletu. To už se znova zapotácel a zájem o historii pominul. Bylo mi jasné, že měl co dělat, aby se nepozvracel. Řekl jsem si, jestli vypadám tak nechutně já nebo zámek. Nechal jsem to být.

Když jsem dokončoval výklad svatebních komor, dali jsme se na cestu do staré fotické kuchyně a jídelný, kde byl znová krásný a přjemný chládek. Tam už jsem se zeptal maminky toho chlapce, což byla urostlá prsatá žena s mírami 130, 160, 130, jestli považuje za vhodné vláčet chlapce dále po zámku, že nevypadá příliš zdravě. Mávla jen rukou s pojdenáním o jeho častém simulovní a zasmála se jako pohádková čarodejnice. Mě to zas tak vtipné nepřišlo.

Po otevření dveří na třetí nádvoří, kudy se chodí na schodiště vedoucí do vyšších pater zámků, zavál do gotické chladné stavby horký vzduch z parného ovzduší. Chlapec zbledl. To už se držel matky zuby nehty, ale ta ho jen několikrát po sobě pokárala, aby přestal simulovat a dělat ostudu. Do schodů se motal, jako štamgast po litrech chmelového moku. Počkal jsem u vchodu na schodiště, až mě minou poslední návštěvníci, abych mohl zamknout, kvůli nezbedným turistům, kteří se snaží dobýt hrad i v dobách míru.

Když jsem zamkl schodištní dveře a pomohl starší paní do schodů, všiml jsem si malého rozruchu na arkádové chodbě, která se rozprostírá po celém východním křídlem hned u schodů. "Nejspíš klasicky obdivují rozkvetlé květiny, které ani nevím, jak se nazývají," pomyslel jsem si a s úsměvem v klidu jsem si vykračoval do schodů k davu a v duchu si přemýtal historii rodů, které měly na arkádové chodbě následovat.

Po vstupu na poslední schod a při začátku povídání o historii zámku jsem okřikl matku chlapce, která tam neustále s někým naléhavě telefonovala a chlapce se pořád na něco vyptávala.

"Paní, jestli vás to nezajímá, mohu vás klidně pustit ven. Nemusela jste sem vůbec chodit," řekl jsem jí s důraznějším tónem.

"Promiňte, já se omlouvám, ale chlapci se udělalo špatně."

"To brzo," pomyslel jsem si, "nebudete potřebovat pustit ven?"

"Kdybyste byl tak hodný, pane průvodce," řekla nešťastně matka.

Když ke mě přicházela paní s chlapcem, chlapec náhle zbledl. Vypadal jako stěna arkádové chodby. A jakože ta je opravdu bílá. Zapotácel se, oči protočil v sloup, chytil se parapetu okna a svalil se na zem, jako postřelený voják na bojišti, který byl postřelen do hrudi. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Svět a čas se stáhli na jedinou vteřinu, která náhle připomínala spíš hodinu v zavřeném sklepě. V duchu jsem si řekl "kurva chlape vzchop se a běž mu pomoct!" Doběhl jsem okamžitě k chlapci a zvedl mu hned nohy směrem nahoru, jak náš v hasičském sboru učili. Prý aby se mdlý mozek prokrvil.

Nohy ve vzduchu jsem mu držel zhruba tak půl minuty, když jsem pozoroval, jak se chlapci začíná obličej znovu červenat. Otevřel oči podlité slzami a zezelenal. Nhy jsem mu pustil na zem a rychle ho zvedl a odnesl z chodby ke dveřím.

"Zaběhnu pro pomoc. Prosím vás, nikam nechoďte a postarejte se zatím o toho chlapce," zavolal jsem na návštěvníky a vyběhl rychle do správní budovy, kde sídlil ředitel, jelikož můj chytrý telefon chytře vypojil anténu.

"Co je prosim tě? Nemáš bejt na prohlídce?" smál se na mě ředitel.

"Prosim tě zkolaboval mi tam muflon. Pojď ho někam uklidit."

"Ježiši maria. To je den." zakroutil mrzutě ředitel hlavou a rozeběhl se se mnou směrem k třetímu nádvoří.

Jakmile jsme se octli pod stěnou třípatrového jižního křídla a uviděli jsme návštěvníky vynášející bezvládné tělo chlapce ze schodů, udělalo se mi mdlo. Málem jsem tam sebou praštil na trávník také. Chlapec se najednou zase postavil a začal ze sebe lít neuvěřitelné množství zvratek.

Když jsem přišel konečně k sobě po tom desetiminutovém zážitku, vrátil jsem se zpět k návštěvníkům a prohlídku dokončil s napětím, jestli sebou nepraští ještě někdo. Nakonec mi bylo muflony dovoleno zkrátit prohlídku o jednu místnost, ve které se stejně nic nenacházelo.

 

 

---