Paměť

Mé kroky vedly od domu pryč. Mlčení nahradilo spoustu tichých slov, které překryly světlo toho rána. V stání si představuju cíl, ten je tak jasný, ale věci, které chci po cestě mít jsou v nedohlednu. Cíl a mlčení. Tam a zpět letí kroky. Zastávky nutné jak zlost. Závistivá vzpomínka se nedá tak lehce opustit. Dotyky mě stahují zpět.

Otevíráš dveře, v dlani cítíš studenou kliku. Dům zahalený v kouři, nad kterým prolétá dravec. Jeho hlas volá po ostatních. V přiléhavém obleku chráníš své teplo. Ve spěchu se díváš na oblohu. Přehlížíš svítání. Tvůj rozum hledá důvody, ale ke konci vidíš svá bezbožná přání.

Ignorace se obula. Neprůbojná žena ve frontě radši myslela na fialové korunky rostlin, které rostou na bílích stoncích. Špatná skutečnost se skryla do stínů pod listy. Na povrchu byla zeleň ozářená jako líbivé řeči. Dětské hry jí připomínaly plné košíky v překrásném sadu. Přišla ke skalce. Ulehčuje si, když myslí na své zesnulé bratry. Jak moc nepatrné jsou problémy jednotlivců v měřítku lidstva? Vnímala tu vzdálenost. Motory skučely. I mohutná alej byla jejím pokojem. Jemný popel se vznášel ve výšce, kam může jen pták.