MODRÝ VÍKEND

Modrý víkend.
V kolik že to odjíždíme? Ptal jsem se trochu nejapně ve tři hodiny ráno Ivana na cestě domů.Šli jsme,no spíš jsme se plížili,ano plížili,to je to správné slovo z hospody NA BRODKU,kde jsme hráli. Akustika je tady sice o trochu lepší než v Parlamentě, ale i tak dost bídná.Není zde totiž slyšet vlastního slova, natož pak co hraje váš soused, se zpěvem je to podobny, takže hrajeme více méně naslepo a musím zde sebekriticky říct, že nám to vychází a hospodě se to asi líbí. Alespoň nás zatím ještě nikdy nevyhodili a hospodský se s námi loučí slovy: Chlapi, příště zas! Naše hraní je také dosti zajímavá věc. Již několik let si slibujeme, že zavedeme pravidelné zkoušky jedenkrát týdně,ale člověk míní a ..., no zkrátka nic.Zkouška se odehrává až v hospodě, nebo kdekoliv jinde, kde se zrovna hraje.Asi to tak ještě dlouhou dobu zůstane. Cos to říkal? Ozval se po dlouhé době Ivan. Kdy odjíždíme, opakuji svou otázku. Jo jo, stav se zítra,tedy dneska kolem desáté hodiny u nás. Ahoj! Čau ! U vrat zjišťuji, že jsem si opět / po kolikáté už ? / nevzal klíč. A tak se svižným krokem vydávám obejít celý blok domů, za humny skáču ílopem přes plot /napřed kytara,potom já /, a honem spát.
Ráno se těžce stává. Bolí mě mezi ušima, žaludek je naštěstí jako vždycky v pořádku. Za chvilku se tlaky vyrovnají a bude pohoda. Hlavou mi probleskne odchod z hospody. Ve dveřích jsme se otočili a naše zraky spočinuly na stole, který se černal od nevypitých fernetů - naší odměny za hraní. Chvilkové zaváhání. Je to škoda to tady nechat, ale nebude to po prvé a kamarádi,kteří zůstávají, si rádi dají za nás.A zaslouží si to, celý večer nám svým zpěvem pomáhali udržet náladu, tak na naše zdraví! Dnes je před námi dlouhý den, tak spát! Teď si blahořeČím.Udělali jsme dobře! Organismus mi také dává za pravdu a tak z domova už odcházím zcela fit a v pořádku. Ač je teprve deset hodin, tak sluníčko peče jako v pravé poledne. To si užijeme, už se těším.
Včera jsme se rozhodli,že si s sebou bereme i nástroje,které ovšem nevlezou do osobního auta.Nevadí, říká Mina, z práce půjčím tranzit.Všechno je O.K., až na to, že auto nemá v zadu žádny sedačky,což by tak nevadilo,problém se lehce vyřešil zapůjčením židlí z hospody. Horší však je, že v zadu není možnost žádného větrání a v tomto horku si pasažéři užijí. V předu jsou naštěstí tři místa k sezení, a tak dvojka čeká jen na jednoho.Muselo se losovat! Dobrovolně do rozpálené pece odmítal kdokoliv vlézt. První padl los na našeho basáka Pepu. Naplánoval si to pěkně. Chlapi, cesta do Vrbna je asi dlouhá šedesát kilometrů, takže po 20 Km střídáme, jasně? Jasně Pepo, jasně. Druhá posádka to měla lehčí, jeli osobákem.
Když jsme v Bohuňovicích tankovali, měl už toho Pepa dost. Spocenej byl jako dveře od chléva a řval, že střídáme. To určitě! S Ivanem jsme se nemuseli ani domlouvat, bylo nám oběma jasné, že ho tam necháme pěkně podusit. Pepin se v zadu svíjel jak had a napřed prosil a potom i vyhrožoval, co nám všechno udělá, jestli překročíme stanovenej limit jeho uvěznění. Stopařka! Mám zastavit? Táže se celkem zbytečně Mina. Bude sranda! Co se zdálo z dálky jako mladá, krásná blondýnka,z blízka vypadalo jinak. Blondýnka to sice byla, ale to ostatní měla už bohužel dávno za sebou. Kam to bude mladá paní? Bohužel máme volné místo jen v zadu. To nevadí, díky! Teď dá snad Pepa chvilku pokoj.Během pár minut je stopařka v rozpáleném a nevětraném autě stejně mokrá jako Josef. Akorát nenadává, je vděčná, že nemusí v té výhni šlapat po svých. Pepa by si měl z ní vzít příklad !
Miro, máme hlad a žízeň, zastav ve Valšově na oběd! Jasně. Bohužel zavřeno. Otvírá se až ve tři. Zvláštní kraj. Sobota poledne a nikde možnost se občerstvit. Ze zastávky vytěžil akorát Josef, který odmítl vlézt znovu do pece. Na řadě byl Ivan. Šel na to chytře. Jednoduše se vyslíkl aseděl jen v kraťasech , čímž si ušetřil suché tričko. Chytrej kluk.Blondýnka nás zanedlouho opustila a tak jsme se od Pepy dověděli její story. Paní je z Přerova a jeli s manželem, který je lampasák a dělá na letišti nějakého technika u vrtulníků, vyprávěl Josef svým neopakovatelným vyprávěčským talentem. Právě jeli navštívit její rodiče. Najednou začal vyzvánět mobil. Manžel chvilku poslouchal, pak zařval: Provedu!, zastavil auto tam kde právě byli, otevřel dveře, a se slovy: Na letišti je nějaká porucha, musím se hned vrátit, vystup a chyť si stopa!, se otočil a jel zpět.Sranda, né? Všichni jsme si vzpomněli na své polovičky, co by nám asi udělali, kdybychom jim provedli podobnou taškařici a shodli jsme se na tom, že by nás přinejmenším přizabily.
Další zastávka na jídlo dopadla stejně. Zavřeno! Nevaří se! Chtěli jsme ušetřit, ale jíst budeme bohužel muset až na místě. Vystřídal jsem Ivana. Naštěstí poslední úsek cesty vedl lesem, takže se to dalo vydržet.
Po ubytování Miňovy rodiny v kempu, jdeme konečně na jídlo. Pivo za 18 Kč, ach jo. Jídlo standard. Všichni si dáváme co známe a co nás nemůže překvapit. Jediná víjímka je samozřejmě Josef. Pane vrchní, jako předkrm bych si dal Kuřecí stehýnka! Ano prosím a jaká to budou?, táže se číšník a jmenuje čtyři druhy. Pepa ani na vteřinu nezaváhá a odpovídá: Médium, samozřejmě Médium, jako vždycky! Nevěřícně na Pepu hledíme a v naších očích stoupá minimálně o dvě příčky. Když mu donesou mísu s vodou a s plovoucími řezy citronu, jen se ušklíbne. Víte na co to je? Né? No přece na umytí ruk od Média, vy ignoranti! Čímž stoupl o další příčku ve společenském žebříčku. Pak nám číšnice na stůl donese spoustu chleba a škvarkovou pomazánku. Díváme se po sobě, kdo že si to obědnal a číšnice nám s úsměvem sděluje, že je to pozornost podniku.Výborně! Než stačila dojít do kuchyně, chleba byl pryč. Když se po chvíli vrátila s příbory , oznamujeme jí s úsměvem, že rušíme obědnávku na jídlo, a že si dáme ještě jednou pozornost podniku. Ha, ha, ha ! Chvilku stojí jako opařená, až pak jí dochází, že si děláme srandu.Pepovi se nesou křidýlka. Chvilku nevěřícně zírá na talíř a pak znechuceně poznamenal: Nenávidím kečup! Nikdy by mě nenapadlo, že křidýlka Médium jsou s kečupem. Jen ochutnal a nechal kolovat,čímž u nás spadl o tři příčky zase dolů.
Venku zazněly první tóny. Honem dojídáme a řítíme se ven. V kempu ve Vrbně pod Pradědem právě začala Bluegrassová Pouť. Nevěřícně zírám na tu parádu, a nemůžu uvěřit tomu, že absolutní špička z celé republiky se sjela sem, a já se toho zúčastním. Jen mě zarazil malý počet lidí v publiku, ale kluci, co mají za sebou Kopidlno mě ujišťují, zeje to normální. Bluegrass není zkrátka v módě.Byl to ten nejfantastičtější maratón muziky, co jsem kdy zažil. Hudba se tady nadávala po troškách, ale jak trefně poznamenal Pepa, šufanem až do posrání! Celkový dojem nemohl pokazit ani mizerný výkon zvukaře. Na parkovišti před hotelem probíhala souběžně další akce - sraz příznivců veteránů US army.
V odpoledních hodinách dorazili také Heřmánci,kteří taky vystupovali.Nebyli sice kompletní,chyběl jim kytarista, ale i tak zaváleli ve třech perfektně. Nejvíce z nich byl nervózní Kamil,který měl řídit večer auto na cestě domů. Chodil jek lev v kleci. Když mu Lena asi v 19 hodin sdělil, že domů nejedou, že tady s námi přespí, tak jim napřed vynadal: To jste nemohli sakra říct dřív? To se nedělá!, a pádil honem na pivo.
Asi v deset akce oficiálně skončila a muzikanti se přesunuli do vinárny na sejšn, kde se odehrávaly ty pravé bluegrassové orgie. Bylo fascinující sledovat některé muzikanty, kteří již se střízlivostí neměli mnoho společného, jak místo aby se jim pletly prsty na hmatníku a zpěv vázl, brali nástroje do rukou přímo s ďábelskou lehkostí, a předváděli ty nejdivočejší sóla. Vrchol byl jeden basák, který odložil svůj nástroj, vzal kytaru, aby v půlce písně hrábl po banju, na které zahrál stejně bravurně, jako na oba předcházející nástroje. Neskutečny! Stah jsme s Minou přímo ve středu tohoto šílenství, a byli v sedmém nebi.
Stop všemu udělala v 1 hodinu po půlnoci číšnice, když všem oznámila, že zavírá. Nepochopitelné! Kvůli vašemu vrzání tady přece nebudu do rána, nám s ledovým hlasem řekla. Hospoda plná, chlast drahej jak hrom, přesto ale šel dosti na odbyt, a ona takhle! Nedalo se nic dělat, asi už si vydělala dost. Ve dveřích potkávám Kamila. Pojď na fernet! Nerad piju sám! Kamile, je zavřeno,ale pojď to zkusit! Ani náhodou! Ven! Sem ti to říkal, ale víš co? Pojď do kempu, slyším od tamtud hudbu. Před bufetem Pepa s basou,Jura s banjem a asi deset dalších muzikantů hrají jak o život. Kamile, pojď na toho ferneta, teď tě zvu já! Dvakrát drsoňa! Co-o?No tak dvakrát fernet! Aha, tak tomu rozumím. Osmnáct korun! Co-o? To jste tak laciní? Já nevím, já jsem děsně ožralej a jenom to tady hlídámMajitel chrápá támhle na židli, mám ho vzbudit? Nech ho chrápat a nalij nám to ještě jednou, my s tou cenou souhlasíme! Ozval se Kamil. V kempu se hrálo až do ránaJá jsem využil ale příležitosti a asi v 5 hodin ráno jsem zbaběle ujel s Jurou domů.Znáte to, povinnosti. Před vraty zjišťuji, že nemám zase klíč. Ach jo! Zase do kola. Flopem přes plot / napřed kytara, pak já/, a spát!... Hele, ono už je světlo!