Jen tak.

No, tak kde bych začala.. Tak třeba tady. Když se jednou člověk zklame, je pro něj strašně těžké znova potom začít věřit. Věřit, možná důvěřovat. Nevím. Každopádně strach z toho, že by to mohlo dopadnout tak, jako předtím mi brání dát průchod citům a pocitům, které by nejspíš vedly k možná velmi brzkému a intenzivnímu zamilování. Možná ne jen k zamilování, ale lásce. Což by v případě, že by to dotyčný se mnou myslel jinak, než vážně mohlo mít ne zrovna dobré účinky a následky.

Nedá se říct, že bychom si psali čtyřiadvacet hodin denně. Občas mi spíš přijde, že častost konverzace zas až tak moc neřešíme, dala by se označit za spíše slabší. Ovšem, když spatřím zprávu nepřečtenou několik hodin, naplní mě mírný strach. Celé to pramení z toho, co se stalo před několika měsíci a co na mě zanechalo nemalé následky. Rozhodně už to ale nenechám zajít tak daleko, proto se snažím neřešit to (ho), nemyslet na to (něj), přestože můj mozek to až tak úplně nerespektuje, kdyby ano, logicky bych teď neseděla a neťukala tohle do klávesnice.

Asi, asi určitě bych se do něj dokázala zamilovat. Jak ale říkám, nevím, jestli to pro něj není jen hra, výzva dostat mě pod něj do polohy vodorovné, či něco podobného. Každopádně, polibek od něj se stává hodně silným zážitkem. Je tak něžný. Plně chápu, že mi týden po tom, co jsme se seznámili, nebude psát, jak strašně moc mě miluje. Byla bych ale nerada, kdyby mě plánoval jen pro uspokojení svých tělesných potřeb, to bych pak byla nucena říct „Čau.“ a hledat dál někoho, kdo mě bude mít fakt upřímně rád. Jo, tělesná přitažlivost z obou stran je nutná, bez té to vážně nejde. Nejde, tedy pokud se nezamilujete, což se mně nestalo. Upřímně, člověk se přece jen mnohem rychleji a snadněji zamiluje do někoho, kdo se mu alespoň trošku vzhledově líbí.

Necháme tomu volný průběh, já už svých pár kroků vpřed udělala, teď záleží na něm, zaleží na tom, zda hledá vztah nebo preferuje cosi jako úlety. Pokud by dával přednost druhé variantě, znamená to, že se naše cesty rozdělí stejně rychle, jako se sešly. V opačném případě bych projevila neskrývanou radost a naplnilo by mě štěstí. Možná by se objevil strach z toho, že všechno hezké jednou končí, ale s takovým přístupem bych daleko nedošla. Ti, kteří k sobě patří se jednou, dřív či později najdou.  Tímto končím zápis svých myšlenkových pochodů. Cože? Že jsem dneska nepoužila pro mě typickou frázi? No tak tedy dobře „ Stejně to bude tak, jak to být má.“