old man blues

stromy zas začínají mít barvy tolik efektní pro krajinomalbu. barevnějí stářím a sluncepořád svítí. celý pohled, rámec a prostor je propíchaný ledovými hroty větru. pompézní počátek úpadku se zlatem, s purpurem, s pompou, ovšem s citelnou připomínkou nástupu královny zimy.
lhostejně zažíváme pád další říše. buněčné invaze, množení, bujení... končí to, užvlastně skončilo. každodeně procházíme po jevišti změn a i my máme další kornatějící cévu na srdci, či v mozku, o něco méně pohyblivé klouby, unavenější záda, víc vrásek.
lidská geneze ovšem nekončí, není závislá na období. opadávate jako strom poslušný podzimu a potkáváte palmy síly,energie mladosti a krásy i uprostřed stalingradských zim. s hladší kůrou a víc než dostatečnou zásoubou mízy.
bezmíznaté rty jsou lhostejné, zkroucené v úsměšku maskujícím prohru, nebo se přisávajík teplu vzdorujícímu zimě.
nebo vás to jen napadá ve studeném autobuse, při studeném pohledu skrze probíhajícístudené městské mízní uzliny, plné bojujích aerotrofních bakterií.