Následující forma Karla Potůčky

Karel Potůček se toho dne vzbudil a během několika málo chvil si uvědomil změnu. A byl to pořádnej šok. Ne že by se přes noc proměnil ve švába nebo mu narostly kraví rohy, kde ty věci, přátelé. Změna se udála uvnitř Karlovy hlavy. Jenom bůh ví, jak se to stalo, možná že cosi pučelo už dlouhý léta, vyčkávalo to  a vyhřívalo se to na Potůčkově laloku. Potůček se toho dne přestal kontrolovat, nemohl se dál přetvařovat a duševně kroutit. Toho dne se konečně vzbudil jako rovnej chlap.

  Rodinka už u snídaně postřehla Potůčkovu novou formu - to když se pustil do mladší dcery. Popravdě ji vyložil, co jí za pár let potká a že nemá mnoho možností, jak se z toho vyvlíct, že osm hodin v práci je třetina dne a splácet bydlení že není žádná radost a že každá láska končívá všední nudou a že každá krása totéž, že existují jediný dvě cesty - chvilku si užít, upít se k smrti - anebo pracovat, chvílema lenošit a dopracovat se k témuž. Dcera si z otcova přednesu neodnesla mnoho, první půlku slov vypouštěla z hlavy a druhá půle ji minula docela. Schroupala několik soust kukuřičných lupínků a odloudala se do školy.
  Ani žena - Zdena - se nevyhnula Potůčkově pozornosti. "Žiju s tebou v podstatě už jenom ze zvyku, Zdeno," pravil Potůček po malé chvilce rozjímání. "Věřím, že ty to máš zrovna tak," (Zdena se nadechla - patrně k jakési námitce - avšak Karel ji umlčel gestem pravé dlaně.) "Rád bych se s tebou rozvedl, jistě to nebude jednoduché, uznávám, ale nedá se nic dělat. Jsme spíš jak sourozenci, nemyslíš? Utneme to. Utneme to raz dva, uvidíš sama."
  "Co to do tebe vjelo? Probereme to večer, Karle," řekla unaveně Zdena. A Karel už neříkal nic. Klidně to nechal na večer.
  Šel do práce. Pěšky jak za mlada. A hlavu měl čistou jak už dlouho ne. Dokonce se s pobavením přistihl, že si pobrukuje jakýsi popěvek - ohlížela se za ním dvojice nabručených dělníků postavajících u lešení. A Potůček si škodolibě broukal dál. Elán - to je to slovo. Potůček byl k prasnutí naplněn elánem, dravostí a chutí do života. Chutí do nového života. Do nového života Karla Potůčky - čtyřicátníka s duší mládence (čerstvě po škole). Byla to krása. 
  Potůček usedl ve své kanceláři. Humorem přímo sršel - tedy alespoň do chvíle, kdy začal skutečně pracovat. Tehdy ho přešel veškerý vtip. Uvědomil si, že vykonává práci (ač pohodlnou a dobře placenou), která je hluboko pod jeho úrovní. Byl to doslova výsměch chtít po Karlu Potůčkovi - tedy po člověku tak vysokých kvalit - vyplňovat faktury a žádanky a ověřovat údaje smluv a datlovat je do dalších formulářů. Klid Potůčkova mozku byl ten tam.
  Potůček se zvednul a bez ohlášení vešel do útulného kamrlíku svého šéfa.
  "Takhle to dál nejde," spustil Karel bez přípravy. "Budeš si na moje místo muset najít někoho jinýho, končím." (Potůčkovi se zalíbila nová autoritativní barva vlastního hlasu.)
  Šéf (jménem Melichar) se zděsil. "Karle, klid. Jestli nestíháš, není problém pořídit ti nějakýho mladýho kluka k ruce. Nemůžem si dovolit teď o tebe přijít."
  "Nejde o to, že bych práci NEZVLÁDAL," ("ty debile", zaznělo mezi řádky). "Jde o to, že mou práci by zvládla i CVIČENÁ OPICE. Dávám výpověď. Tečka."
  "Teď se o tom vůbec nebudu bavit, Karle." (A Karel věděl, co to znamená. Znamenalo to, že Melichar se o tom nehodlá bavit vůbec.)
  "Nedáváš mi jinou šanci, půjdu se pobavit s Yakovem." (Melichar cítil podraz. A dočista zbytečně - Potůčkovi šlo skutečně jen o to odejít z funkce. Vytratit se nadobro z úřadu - do té doby událost nevídaná ba přímo nepředstavitelná.)
  Honosná kancelář. Sekretářka bušila do psacího stroje, zatímco velké zvíře odpočívalo na pohovce. Potůček vešel. Neurvale a vztekle vyložil svou situaci.
  "Chápu vás, kolego," zahučel Yakov. Sekretářka se vytratila kamsi dozadu a po chvilce přiskotačila zpět s láhví slivovice. Potůček vypil obsah své skleničky. ("Kdo je to ksakru ten Potůček," vrtalo Yakovovi hlavou.)
  "Krásně ses nám vyloupl, Karle," pravil Yakov. (Už žádná šedá myška.) "Přiznám se, že mezi mnou a Melicharem se za ta léta nastřádalo mnoho zlé krve. Od ledna zaujmete jeho místo."
  "Co prosím?" nechápal Potůček. "Hodlal jsem z práce odejít." (A žít si po svém jak za mlada. Ponocovat, popíjet a kašlat na všecko.)
  "Ale nehloupni, Karle," zazubil se Yakov. "Napij se. Mrkni se na to z lepší stránky. Všecko bude jiný, když budeš šéfem úseku namísto Melichara. Vyšší plat a firemní bavorák, Karle." Potůček dumal.
  "Co bude s Melicharem, když přijmu nabídku?" (Slivovice hřála.)
  Yakov se rozchechtal.
  Potůček ve vrátil ke svému stolu a monotónní práce mu dočista přestala vadit. Konal ji pečlivě a svědomitě. A šilhal po Melicharově kamrlíku. V duchu si ho zlepšoval a měnil.
  Domů se vrátil jako obvykle.
  "Jak bylo v práci," přeptala se Zdena ze zvyku.
  "Výtečně. Od ledna bych mohl mít vyšší plat."
  "Budem si moct zařídit tu novou kuchyň," rozzářila se Zdena.
  "Ano."