Přála jsem si tě

Přála jsem si tě. Kdysi. Ale jinak než si přejí holčičky pod stromeček novou panenku. Přála jsem si víc. Až na doraz.

Cítila jsem se skvěle, ještě teď si to pamatuju. Věděla jsem, že s tebou by byl můj život jiný. Perfektní. Byla jsem si tím jistá a už jsem se nebála. Jako když rukama hledáte ve tmě, nemůžete nic nahmatat a najednou to tam prostě je. Jen chytnout a nepustit se. Už nikdy! Jenže já jsem nechytla. Chtěla jsem toho spoustu říct, ale ústa mi kdosi zalepil neviditelnou páskou.

Poznala jsem tě. Nejdřív se nic nestalo. Slunečních paprsků, které se vkrádají žaluziemi do pokoje, si taky nejdřív nevšimnete, až toho světla. Ležela jsem na zemi v tmavém pokoji a najednou se všechno rozzářilo. Už nebyla tma. Aspoň na chvilku, ale to jsem nevěděla. Starosti byly vidět jen v rohu zrcadla.

Když jsi přestal existovat, rolety spadly přes okna a pokoj zapadal vzpomínkami a já schovaná pod postelí, protože jsem nechtěla vědět, že už tě nikdy neuvidím. Nikdy! Předtím jsem pořád doufala. Přála jsem si tě, ale nenarodil ses pro mě.

Na křesle sedí moje dcera s plyšovým medvídkem na klíně přesně jako kdysi já. Není ti podobná, protože nejsi její otec. Přeje si novou panenku. Jen jednu určitou. Radila jsem jí, ať si prohlídne i ostatní. Nechtěla. „Jen tu!“ Ukazovala toužebně prstem. „Je drahá,“ vzdychnu. V jejich očích vidím zklamání a vím, že ji tu pannu stejně koupím.

V noci se občas vzbudím. Nemůžu spát. Ručičky na hodinách stojí. Zase tě vidím před sebou. Už je to dávno. Po těch letech začínám pochybovat. Jestli jsem si tě nevymyslela. A stejně. Stejně se ve mně cosi rozbije a malá sklíčka se vysypou do mé duše. Byl jsi tak blízko.

Panenka zabalená v celofánu odpočívá ve skříni a čeká na svou chvíli. Já čekala moc dlouho a pak už bylo pozdě. Vidím tě rozmazaně, ale mám tvou fotku. Spoustu fotek, ale zakázala jsem si je prohlížet. Byl jsi blízko, ale zároveň daleko. Přála jsem si tě. Některý přání se neplní…