Stíny 1.1

Probudil jsem se. Nechápal jsem ani kdo jsem (či snad co) jsem, jaký je rok, kde to jsem. Jen jsem nějakým způsobem zjistil, že jsem naživu. Instinktivně jsem se podíval na svou pravou ruku, kde byly mé hodinky. Samozřejmě stály. Ukazovaly 11 hodin a 4 minuty. Sklíčko i vteřinová ručička byly tatam. Dalším bodem programu bylo to, že jsem si snažil protřít oči. S velkými obtížemi jsem ruce zvednul a posunul k obličeji. Byl jsem zesláblý. Velmi zesláblý. Při cestě ruk k očím jsem zavadil o plnovous. To mě trochu vylekalo. Sice jsem si nic nepamatoval, ale nějak mi prostě k sobě plnovous neseděl. Že bych si nepamatoval opravdu nic a ta osobnost, která se probudila neví opravdu nic o té osobnosti, která předtím usla, či cokoliv jiného to bylo? Protřel jsem si oči a konečně zaostřil na prostředí kolem sebe. Vypadalo to jako nějaká stará půda, ale stále jsem nechápal, kdeže to jsem. V téhle poloze jsem moc neviděl. Řekl jsem si, že se pokusím aspoň posadit, jenže jak břišní, tak zádové svalstvo odmítalo poslušnost. Opět zafungoval instinkt. Otočil jsem se na břicho a začal jsem se plazit k nejbližšímu sloupu, na němž stála střecha. S jeho pomocí a za použití zbytku sil jsem se posadil. Konečně. Alespoň částečně vertikální poloha.
Kolem mě byla opravdu půda. Byla velmi zaprášená a já jsem seznal, že i mé šatstvo nepatří k nejčistším. Kostkovaná košile, maskáčové kalhoty. Kdo jsem to ksakru byl? Copak tohle k sobě vůbec jde? Byl jsem způlky voják a způlky člen hnutí grunge? Pomalu se mi vracel sluch... O pár metrů níže jsem zaslechl povědomé tóny. Jako když něco znáte z dětství, ale potom to několik (třeba i desítek) let nevidíte, neslyšíte, necítíte. Byly to známé tóny a líbily se mi. Řekl jsem si, že zjistím, co to hraje; však najednou ačal jsem vnímat i jiný zvuk. Nejdřív slabý, poté čímdál silnější. Ten zvuk se mi nelíbil. Nevím věru, k čemu bych ho přirovnal. Něco jako... sekačka na trávu... ale zvuk jemnější, ne tak drsný. Byl to nějaký motor, ale příliš silný na automobil... Že by letadlo? To by sedělo, protože zvuk nešel zdola, ale spíš se ozýval nade mnou. Možná helikoptéra. A asi nebyla jedna.
Pak se rozsvítilo. Skrz střechu pronikaly paprsky. Nevím jak, nechápal jsem to, ale světlo procházelo skrz a osvětlovalo vše kolem. Se zbytky sil jsem se rozhodl skoncovat. Tato situace se mi nelíbila a Musel jsem se dostat z půdy. Odplazil jsem se ke schodům a snažil jsem se slézt dolů. Avšak po 2 schodech mi ruka stoupla do čehosi slizkého, nevábně páchnoucího, a následně podjela. Dole jsem byl rychleji, než bych si kdy plánoval.
Tady mě nenajdou, řekl jsem si. Schoval jsem se pod schody a čekal, až zvuky utichnou, či přinejmenším zeslábnou. Ale aspoň jsem se dostal blíže těm libým tónům, které jsem slyšel dříve. Bylo to tanglicky, to jsem poznal. Zdá se, že nemám paměť pryč celou, jen ... možná (jen) pár let? Nevěděl jsem o sobě nic. Naprosto nic. Akorát díky svému hustému plnovousu, který zjevně nebyl jen výsměchem maskérky, bych si odhadoval minimálně 30, či spíše 35 let. Vlasy také nebyly z nejkratších a ani ne z nejdelších, místy už prošedivělé. Takže to by vypadalo spíše na 40 let. Za každou cenu jsem chtěl zjistit, kdo je ta osoba, kterou jsem já. Nevěděl jsem, jak jsem se sem dostal, proč jsem byl sakra na půdě, jak dlouho jsem tam ležel a jediná moje aktivita byla, že mi rostly vlasy a vousy. Začaly mi mravenčet nohy. Něco, jako když sedíte několik hodin skrčeně a pak nevíte, co dělat, protože to vypadá, že vám noha upadne. Byl to strašný pocit, ale já aspoň zjistil, že mám v nohách cit. Ač je ten cit takovýhle a není příliš záviděníhodný. Pokusil jsem se pohnout palcem u nohy, ale bylo ještě příliš brzy na tyto experimenty s vlastním (od pasu dolů ještě veskrze bezvládným) tělem.
Tóny se ozývaly pořád. Stále stejný monotón, stále stejná písnička, přicházející kdesi z dávné minulosti a přitom jen asi 5 metrů ode mě. Mozek byl ještě příliš ospalý, po tom studeném restartu, který před pár hodinami zažil, a tak jsem nestíhal pobrat text, o čem se tam zpívá. Jediná slova, která jsem přes dveře zaslechl a která mi dávala nějaký smysl, byla slova "eye", nebo to bylo možná "eyes"? Potom slovo "face" a taky slovo "sun". Ale byly to jen záblesky, záblesky mé polorozbořené mysli, která čekala na rekonstrukci, či spíše na novou výstavbu. Byl jsem rád, že zůstaly alespoň základy.
Zvuk sekačky na trávu velice zvolna utichal a světla na půdě pomalu ubývalo. To znamenalo jediné. Pravděpodobně přestali mít o tento dům zájem a opouštějí ho. A nebo... nebo hledali mě? A pokud ano, hledali mě, proto, že mě někdo hledá a nebo proto, že jsme něco udělal? Či mě dokonce hledají proto, že jsem něco neudělal?! Dostal jsem strach. Ale věřil jsem svým původním instinktům, které mi velily schovat se. Proto jsem raději zůstal ve stínu a raději jsem počkal, až skutečně zvuky ustanou.
Musel jsem čekat... Čekat stále a znovu... Čekal jsem až do naprostého spánku...

-----

Probudil jsem se. Protřel jsem si oči... Počkat, zarazil jsem se. Tohle už tu přece bylo... Ale ne, naštěstí jsem seděl. Opřený o schody. A zase ta písnička. A stále dřevěné nohy... Začínal jsem rozeznávat kostru skladby... Předehra, je tam i sólo... Zní to jako ... jak se těm nástrojům říká... kytary. Kytary, ano... Vždyť... já na jednu taky hrál. Jak je to asi dlouho? Musel jsem se dostat blíž k té hudbě. Jenže to bude velký problém. Jak si mám otevřít dveře, které se otvírají dovnitř; navíc když nejsem schopen se postavit na vlastní nohy. Momentálně mám sílu možná tak na to, abych stiskl tu kliku. No, to bude oříšek k rozlousknutí...
Pozitivní na tom mém spánku bylo to, že zvuk oblačných sekaček skutečně ustal. Dokonce přestaly i nasvěcovat půdu. Že bych je přestal zajímat? A nebo mě nenašly?... A nebo mě našly a musely to ohlásit? ... Těžko říct, radši o tom nepřemýšlet. Tak jako tak na půdě nemůžu zůstat a měl bych se posunout někam dál. Jenže jak otevřít ty blbý dveře?
Musim ještě chvíli počkat; provedu ten experiment teď. A abych výsledky skutečně viděl, musim se zout. Jenže mám tak ztuhlý záda, že si na tu nohu zkrátka nedosáhnu. Hm, tak si tu nohu asi budu muset zkrčit. Á, povedlo se.
Dosáhl jsem si na nohy, vidim svoje boty. Špinavé až oči přecházejí. Po vytlačení pár slin z mé pusy, která je bolavá, jako by do ní někdo vjel traktorem a pořádně ji zoral, možná i pohnojil, a použití těchto slin na botu jsem zjistil, že boty, ač to tak na první pohled vskutku nevypadá, byly původně bílé, ba dokonce měly na sobě jistý znak, který, pokud se nemýlím, patřil nějaké světoznámé značce, kdysi snad i slavné. Úkol č.1, vyzout se. Kdyby tady byla aspoň nějaká... jak se tomu... lžíce, na ty boty. Ne že bych měl až takový hlad, že bych je musel pojídat, ale potřebuju nějakým způsobem to bezvládné chodidlo z té skořábky vyloupnout. A za pomocí těch hůlčiček, kterým jsem se za těch pár hodin naučil říkat ruce, to těžko zvládnu, protože ty by měly co dělat s dvoudekovou činkou pro mravence. Našel jsem akorát drát. Visel ze stropu, což nevěstilo nic pěkného. Ale musel jsem se zout, jen tak zjistím, jestli mám v těch nohách cit a pokud budu mít v nohách cit, dostanu se z půdy a nepojdu hladem. Sice byl izolovaný, ale v téhle situaci jsem té izolaci příliš nevěřil. Ale jak jsem řekl, jinudy cesta nevedla.
Takže, musel jsem se pokusit napřímit záda a natáhnout ruku před sebe a, pokud možno, chytnout drát za izolaci. Takže, nádech, první pokus. ... ještě kousss...seek... Au! Do prčic! Au, sakra. Tělem mi doslova projel blesk a cítil sem, jako by mi mělo puknout srdce. Oči mi lezly skoro z důlků a v kalhotech se mi udělalo teplo. No, pěkný. To asi nebylo jen 220V... Bohužel, jiná cesta nebyla. Tak... horší to být nemohlo, než se topit ve vlastní moči. Pravda, ještě jsem se mohl topit i v jiných tělesných exkrementech, ale na to jsem raději nemyslel. Takže znova, jak to bylo? Nádech, druhý pokus, druhé podání (snad bude tentokrát do kurtu)... Tak, mám tě! Ale ruka mi klouzala dolů a tak, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale na tom drátu jsem se přitáhl. Drát však nepovolil. Opřel jsem se o své bezvládné dolní končetiny a drát konečně povolil. Sesul jsem se k zemi. Bohužel přímo na svou bezvládnou nohu, která byla otočená poněkud zvláštně. Látka byla trochu potrhaná a kus čehosi trčel ven. Otevřená zlomenina, bájo. Jak jsem byl nyní vděčný za to, že mám nohu necitlivou.
Drát dostal nyní nový účel. Jeho ostrým koncem jsem byl nucen ze svých kalhot zhotovit slušivé kraťasy. Maskáče totiž dostávaly módní rudý odstín a to se nelíbilo mým zásobám krve. Sice mi bylo teplo, ale tuhle lázeň bych si rád odpustil. Nevypadlo to příliš pěkně; hlavně když jsem uvážil, že to je má noha. Bylo na ní vidět, že toho hodně zažila. Byla promodralá, skoro zsinalá. Nemluvě o té tekutině řinoucí se z rány asi v polovině mé holeně. Musel jsem zastavit krvácení. K tomuto účelu opět posloužil drát. Obtočil jsem ho nad ranou kolem nohy a postupně utahoval. Drát, taková, v úvozovkách, blbost, a dokáže vám zachránit život. Alespoň v tuto chvíli. Aspoň z toho pohledu, že nevykrvácíte. Ještě pořád jsem byl sice na půdě, bez kousku jídla nebo pití, ale žil jsem. A z vedlejší místnosti pořád ty známé tóny...
Začínám být zoufalý. Nohy stále necítím, připadá mi, jakoby se zastavil čas. Naštěstí aspoň slyším, že déšť dopadá na střechu, takže nějak tuším, že čas asi nestojí. Ztratil jsem asi dost krve a pokud se nedostanu z té půdy, tak se tady utopim ve vlastním hemoglobinu. Ale kdo mi zaručí, že "tam venku" k jídlu něco bude? Co když jsem v nějaké opuštěné chatrči, kde nic není? Sice jsem už zjistil, že tu je elektřina, pořád, i po tolika letech... Navíc, ty tóny se stále ozývají. Aspoň to mě drží nad vodou.
Musím se nějak postavit na vlastní nohy, ačkoliv vůbec nevím, jestli jsou funkční. Kdybych se dokázal postavit, dokázal bych si i otevřít... Ale co, stejně bude zamčeno. Na tu půdu mě musel někdo dostat; někdo mi zmrzačil nohy a přinejmenším dal ještě nějakou ránu do zad, když ty nohy necítím, a když mě sem dotáhl, těžko by nechal dveře odemčené. Sakra, musim něco udělat.
Uslyšel jsem nad sebou šramot. Malé střešní okno se pootevřelo a vmžiku proklouzl dovnitř jakýsi stín. V kapse jsem nahmatal nůž a schoval ho za záda. Tak lehce se nedám. Vidíte, ještě pořád žiju, i když jste očividně chtěli něco jiného! S oknem si ještě chvíli pohrával vítr až se nakonec přecejen zavřelo. Stín se ztratil. Jediné, co bylo slyšet, byly zase ty tóny. Ta neutuchající melodie. Ty tóny, které mi přišly tak povědomé a přitom tak vzdálené. Jako když po 30 letech potkáte svou první lásku a víte, že je to ona, ale pořád vidíte tu malou holčičku ze školky, která se na vás smála svou skoro bezzubou dásní. Odkud tu písničku jenom znám, že bych ji sám zpíval? Nebo že bych ji složil? Nebo...
Opět ten šramot. A teď je blíž. A nevypadá přívětivě. Spatřil jsem stín. V šerém koutě půdy se zablýskly dvě oči. Asi 2 metry nade mnou. Chystal se k útoku. Já vím, čeho vy jste schopní, rozdrápat mi oči a pak překousnout hrdlo, co? Mě nedostanete! Sice se nemůžu skoro hýbat, ale to na tom nic nemění, že se budu bránit! Namířil jsem na tu věc svůj nůž. Spíš to byla rybička. Čepel dlouhá asi dva palce a tupá jako mezek. Ale vystrašit to přinejmeněím mohlo. Stín určitě nečekal, že jsem ještě naživu a jen se byl ujistit, že už hniji. Pravda je, že odspodu už jsem hnil, ale hlavu jsem měl jasnou.
A pak se to stalo. Stín se odrazil a skočil. Tak, teď se rozhodne. Jednou rukou jsem si chránil oči a v druhé ruce jsem tasil svou zbraň. Ale jakoby stín neuměl mířit... pozoroval jsem, jak plachtí ne na mě, ale kolem mě... Letěl... a dopadl. Na kliku. Otevřel si, seskočil a odešel... Byla to kočka.
Ty srabe! Řval jsem na celé kolo. Ty zbabělče, já bych tě zabil, kdybys neutekl, vždyť jsem tě měl, ty se mě bojíš, ty srabe, ty srabe!
Byl jsem rozpálen do běla. Jednu pozitivní věc to mělo, už jsem nemusel dveře otvírat a mohl jsem se pohodlně odplazit z půdy. Ale, zase jsem přišel o jídlo, které posměšně odešlo dveřmi. Hlavou napřed. No, snad bude něco v domě.
Z toho vzteku na "stín" jsem byl vyčerpaný. On adrenalin je pěkná věc a důležitý hormon, ale nic se nesmí přehánět. Zkrátka, usnul jsem. V tu chvíli mi bylo upřímně jedno, že může přijít opravdový stín, že můžou znova přiletět vrtulníky, že můžu vykrvácet... ba co horšího, že může fouknout vítr a znovu mi zavřít dveře. Nic z toho se však nestalo. Když jsem se probral, na střechu již nedopadaly kapky, byli slyšet cvrčci a byla podezřelá tma. Vypadalo to, že je venku noc. Prožil jsem první den po probuzení z dlouhého spánku.
Zažili jste někdy pocit, pocit totální bezmoci, pocit absolutního spoléhání se na náhodu, pocit zoufalství, pocit, že si sami nepomůžete, že by vám snad pomohl i mravenec, který by na hřbetě nesl drobek chleba...? Takhle se cítím. Nevím, jak se v mé kostní dřeni vytváří nová krev a nevím jak dlouho bude trvat, než se její zásoby v mém těle přiblíží aspoň na dohled normálu. Nevím, jak rychle rostou nervy, abych mohl začít hýbat nohama (protože mě trochu opouštějí naděje, i když jsem si zprvu myslel, že jsou vážně jen přesezené, vlastně přeležené). Každopádně, to, že jsou mé nohy mrtvé a pomalu hnijí se mi teď hodí. Musím si nohu narovnat.
Jenže teď, jak na to. Z různých filmů, které jsem občas viděl, si pamatuji, že otevřená zlomenina se hojí dost těžce. A v prostředí téhle půdy, která je přímo posetá prachem, výkaly, střepy a vším možným haraburdím kam až oko dohlédne, je jistý bláznovstvím myslet na sterilní operaci. Nic čistého tu nebylo. Za nejčistší se dal považovat zbytek drátu, který trčel ze stropu; vrčel a občas zablesknul jako létavice. Byl snad jediný sterilní v tomhle sudu hnisu, ve kterém jsem se ocitl. A byl sterilní jen proto, že v něm probíhal proud, který před několika hodinami znesvětil mé kalhoty.
Odmotal jsem drát od své nohy. Krvácení bylo zastaveno, ale trvalo pár desítek minut, než se noha zbarvila z mrtvolně šedozelené, do přívětivější žlutomodré. Tak... Jenže teď, jak si tu zatracenou nohu narovnat? Asi palec dlouhý kus kosti trčel na holenní straně ven a co teď?... Napadlo mě jediné. Z mého zaškrcovadla se zvolna stal skalpel. Řízl jsem do do nohy jako kdybych porcoval maso na oběd. Z rány se vyřinula krev; krev, která do téhle části nohy dorazila teprve před pár minutami; krev, která jako řeka napojila buňky bažící po kyslíku. Musel jsem říznout hlouběji. Měl jsem v plánu kost dát na původní místo, ale nerad bych zavadil o nějaký nerv. Pořád jsem doufal, i když jsem si to nepřiznával. Ťal jsem do nohy, jako by to by ani nebyla moje. Prostě jsem se už nechtěl koukat na ten pahýl trčící z holeně. Konečně byla práce hotová. Krev sice trochu stříkala kolem, ale znovu jsem si nohu zaškrtil. Popadala mě mdloba, ale nesměl jsem omdlít. Kdybych omdlel, bylo by to napořád. Krvácení ustalo a krev již jen zvolna vytékala. Teď přišla ta složitější část operace. Musel jsem nohu vzít a holenní kost vlomit dovnitř, do toho místa, do té skuliny, kterou jsem vytvořil "skalpelem".
Klidně jsem si při tom mohl pískat, mohl jsem vyřvávat na lesy, mohl jsem si po operaci zatleskat nebo se rozřechtat smíchy. Necítil jsem naprosto nic. Chytl jsem nohu za kotník a za koleno. Nejprve odtáhl oba konce od sebe, následkem čehož pahýl kosti zmizel v mase, jako když potápějící se parník pozvolna vklouzne pod hladinu. A poté jsem se pokusil přitlačit naopak oba kusy kusti trochu k sobě, přičemž jsem musel tlačit i trochu směrem k lýtku, aby pahýl nevylezl opět ven.
Po operaci jsem si skutečně zatleskal. Až na díru velkou asi jako palec na mé holeni nebylo po předchozím zranění ani památky. Noha vypadala jako nová... akorát barvu měla, jako by stála několik let za výlohou ošuntělého krámu s názvem Likvidace. Dalším postupným cílem bylo nějak si nohu čímkoliv zavázat. Jenže jsem neměl čím uřezat kus látky. Můj všestranný přítel Drát nyní pevně svíral mou pravou nohu a zabraňoval dalším ztrátám drahocenné tekutiny a nic dalšího ostrého v mém dosahu nebylo. V dosahu skutečně nebylo. Ale pár metrů od mého stanoviště byla rozbitá lahev. Skleněná. Čili střepy, které bývají ostré. Jenže, pár metrů je pro člověka, který se může jen plazit, jen velmi těžce překonatelná překážka. Navíc jsem se musel pohybovat zády napřed, protože jsem si před chvílí operoval přední stranu pravé nohy. A o nějakou sněť jsem skutečně nestál, ačkoliv ta by pravděpodobně přišla tak jako tak. Vyrazil jsem. Zkuste si, jak je těžké někam "dojít" v sedě a zády napřed.Bylo to jen pár metrů, ale přišlo mi to jako maraton. Nakonec však, po pár vysilujících minutách jsem stanul u svého cíle.
Střepy opravdu nebyly čisté ani zdaleka. A už vůbec ne zblízka. Vybral jsem takový, který mi celkem dobře pasoval do ruky a začal ksem si dělat z košile tričko. Pravda, kostkované tričko asi není podle poslední módy, napadlo mě, ale přecejen, do divadla se nechystám. Usmál jsem se. Kdyby mě tak někdo viděl. Určitě tu někdo je, má tu kamery, sedí u televize s miskou popcornu a z duše se mi směje... Tričko se mi celkem povedlo; co naplat, rukávy nebyly stejně dlouhé, ale ke švadleně mám daleko. Teď jsem ještě rukávy rozřízl podélně a udělal jsem si z nich dvě plátýnka. Přiložil jsem je na ránu. Jenže jsem to nedomyslel. potřeboval jsem ještě něco, čím bych ty plátýnka na tu ránu připevnil. Takže jsem je zase musel sundat a následně ještě z každého uříznout kus látky, abych si vytvořil jakýsi provázek a následně tímto provázkem plátýnka k noze přivázal.
Povedlo se. Teď jsem připraven vyrazit z půdy kouknout se po zbytku domu. Ale nejdůležitější teď bude najít nějaké jídlo. Či spíše to nejdůležitější - vodu.