Stíny 1.2

Noha vypadala celkem obstojně. Sice měla zase barvu jako obloha před bouřkou, ale lepší barvu jsem si momentálně nemohl přát. Musel jsem najít vodu. Za jakoukoliv cenu. Klidně bych obětoval i ty hůlky (mé ruce), jen kdyby mi to zajistilo, že nezdechnu žízní. Snad je v tomhle domě voda. Co by to byl za dům, aby v něm byla elektřina a ne voda? Voda je přece důležitější než elektřina. Tedy, aspoň pro mě v téhle situaci. Elektřina mi v poslední době moc nepomohla. Vlastně mi nepomohla vůbec! Do jisté míry jsem kvůli ní přišel o všechnu vodu, kterou jsem měl…
Už ani nekrvácí. Teď je nejdůležitější najít vodu. A pak snad i nějaké jídlo. Způdy se každopádně musím dostat, protože může přijít opravdový stín a nevím, jestli bych opravdový stín zahnal tou kudličkou, kterou mám vkapse. Stěmito myšlenkami jsem se vydal objevovat zákoutí tohoto tajemného domu, ve kterém jsem se, nevěda proč ani jak, ocitl. Naštěstí příliš nefoukalo, a tak byly dveře stále otevřené. Přeplazil jsem se knim, plátýnko na mé pravé noze naštěstí pevně drželo a ačkoliv jsem se šoural stehny kzemi, „provázky“ nepovolily. Došoural jsem se ke dveřím, otevřel je a zjistil jsem, že je skutečně noc. Žádné světlo, nic, jen tma, prázdnota, ticho, klid. Dalo by se říct, že snad i „pokoj“, jenže vzhledem ktomu, že před pár hodinami mě sledovaly ty sekačky, tak tento stav „pokojem“ nenazval. Člověk si nebyl jistý, zda během pár minut opět nepřiletí a nezačnou svítit. Ale to už mi teď může být jedno. Na půdě už nejsem, a tak nejsem tak snadno knalezení.
Vyloudal jsem se způdy a zjistil jsem, že tóny té písně jsou nyní hlasitější. Od té melodie mě nyní nedělily dvoje, ale už jen jedny dveře. Byla to známá melodie. Stále jsem si nevybavoval, odkud mi může být povědomá. Slova byla rozeznatelnější. Byl to zpěvák, muž, se silným hlasem. Slyšel jsem už i rytmickou stavbu písně, byla celkem pomalá. Rozvláčná. Do jisté míry mi přišlo, že bych jak košili, tak píseň zařadil do stejného období… Akorát píseň nebyla tak fádní a znetvořená, jako moje ošacení, připomínající spíš otrhaný styl pirátů.
Jenže hudba musela počkat. Pravda, nejen hmotnými statky živ jest člověk, ale já byl tak vyhládlý a žíznivý, přesněji řečeno, tak žíznivý a vyhládlý, že jsem potřeboval najít spíše jinou potravu.
Nejdřív jídlo a pak práce a zábava, řekl jsem si a vyrazil jsem hledat nějaký zdroj vody., klidně i kaluž.
Cestou skrz chodbu, která sice nebyla dlouhá, ale pro člověka snepoužitelnými nohami se její délka rovnala pětiminutové vysilující námaze, jsem na nic zvláštního nenarazil. Jen jsem sám sebou stihl vytřít prach všude vokolí a převrhnout starou plechovku sbarvou, která však byla, pravděpodobně již dlouho, zaschlá. Narazil jsem na další dveře. Tyto byly prosklené a svítilo se vnich. Byl to však jen měsíční svit, který neposkytoval žádnou naději, že by snad byl někdo uvnitř. Nebál jsem se ničeho. I kdyby někdo uvnitř byl, snad ten, který mi tohle všechno provedl, stejně bych strach neměl. Hnala mě jediná touha. Touha jít dovnitř. Touha pít. To byl můj primární cíl již několik hodin.
Sáhl jsem za kliku a kmému velkému překvapení bylo odemčeno. Mechanika dveří sice byla zrezivělá, ale přesto se mi povedlo dveře otevřít a měsíční světlo dopadlo na mou zarostlou tvář. Doufal jsem vhrnek vody… Nebo třeba jen doušek… Jen svlažit rty…
Překročil jsem práh a ocitl se vmístnosti, patrně to byla jídelna či kuchyň. Uprostřed místnosti se tyčil zmého podhledu mohutný, poctivě vyřezaný, dřevěný stůl. Na stěnách visely rámečky, patrně vnich kdysi byly fotky, nyní však zely prázdnotou. Některá sklíčka byla dokonce rozbitá. Vítr za mnou přivřel dveře a já začal hledat vodu. Vrohu místnosti jsem spatřil dřez. A nad ním se vodlesku světla blyštil kohoutek. Sláva, vduchu jsem vykřikl. Teď se jen dostat blíž a napít se. Jenže ouha, tohle jsem nedomyslel. Jsem příliš malý. Kdybych se mohl postavit, bylo by to jiné. Svou výšku jsem odhadoval na necelých 6 stop, možná 5 stop a … devět palců?
V koutě místnosti upoutal mou pozornost kbelík. Sice nebyl znejčistších anebyl ani příliš nový, ale účel splnit mohl. Odplazil jsem se k nádobě aposléze ji odtáhl pod dřez. Poté jsem ji postavil dnem vzhůru avysoukal jsem se na ni. Poprvé po dvou dnech jsem byl nadosah vodě. Jednoduchá molekula a přitom naní v tu chvíli závisel můj život. Kapky mi padaly do dlaně ajá je hltal. Dokonce jsem se rozkašlal, jak jsem do sebe tu tekutinu tahal. Ale žízeň nepolevovala ani náhodou, spíše sílila. Po chvíli mě napadlo odlišné řešení této svízelné situace. Zaměnit soustavu -„kbelík-já-kohoutek“ za soustavu „já-kbelík-kohoutek“. Sebral jsem zbytky sil, kohoutek otevřel naplno až z trubky vytryskl slabý proud hnědozelené kapaliny. Nevypadalo to jako horská bystřinka, spíše jako voda z rašeliny a nebo dokonce močůvka, ale v tu chvíli bych se napil čehokoliv. Slezl jsem ze svého schůdku s uchem, následně jsem ho uchopil do pravé ruky a strčil pod proud. Sice byla nádobka děravá, ale i tak se do ní vešlo více než do spojených dlaní. Když začal kbelík těžknout, pochopil jsem, že bych ho měl od napajedla odstavit. Povedlo se. Sic jsem trochu vylil, můj „hrnek“ byl pořád zpola plný. Plnými doušky jsem si ho vychutnal, pak jsi načepoval další a další. Vypil jsem jich snad padesát. „Voda“ byla chladná a celkem dobá, i když železitá. Trocha minerálů mi jenom prospěje, říkal jsem si s úsměvem.
Tak jsem v této nehostinné poušti našel oázu. Byl jsem vysílený. Teď už jsem věděl, že nepojdu žízní. Pomalu jsem usínal, když mé kalhoty opět zalilo teplo. Tekutina procházející mým tělem splnila svůj poslední úkol a plynule se vlila do olejových jezírek na podlaze. S pocitem dobře vykonané práce mi klesla brada na hruď a já usnul.

Byl jsem se v jakési šatně. Kolem mě byla spousta lidí. Všichni vyšší než já. Měl jsem vlastní skříňku, ale jméno na ní bylo rozmazané. S lidmi jsem si povídal a převlékal se. Ale co bylo nejdůležitější, já jsem stál! Došlo mi, že stojím, tak jsem se začal radovat a poskakovat. Toho si všiml starší muž, přišel ke mně a sdelil mi, že se nemám příliš unavovat, že si to mám nechat na zápas.
Prošel jsem si celou šatnu; byla obrovská. Byly v ní stovky skříněk ne nepodobných té mojí. Některé byly otevřené a čouhaly z nich tu boty či tričko, ale většina byla zavřená a uchráněna tak mým zvědavým pohledům. Ale jména byla rozmazaná. To měly všechny skříňky společné. Ač nebylo pochyb, že každá skříňka má jen jednoho stálého majitele, nikdo se neměl dozvědět, kdo tím stálým majitelem je.
Přišel ke mně černoch a začal na mě mluvit anglicky. A na můj vkus příliš rychle, takže se dočkal pouze jediné odpovědi: mých vyvalených očí.
„Myslel sem si, že mi rozumíš!“, řekl ryzí češtinou, bodře mi poplácal po zádech tak, že mě málem zlomil a pak se zašklebil od ucha k uchu.
„Počkej, my se přece známe!“, vypadlo ze mě.
„No jistě, jak bychom se neznali. Vždyť už spolu taky nějaký pátek hrajem, příteli.“ Zase ten škleb. Věděl jsem, že ho znám; věděl jsem, že mě zná. Ale… jak se jen jmenuje?
„Počkej, nemůžu přijít na to, jak se jm…“, zarazil jsem se. „…Kenny?“, vsadil jsem vše na jednu kartu.
„No že Ti to trvalo. Na mě se těžko zapomíná, co, Johne?“ , usmál se, teď už bez šklebu.
A najednou jsem lidi kolem sebe poznával. Většina kolem mě sice jen chodila a já jim třeba ani do tváře neviděl, někteří ovšem aspoň trochu přibrzdili a aspoň se se mnou pozdravili.
Procházel jsem šatnu dál a uslyšel jsem známé tóny. A následně uviděl známou tvář. Vlastně víc známých tváří. Andy hrál na kytaru, Marge k tomu zpívala, opodál seděl Mark a další lidé, na které jsem si v tu chvíli nemohl vzpomenout.
„…než půlnoc prostře sítě… vždyť i Tvá máma musí spát…“

… Co? Kenny? Kde to jsem? Aha... kbelík... aha... nohy.. aha... už je zas tma... No přispal jsem si... Jak mi to říkal? Že na něj se nedá zapomenout... Johne...? John? Moje jméno? A nebo to byl taky jenom sen a blud?
Těžko říct. V tuhle chvíli mám opět žízeň, a tak se musím trochu narovnat, zvednout upadnuvší nádobu a dát ji opět pod kohoutek, ze kterého pryští ta kapalina jen zdálky připomínající vodu. Ale co už, žízeň je veliká a zahnat ji musím. Přijde mi, jako bych nepil roky.
Po dalšícch vypitých hektolitrech jsem se rozhodl, že už nemám žízeň, že už mám spíše hlad. Věřil jsem, že když jsem v tomto domě našel vodu, že zde najdu i jídlo. Naposledy jsem svlažil svá ústa a vydal se na průzkum terénu.
V místnosti, ve které jsem momentálně byl, nic nenasvědčovalo tomu, že by zde bylo nějaké jídlo. Sice zde byl stůl, ale ten byl polorozbořený – měl pouze tři nohy a celkově vypadal, že na něm byly prováděny odlehčovací práce. Byl totiž prožraný červotoči, ba dokonce zelo v desce stolu několik děr a ne zrovna malých. V rohu místnosti stála skříň, vytvořená z jakýchsi trubek, či co to bylo. Ale poličky, pokud tam tedy vůbec byly a nepodlehly časem snad nějaké korozi, byly vymetené a jediné, co jsem na nich viděl, byly nějaké zaprášené, patrně staré knihy. Na druhé straně místnosti, vedle dveří, kterými jsem „vešel“, stálo něco, co vypadalo snad jako sporák. Starý elektrický sporák, dokonce s troubou. Jenže, jak jsem zjistil, nebyl funkční. Regulačními knoflíky jsem protáčel naprázdno. Do trouby jsem též nakoukl, avšak jediné, co jsem zde našel, se v mé společnosti moc dlouho neohřálo. Všechny tři myši zbaběle utekly. Pokud je potká „stín“, aspoň si na nich pochutná a třeba mi ještě poděkuje, řekl jsem si. Nedalo se nic dělat, musel jsem se vypravit do dalších místností.
Z prostoru, který jsem tedy zběžně prozkoumal, jsem se vypravil kolem dveří, kterými jsem se sem dostal, k druhým dveřím, které nebyly prosklené. Byly celé z jednoho kusu dřeva a navíc pěkně vyřezávané. Možná dokonce starožitné, pokud se to dá o dveřích říci. Klika byla pravděpodobně mosazná a já tak trochu tušil, či spíše doufal, že právě za těmito dveřmi objevím něco, co by mi mohlo pomoct či poradit na této mé cestě.
Strčil jsem do dveří, ty se však ani nepohly. Vší silou jsem se opřel a tu se začaly pomalu, s mohutným vrzáním, pootvírat. Po dobré minutě, vyplněné usilovným tlačením, se mi povedlo dveře otevřít úplně. Přede mnou se otevřel další pokoj, přímo vybízející k průzkumu. Byl sice zanesen vrstvou prachu, mnohde zvící několika centimetrů, ale také v něm byla spousta harampádí, haraburdí a dalších věcí. Sice to nevypadalo na to, že by to byla spižírna, ale tohle mě na nějakou dobu alespoň zabaví. Dokonce jsem v rohu místnosti uviděl i matraci, což znamená, že budu mít kam hlavu složit, přecejen to bude pohodlnější, než usínat někde schoulený v koutku pod dřezem a nebo ve stresu pod schody.
Pokoj to nebyl velký, možná asi tak, jako ten předchozí, ta pravděpodobná kuchyně. Přesto mi přišlo, že je v něm více věcí, než kolik by se toho do něj mělo vejít. Stůl, čtyři židle, zmíněná matrace, knihovna, ve které byly dokonce knihy, rozbitá lednice s televizí, rádio a několik skříní. Snad pět nebo šest. Na zemi linoleum a kus koberce. Všechno pokryto prachem, který jsem však svým vstupem a rozevřením dveří rozvířil. Dal jsem se do průzkumu.