Stíny 1.3

Nejprve jsem se vydal do skříně, která stála po mé pravé ruce, hned v zádveří. Byla tam spousta oblečení roztodivných velikostí, barev a vzorů. Kalhoty, košile, trička, ba dokonce i šály, čepice, rukavice, pár klobouků. Nic mne tam příliš neoslovilo, byl jsem do jisté míry se svým ošacením spokojen. Pravda, že něčím čistým a … suchým … bych neopovrhl, jenže to oblečení, co jsem našel, mi bylo již od pohledu malé a ten zbytek byl z valné části již přebrán myšmi a moly. Chvíli jsem se ve skříni přehraboval, ale poté jsem to vzdal. Jediné, co jsem využil, byla jedna děravá ponožka, kterou jsem vyměnil za svou ponožku, která byla děravá na více místech. Pak mě ale napadlo: co tu chci vlastně najít? Kdoví, jestli mám s tímhle domem něco společného. To, že jsem se probudil na jeho střeše přece nic neznamená. Kdybych se probudil v lese, tak bych prohledával mraveniště a liščí nory? To je přece pitomost...
Propadal jsem beznaději. Nevěděl jsem co si počít. Sice jsem našel vodu, ale to bylo tak všechno. Nevěděl jsem, co dělat. Do jisté míry vlastně nebylo co dělat. Po delší rozmluvě sám k sobě jsem se přece jen rozhodl dům prozkoumat. Sice nebylo jisté, že s domem něco společného mám, ale, na druhou stranu, nebylo ani jisté, že s domem nemám společného nic.
Mé přemýšlení přerušil „Stín“. Ten, se kterým jsem se setkal už na půdě. Nejprve vrzly dveře, po čemž jsem samozřejmě zpozorněl. Otočil jsem se a zprvu jsem nezpozoroval nic, ale poté jsem uslyšel jemné zamňoučení a bylo mi tedy jasné, že mi bezprostřední ohrožení života nehrozí. Setřel jsem si chladný pot z čela a olízl ho, abych zbytečně neztrácel minerály. Slyšel jsem, jak kočka dováděl v kuchyni; možná oblizovala kohoutek a nebo vycítila, že v jedné skříni byly myši a nyní se po nich mlsně sháněla. Těžko říct, dveře byly přivřené a tak jsem mohl odhadovat jen podle zvuků. Pak přišla za mnou. Nejprve vstrčila hlavu mezi dveře, jako by se chtěla zeptat, jestli může vejít. Otočil jsem se na ni a ona vstoupila.
Bylo to zvíře vychrtlé, patrně už mnoho měsíců žijící jen z dešťové vody a ze zbytků, co najde, případně, co uloví, i když si nejsem jist, jestli by takováhle křehotinka byla schopná chytit nějakou myš či dokonce něco většího. Ačkoliv, hlad dokáže divy. Měla černou barvu, jen jednu tlapku měla bílou a špičku ocásku taky. Tím ocáskem mrštně mávala za sebou, v šeru vypadal jako pochodeň. Lehce kulhala na pravou stranu – v téhle divočině přijde člověk i zvíře k úrazu velmi lehce…
Přišla ke mně a sklopila hlavu, jako by se chtěla omluvit za to, jaké zděšení mi způsobila na půdě. Do toho začala ještě ublíženecky mručet a, holt, dostala mě tam, kam mě dostat chtěla. Kočky to s lidmi umí. Na kočky se nemůžete naštvat. Pes udělá psí oči a kočka začne mručet. Takže, stručně řečeno, vzal jsem ji za tělo a prodrbal ji komplet od hlavy k patě a zpátky, až kolem lítaly blechy, které to patrně vyrušilo ze spánku. Nikdy jsem jich tolik neviděl. Skákaly na všechny strany, tudíž i na mě. Chlácholil jsem se tím, že jsou to blechy kočičí a navíc by se ve mně už notný čas nikdo krve nedořezal, tedy jsem doufal, že blechy pokojně odejdou a nechají můj cévní systém na pokoji. Krve jsem měl málo a byl jsem po té nedobrovolné transfúzi, spojenou s „operací“ nohy, ještě pořádně zesláblý a ač jsem se pohyboval vsedě, míval jsem závratě.
Najednou se ozval hluk. Ticho a klid byly ty tam; náhlý, agresivní zvukový výpad pročísl do této chvíle všudypřítomnou nicotu, samotu a pokoj. Slyšel jsem hlasy. Slyšel jsem hlasy? A nebo to byly jen ozvěny v paměti, či dokonce halucinace, způsobené hladem, žízní, vysílením a nepřítomnosti čehokoliv, co by upoutalo mou pozornost na trochu delší dobu? Ale ne, byly to hlasy… A nezněly moc přívětivě. Blížily se. Jako by naléhavě vyrazily dveře, pravděpodobně v přízemí. Dřevěný tupý zvuk, když dveře dopadly na zem a následně ohlušující dusot jakéhosi stáda, snad lidí. Opravdu jsem netušil, jak dlouho jsem spal a tedy jsem netušil, co či koho vlastně mohu v této ponuré místnosti očekávat.
Slyšel jsem hlasy. Mluvily, bavily se jakýmsi jazykem, kterému jsem nerozuměl ani za mák. Bylo to, jako by se bavily stroje. Stroje? Stroje se přece bavit nemohou, to si snad pleteš s nějakou pohádkou z dětství. Ale ne, opravdu se spolu bavily… nějakou… strojovštinou. Zněla jako když rejžákem drhnete rezavý hrnec. Prostě a jednoduše nádherný libozvuk. Nevím, o čem se bavili, možná to ani nechci vědět. Určitě to nechci vědět. Měl bych se někam zdekovat. Tohle není uvítací výbor, jdou mi po krku. Proč by tu jinak byli? Proč by přišli takhle, bez zaklepání, rozkopávajíc dveře? Musím se zdekovat. Rychle. Pryč. Nejsem moc mobilní, ale když jde o holý život… o ten zbytek holého života, který z mého těla ještě neodešel.
Sebral jsem zbytky sil a začal se plazit směrem k dalším dveřím, za kterými jsem očekával skrýš. Dusot doprovázen všudypřítomnou a všeprostupující strojovštinou nyní stoupal po schodech do patra, kde jsem se nacházel já. Byl jsem asi v takovém klidu, jako vojín uprostřed bitevní vřavy, který vystřílel všechny náboje, v zákopu nechal nůž a neměl žádný kus bílé látky. Najednou přede mnou byly dveře a já věděl, že buď se musím dostat za ně a nebo mě ten dusot pohltí a za pár dní si budu ve strojovštině umět požádat o almužnu. A to byl ten nejoptimističtější odhad; samozřejmě jsem nemohl tušit, jestli ještě peníze existují, zda Stroje vědí, co to je almužna… a nejdůležitější otázka samozřejmě byla, jestli vůbec dostanu příležitost ještě kdy v životě požádat aspoň o tu almužnu. Chytl jsem za kliku v naději, že za ní najdu útočiště, či cokoliv, co by ho třeba i jen zdánlivě připomínalo. Cokoliv. Bude tam třeba jídlo?... Ale ne, nešlo o jídlo, šlo o to dostat se z dosahu, z dosahu těch protivných zvuků, toho lomozu a dusotu… Popadl jsem za kliku… Jenže v tu samou chvíli něco popadlo za rameno mě…

Prudce jsem se otočil. Předemnou byla chvíli tma a pak se prudce rozsvítilo světlo. Nevím, kde se vzalo... Byl jsem oslněn, ale během chvíle jsem si na osvětlení zvykl a začal se rozkoukávat.
Sledovaly mě jakési bytosti, které jsem jakoby již předtím v životě viděl. Přišly mi tak děsivě povědomé, že mě až mrazilo. V zápětí jsem ucítil náraz do týla, který mne na okamžik vyvedl z míry a poněkud mě dezorientoval. Před očima jsem neviděl nic jiného než jen mihotavé hvězdy. Poté jsem ucítil slabé, tiché bodnutí ve svém levém rameni. Ale to bylo pravděpodobně to poslední, co jsem cítil...

„Pane učiteli, pane učiteli! Nevíte, co to je na obloze za ten divný mrak? Nikdy jsem takový neviděl...“

„Bohužel, Johne, já tenhle 'mrak' znám. Je to atomový hřib, asi tak osmdesát kilometrů daleko, naštěstí proti větru... Však znáš Velitelův projev... Každý ho musel přečíst a složit z jeho znalosti zkoušku... Dodnes zkoušky trvají. Skládají je všichni lidé, od předškolních dětí po starce nad hrobem. Od dělníků ve zbrojovkách po nás, učitele. V Projevu je přece psáno, že mírová válka proti skrytému nepříteli bude trvat věčně... Asi v horách odpalují novou Bombu Lásky... Ach, jak nemám tenhle svět rád...“

„Vy pamatujete Temné časy?“

„Tak se dnes říká dově před Velitelem?“

„Ne... Tak se jim říkalo před pár lety, nepamatujete? Teď už se říká, že Velitel tu vždy byl a bude...“

„Jsi bystrý, Johne. A bystrost, stejně jako každá v zásadě dobrá vlastnost může být na obtíž... Snad se dočkáš lepšího světa. Bez bolesti poznání a krutosti lidství...“

Probudila mě tupá rána do hlavy. Bolestné poznání krutosti lidství...