Viktor

  Chlapec nepřestával utíkat. V lese se vyznal tak dobře jako kterékoliv zvíře. Každý strom, každý ze země vyčnívající kořen, o který by obyčejný člověk zakopl. Každá větší opuštěná nora mu byla na noc domovem. Slyšel lovce a jeho psa stále se přibližující. Štěkot sílil každým krokem. Zalezl za široký kmen starého dubu a zadržoval dech, jako když číhal na kachnu plující po jezírku. Ani se nehýbal a poslouchal zvuk podrážek našlapujících na vlhké opadané listy stromů. Přitiskl bradu na svá holá, odřená kolena a sklopil zrak. Na chladné zemi byla malá kaluž ledové vody. Chlapec se naklonil a zahlédl kohosi ve vodě. Jakési zvíře, nepřítele. Nepoznal ve vodní hladině sám sebe. Vyškrábal se na své bosé nohy, zděšen, že byl polapen v jeho vlastním úkrytu. 
   Pes uslyšel pohyb a narazil na stopu. Rozběhl se jako splašený a byl chlapci v patách. 
   Z deníku komisaře Constans-Saint-Estèva: „Dne 9. Ledna se podařilo odchytit mladého divokého chlapce. Rozhodl jsem se jej ujat. Když mi jej vzpírajícího se dovlekly ke dveřím, měl na sobě pouze starou deku, kterou na něj jistě přehodil místí koželuh. Chlapec vrčel na každého, kdo se na něj podíval. Kroutil se, kousal. Byl celý ušmudlaný a na svém těle měl mnoho škrábanců a ran. Jeho vlasy byly husté, plné prachu a listí a slepené potem či mízou. “
   Constans se mnoho dní pokoušel přimět chlapce, aby se oblékl, najedl u stolu a dělal něco jiného, než spal a snažil se o útěk. Marně. Mladého vlka nechal převézt do blízkého sirotčince. 
   Z deníku opatrovatelky: „Co nám to Bůh seslal za zvíře. Daly jsme mu jméno Joseph. Snažíme se chlapce volat, učit a alespoň oblékat, ale nerozumí ničemu. Jaké zlé věci se mu to přihodily? Jaké zlé věci mohly dítě takto přeměnit v malé zvíře. Copak necítí tu lásku, kterou se mu se sestrami snažíme dát? Pročpak vidí všechny děti jako nepřátele a utíká do svého malého kouta? Spí v noci na ledové zemi a přijímá jen teplé brambory?“
   Z deníku Pierra Josepha Bonnaterra: „Josepha jsem si vzal na pozorování do svého domu. Myslím, že mu více prospívá menší hluk a méně pozornosti od ostatních sirotků. Pomalu jsem ho naučil oblékat. Jeho polidšťování jde pomalu, ale vidím nějaké výsledky. Kéž by nám Joseph mohl prozradit něco o svém životě v lese, o tom, proč vůbec v lese pobýval. Kéž by mohl něco říci.“ 
   Joseph chodíval každý den na zahradu. Už se nesnažil utéci, možná konečně pociťoval pocit bezpečí, které mu nabízely stěny domu. V zahradě pobíhal za motýly a snažil se je  lapit do svých poškrábaných malých rukou. Pierre ho bedlivě pozoroval, naslouchal křikům, které mohly připomínat smích. Snažil se v chlapci najít nějaké emoce, které by ukázaly jeho lidskost. Vždyť také pes umí projevit vděk a cit. Ale malý Joseph jakoby necítil. Jako by byl pouhou schránkou, přežívající v tomhle světě bez cíle a bez vůle.  Pokus ulovit motýla, zahrabat si zbytek jídla od večeře, udělat si z přikrývek malé doupě v koutě pokoje, to byly jeho denní činnosti. 
   „Přemýšlím nad možností, zdali je chlapec retardovaný. Snažíme se přijít na náznak inteligence a donutit chlapce přemýšlet. Dnes jsem před něj poprvé postavil zrcadlo. Jeho reakce byla velmi překvapivá. Odstoupil dál a schoval se za má záda.  Po chvíli vylezl a dotkl se skleněné plochy. Vydával zvláštní zvuky, ale odpovědi se mu nedostávalo. Podíval se tedy za zrcadlo a nikoho tam neviděl. Dál se o zrcadlo nezajímal. Copak sebe sám nepoznává? Vidí v zrcadle další bezduché zvíře? Denně se snažím dostat hlouběji a najít toho malého ustrašeného človíčka. Věřím, že tam někde hluboko musí být.“
   Chlapec byl nucen opustit jeho krátkodobý domov a byl převezen do Paříže. Lidé z celé Paříže byli zvědaví a brali mladého vlčího chlapce, jak mu říkávali, za velkou kuriozitu. „Chlapec byl jistě vychován vlky!“ „Slyšel jsem, že mu zemřeli rodiče!“ „Já slyšela, že trpí demencí“ „Někdo říká, že v noci vyje na měsíc!“ 
   Z deníku Julien-Joseph Vireyho: „Nesouhlasím s kolegou Pinelem. Věřím, že chlapec je mentálně v pořádku a také jsem si jist, že se nám podaří mladíka zcivilizovat. Věřím, že jeho duše se v těle ukrývá a na rozdíl od ostatních lidí je čistá a nevinná. Neposkvrněná pýchou, nenávistí a zlobou. Jeho nevědomost je zároveň jeho darem.“
   Z deníku Jean Marc Gaspard Itarda: „Do ústavu jsem byl povolán samotným ředitelem, abych se ucházel o místo pomocného lékaře a badatele. Mým úkolem je učit mladého chlapce. Seznámil jsem se s ním a troufám si říci, že si na mne velmi rychle navykl a přijal mé oslovení Viktor. Od teď je Joseph oficiálně Viktor. Jméno Viktor pochází z latinského jazyka a jeho význam znamená vítěz. Pro mne je Viktor jakýmsi vítězem. Vítězem nad osudem, přírodou. Ukládám do mého mladého přítele velké naděje a modlím se za jeho duši.“
   Viktor stál opět před zrcadlem. Toto zrcadlo opět celé obešel, možná si prohlížel rozdíly mezí tímto zlatým zrcadlem a zrcadlem jeho prvního opatrovatele. Možná kolem něj kráčel a hledal záhadnou postavu, která jakoby vždy obešla na druhou stranu a on nebyl schopen ji chytit. Jako když pes běhá za svým vlastním ocasem, pomyslel si Itard. Ach jak přesné pojmenování.
   Další den stál zase před zrcadlem. Vrčel, šklebil se a vyplazoval jazyk. Snažil se nahmatat postavu šklebící se, stojící před ním. Vždycky prstem narazil na lesklou plochu a kousek uhnul zpátky. 
   „Ztrácím naději. Doufal jsem v chlapce možná až příliš a tím utrpěla má pýcha. Velká pýcha znamená i velký pád. Doufám, že zrcátko, které jsem mu věnoval, bude pro něj něčím, nad čím může přemýšlet a snad jednoho dne pochopí svou vlastní existenci. Věřím, že jeho opatrovatelka mu bude pevnou oporou a naučí toho malého nešťastníka citům a najde tu tenkou nit, oddělující jeho tělo od duše.“