Tanec smrtihlava I.

Příšera se krčila v koutě. Nebo to alespoň tak vypadalo. Když po ní lovec vystřelil, kulka se na nanosekundu zastavila těsně před místem, kde by měla příšera být, a pak narazila do zdi. Lovec si znechuceně odplivl a znovu prohledával stíny. Náhle se ve tmě stísněné chodby mihl opar, který by byl normálně neviditelný, ale lovec ho svými senzory bez problémů zachytil. Zamířil nad sebe a vypálil další střelu. Až poté zjistil, že otočit hlavu vzhůru nebyl dobrý nápad. Příšera stála přímo za ním a chystala se mu ukázat, jak moc špatný jeho nápad byl. A pak vybuchlo Slunce.

***

Jako každý den zůstal v observatoři poslední. V téhle zapeklité době to ovšem dost často znamenalo i „první a poslední“, protože nekonečná neuchopitelnost vesmírného prostoru přestala lidi uchvacovat už asi tak před tisícem let. Poté, co byla nepopiratelně dokázána realita božství a profesor Johannes Hauptmann objevil zákonitosti transdimenzionálního posunu, to šlo s astronomií z kopce. Koho by taky zajímal výzkum dvojhvězd, když si mohl kdykoliv odskočit na partičku šachu s Odinem do Valhally či si na zahradě postavit pyramidu přesahující do čtyř buddhistických pekel. A tak je jen logické, že o tak povrchní vědu se zajímalo jen několik šílenců, masových vrahů, lidí, kteří zůstávali po škole a samozřejmě i tento osamělý strážce jedné z posledních pevností výzkumu  červených trpaslíků a supernov.

Čistě teoreticky mohl samozřejmě observatoř opustit kdykoli by se mu zachtělo (při správném použití Hauptmannovy konstanty by přesun do jeho bytu trval jen, co by rovnici spočítal), ale viděl už dost vědeckých budov, které, jakmile zůstaly prázdné, shořely na popel jakožto oběť davu, který opovrhoval metrickou soustavou a výtisky periodické soustavy prvků používal jako toaletní papír. Jakmile se všechna náboženská hnutí rozpadla a poslední papež zemřel ve vězení, už nebyl nikdo, kdo by tyto davy usměrnil. Bohové se sice pokusili vzít uzdy náboženství do svých rukou, ale nikdo jim nevěnoval pozornost.

Poslednímu opravdovému astronomovi tak nezbývalo, než setrvávat na své nekonečné hlídce. V té době ale netušil, že i tato činnost bude mít celkem brzký konec.

***

Tun tu tun tu dun DUN

„A opět jsou tu novinky ze světa, lidi!“

„U sledování dnešních zpráv vás vítají Kája…“

„…a Míša!“

Tun tu TUN tu dun dun

„Takže Míšo, co si pro nás dnešní den připravil?“

„Nebudu ti lhát, Kájo! Je toho tolik, že nevím, co říct dřív!“

„Tak řekni hned to první, Míšo!“

„No vidíš, to mě vůbec nenapadlo, Kájo!“

Tu du DUMM

hahahaha

„No ale teď zase trochu vážně. Poslední zprávy ze Země působí dost znepokojivě.“

„Jak moc znepokojivě, Kájo?“

„Tak moc, že si radši pustíme ukázku, Míšo!“

„Pusť ji tam, Kájo!“

Velmi znepokojivé záblesky světla nad kukuřičným polem.

„Tak to je ale docela drsný, Kájo!“

„A to jsi ještě neviděla všechno, Míšo!“

Různé pohledy na panoramata světových metropolí. Horizont všech měst velmi znepokojivě svítí.

„Tak tohle je snad ještě drsnější, Kájo!“

„To máš pravdu, Míšo!“

„A máme toho ještě víc, Kájo?“

„Ale samozřejmě, Míšo!“

„Opravdu?“

„Opravdu!“

„No nekecej, Kájo!“

„Nekecám, Míšo!“

„Chceš snad říct, že…!“

„Ano!“

„Ne!“

„Ale ano!“

„Opravdu nám teď chceš pustit audiozáznam z rozhovoru se seriózním vědcem, který k tomu má co říct?“

„Přesně tak, Míšo!“

„No neke!“

Poničený zvukový záznam. Velmi znepokojivý šum. …kchrr…kchrrr…haló? Haló, je tam něk… chrr…škrt…kchrrrrrrr…stli mě teď slyšíte, tak… kchrr…škrt…bzzz… Ono se to opravdu děje! Opravdu! Řekněte všem, že… kchrrr…škrt…kchr…kchrrrr…já to…kchrrr…děl! ...rrrr…se to blíží! ...rrrr…kněte to všem! ...kchrrr…bzzz…Slunce! …bzz…kchrrr…to stane! …škrt…kchrrr…bzzz…kněte jí, že… kchrr…bzzz…iluju! Neartikulované zvuky, šum, konec záznamu.

„Tý vado!“

„Přesně tak, Míšo!“

„A co tam máme dál za zprávy, Kájo?“

„To ti hned povím, Míšo! Bude to o té známě kočce se třemi ocasy!“

„Neříkej, že zase někde spadla, Kájo!“

„Máš pravdu, Míšo!“

„No nekecej!“

Tum tu dum tu dum tu DUM

hahahahaha

***

„Kdyby mezi tituly Nejosvícenějšího císaře nepatřil taky ten dovětek …a prezident Země, tak bych tuhle trapnou záležitost klidně hodil za hlavu!“

„Chápu, jak se cítíte, ó Nejvyšší,“ řekl poklidným hlasem ministr moudrého úsudku, „ale i tak je třeba se s touto záležitostí nějak vypořádat.“

V kruhové místnosti s obrovským kulatým oknem, kteýrm byl vidět mezihvězdný prostor, postávalo několik postav. Nejosvícenější císař si je změřil svým chladným pohledem a pak se opět otočil k oknu.

„Mám tady přece mnohem důležitější věci na práci, než se starat o to, co se stane s tou ubohou hroudou hlíny!“

„Ale, Nejmocnější,“ prohlásil ministr historické transfigurace, „naši předkové odtamtud přeci pocházeli!“

„A co má být?“ Obořil se na něj Nejosvícenější císař. „Kdyby ten kulatý nesmysl měli tak v oblibě, proč by se asi vydávali na všechny ty transdimenzionální cesty, co?“

„Máte samozřejmě pravdu jako vždy, ó Nejsvatější,“ pronesl s úsměvem ministr theokracie, „ale musíte pamatovat na to, že se blíží volby a Země v tomto případě stále hraje klíčovou roli.“

„Ještě, že jste mi to připomněl!“ Zvolal Nejosvícenější císař a otočil se na něj tak prudce, že jeho temně modrý plášť zavlál ve vzduchu. „Jak si na Zemi stojíme?“

„Abych řekl pravdu,“ řekl ministr theokracie vytahuje ze ze svého pláště blok s poznámkami, „na Zemi stále převládají Stará náboženství. Jediné z Nových, které má nějaký smysl zmiňovat, je Církev nejsvětějšího atheismu.“

„Jakže?“ Pronesl nasupeně Nejosvícenější císař. „Chcete říct, že naše Kolo plamenného Hněvu nemá na Zemi žádnou šanci?“

„Obávám se, že principy Kola se těm lidem zdají příliš…“ Ministr theokracie chvíli hledal ta správná slova. „…příliš manipulátorská, ó Nejkrásnější.“ Dokončil po chvíli myšlenku.

„Manipulátorská?“ Nejvyšší císař se mu podíval přímo do očí a pak se opět odvrátil k oknu. „Je přece absolutně logické a správné, aby se karma projevovala i ve společenském řádu! Bez nastolení varen[1] to prostě nikdy nemůže fungovat, to je přece jasné!“

„To je samozřejmé, ó Nejbohatší.“ Odpověděl mu uctivým tónem ministr theokracie. „Ale na Zemi jsou stále ještě v oblibě skupiny, které vycházejí z pseudožidovství nebo futurislámu. Také jsme zjistili, že Církev devítistého přichodu a Církev Krista Ničitele jsou také na vzestupu. Dokonce i Znamení čtvrtého věku se  v průzkumech dostává až na pět procent.“

„Jak někdo může věřit takovým blábolům!“ Nejosvícenější císař sevřel pravou ruku v pěst. Bylo na něm vidět, jak se snaží ovládnout svůj vztek. Po tichém odrecitování krátkého hymnu se opět otočil ke svým ministrům.

„Dobrá.“ Řekl již klidným hlasem. „Pokusíme se něco udělat s tou zatrachtilou situací.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „To vše samozřejmě jen a pouze z důvodu očištění karmy, je to jasné?“

Ministři přikývli.

Nejosvícenější císař pokýval hlavou. Pak se na znamení odchodu praštil do svého hrudního pancíře a udělal svaté gesto prsteníkem a ukazovákem pravé ruky přitisknutými k nosu, načež mu jeho ministři toto gesto oplatili.  Pomalým ale rozhodným krokem opustil místnost. Tiché ozvěny jeho železných kroků se ještě chvíli ozývaly až zmizely docela. Vesmírná loď se vznášela uprostřed nekonečna v absolutním tichu a pouze záblesky vzdálených hvězd dávaly tušit mnohost světů, které Nejosvícenější císař ovládal. Jednomu z nich ale budoucnost neměla přinést nic dobrého.

***

Horko. Žár. Divná pachuť v ústech.

Obří androgyn se rozhlédl kolem sebe. Temnota byla stále ještě krvavě rudá díky nekonečnému soumraku. Androgynovi se zatočila hlava.

Pocit zvracení v krku. Dutiny hlavy plné hlenu.

Postavil se a v křeči se chytil za hlavu. Bolest mu vystřelila na levé tváři a horních zubech. Myslel si, že mu praskne hlava, ale nestalo se tak. Uvnitř jeho lebky se pohybovalo velké množství duší. Duše celého světa. Ale tři z nich cítil nejpalčivěji. Jako by se dívaly jeho očima. Jako by se stávaly jeho součástí. Ovládaly jeho kroky.

Mohutné tělo se dalo do pohybu.

Nekonečná cesta. Únava.

Rudá záře na obzoru ani o kousek neustoupila temnotě, i když už musel jít několik hodin. Pláň byla prázdná. Jen písek, kam oko dohlédlo. Absolutní prázdnota a stále se zvyšující bolest hlavy spolu s nosohltanem plným hlenu ho doháněly k šílenství, ale nemohl se zastavit.

Najednou se na obzoru objevily obrovské betonové stavby se zlověstně svítícími okny. Procházel kolem nich. Připadaly mu jako paláce ďáblů. Obrovské prostranství mezi budovami. Ulice osvětlená lampami. Každá dvojice objektů je bránou do pekel. Dva kandelábry. Dva stromy. Dva sloupy elektrického vedení. Každý z nich je portálem do dimenzí, za kterými se skrývá netušené zlo. Delirium ho ovládlo. S doširoka otevřenýma očima procházel tím labyrintem šílenství. Obří osvětlená budova. A za ní další a další až do nekonečna.

Pot. Strach.

Labyrint města zmizel. Opět byl na rovné ploše nekončící pouště. Cítil, že tři duše, které ho nutí jít dál a dál se chtějí osvobodit. Křičí na něj, ať je pustí ze svého mozku. Samy jsou obětí, ale on jim nemůže pomoci. Neviditelná síla ho táhne dál a dál.

Na obzoru se objevuje nezřetelná tečka. Jak se přibližuje, stává se z ní postava. Je obrovská. Možná větší než androgyn. Má podivný tvar. Vypadá trochu jako člověk, ale má podivnou hlavu. Možná je to jen přilba, ale vypadá, jako by byla srostlá přímo s lebkou. Jak se blíží, vidí, že má také dvanáct křídel. Když se dostane ještě blíž vidí, že má u pasu připnutý dlouhý meč. Postava je celá černá a pokrytá očima Kromě místa, kde by oči měly normálně být. Je stále větší a větší. Androgyn se najednou zastaví. Kouká přímo na onu příšernou postavu.

Ani mot ha-olam.

Postava mluví aniž by otevírala ústa. Pak ukazuje za sebe.

Nikdo jiný.

Za postavou začne hořet země. Plameny šlehají k obloze. Obloha je celá rudá.

Jen vy.

Androgyn začne hořet. Skučí bolestí, ale není mu pomoci. Všechny duše v něm umírají. Svět vybuchl v oslepující záři.

***

Probudil se pokrytý potem. Nic horšího v živote neviděl a doufal, že ani neuvidí. Opatrně se posadil. Protřel si oči.

„Kde to sakra jsem?“

***

---