N.Š. 3?

Můj nejbláznivější den v životě se odehrál v malém rumunském městečku, ve velké polorozpadlé chatrči i v jejím okolí. Říkala jsem si, kde se ta "šilená" svatba bude odehrávat. Odpověď přišla během chvíle, kdy jsme byli zavedeni na dvorek, který spíše připomínal skladiště, bazar, blešák... Stoly poskládané ze všemožných prkének působily vratce, stejně jako židle, na které jsme usedly spolu s dalšími hosty, ženichem i nevěstou. Bába přinesla "občerstvení" na plechu, který předtím (ano, to jsem viděla na vlastní oči) otřela stejným hadrem, jakým si hosté čistili celkem nesmyslně boty, protože nějaké smítko z bot by tam nikdo nenašel. Cukrovím, tedy tak to ona nazývala, bych mohla umlátit velrybu, přinejmenším si ulomit zub, takže jsem jasně okřikla děti, ať na ty "pamlsky" ani nemyslí, ani nešahaj a už vůbec ať je nepožívají! Byli jsme hladoví, cesta nás zmohla, a tak jsem doufala v nějaký poživatelný chod. Když jsem ale viděla, včem to ta bába kuchtí, slušně jsem odmítla a vzala si jen kousek chleba z mísy. Poté přišla polívka. Nudličková. Vypadala celkem normálně, sliny se mi sbíhaly, popřáli jsme si dobrou chuť a... 
Matróna, sedící naproti mě se do polévky pustila s chutí. Okousala kost, hodila ji zpět do talíře, načež se odrazila a můj zrak spatřil ten ohlodaný kus v mém talíři. Takže jsem se ani té prosté polévky nenajedla. 
Jela s námi i má maminka, v té době stará paní. Potřebovaly jsme na toaletu. Už bylo šero, měla jsem co dělat abych se svými tlustými brýlemi viděla ve tmě alespoň obrysy. Kráčely jsme dlouhou chodbou na jejímž konci byla díra. Jen díra. Žádný záchod, prostě díra. Jít maminka sama, zahučí mi přímo do .... 
Slavilo se, smálo se, štěbetalo se. Můj choť byl požádán, aby došel pro vodu. Vlastně jsem ještě neřekla, že tu brali ze své studně. Jistě víte, že muži si obvykle dávají své důležité věci do levé prsní kapsy u jejich košile. Stejně tak to dělával i můj muž. Nahnul se pro kbelik s vodou, začal vytahovat a.. žbluňk! Veškeré naše doklady, pasy, mě i mých dětí zahučely do sedm metrů hluboké jámy! Vlasy mi hrůzou stály, zírala jsem jen s otevřenou pusou a uvnitř mě to vřelo. Další pohroma byla na světě. Přemýšlela jsem, jak se asi dostaneme zpátky na Moravu, do obyčejného paneléku a útulného bytečku.Všichni hosté odčerpávali studni jen, aby nám mohli pomoci. Radši snad nebudu zmiňovat záplavu souseda, který bydlel níže... 
Když byla voda ve studni na tolik nízko, aby se tam dalo vlézt, manžel vylovil naše doklady a já, rudá jako krocan, zařvala: ,,ODJÍŽDÍME!!!!" 
Tak se také stalo. Myslím, že šílenější den jsem nezažila a doufám, že už ani nezažiju.