Poslední ráno

Ráno se probudila a ještě stále cítila chuť jeho slin. Nejsladší chuť co zná. Spousta odpovědí na otázky, co ani nemusely být vyřčeny a stejně oba věděli, o co jde. Byli nazí a na zádech ji hřálo jeho holé tělo. Všude kolem byla cítit ta úžasná vůně, co naplní pokoj po společně strávené noci. Dneska to bylo naposled. Společná vášeň, nenaplněné sny, láska…Pohřbí je za živa, jediná možná cesta jak se zbavit černého svědomí co je oba dva sžírá. Slzy, polibky, milování, pravda co jde na dřeň, ranní kafe a čokoláda to všechno je spojovalo. Život, povinnost, odpovědnost, rozum, to všechno je od sebe dělilo. A život bez něho nemá smysl a život bez ní taky ne. Má nového chlapa, má ji rád, je to jeho nejlepší přítel. Nesmí s ním o tom mluvit, nesmí o tom mluvit s nikým. On odjede na půl roku pryč. Musí se odloučit a možná, že konečně začnou žít tak jak je to správně. Bez emocí, lásky. Ona s novým chlapem, on na druhé straně země, sám. Přijede a všechno bude jinak. Naopak. Jinde. Dobře? Špatně? Jak?

Probudí ho polibkem, on miluje její prsa stejně jako ji celou a tak si nenechá tenhle okamžik ujít. Ranní rozcvička. Měla být už dávno doma, tohle bude jen těžko vysvětlovat. Musí jít. Přitiskne ji k sobě, dlouze ji drží. Je to bez vášně, je to tklivé obětí, poslední a tiché. Rozplakala se, bolest s ní škube, nemůže se zklidnit. Líbá ji na krk, hladí jí vlasy a všechno a má sám co dělat aby se taky nerozplakal. Odešla. Už nikdy ji nepolíbí.